Povídka na víkend Emila Hakla: Sváteční oběd

Tradici nedělních obědů dodržovala v naší rodině už jen babička Bohunka. Pravidelně svolávala a tmelila naši sociálně rozháranou famílii. Obědy probíhaly u ní − v miniaturním domku na okraji pražských Malešic. V neděli, pokud vím, byl jen jeden. Zbytek spíš v sobotu nebo o různých svátcích. Byly však excelentní, babka strávila půl života v hotelové kuchyni. Když se odebrala na onen svět, zdědili jsme po ní minibaráček my − moje žena, naše dcera a já. Od té chvíle jde tradice svátečních obědů dolů, nicméně tu a tam se ještě někdo pokusí.

Jako dnes my. Je sobota, chystáme krůtí závitky a spěcháme − za hodinku se začnou sjíždět návštěvníci. Třu máslo, žloutky, šlehám sníh, krájím žemli, petrželku, mandle, přidávám mléko, strouhanku, půl kila krůtích jater, kupované kaštanové pyré − a nádivka je hotová. Cpu ji do každého závitku, ručně ji pěchuju pěkně až dozadu a celek ovíjím nití.

Rovnáme je se ženou na plech.

"Ty nemáš prsten!" povídá.

"Je v těch závitcích," dochází mi okamžitě.

"Jak se to mohlo stát?"

"Byl mi volnej, jak víš, a spěchal jsem, čili v některým bude. Jenže co teď s tim − je čas je dát do trouby."

"Nekecáš náhodou?" hledí mi do očí.

"Ne."

"Tak je tam dej a zbytek vyřešíme, až se najedí," říká moje nejmilejší žena a jde otevřít hostům − dýchavičné tetě, sestřence s pokérovaným synem Kubou, bráchanci s chotí a dalším.

Nosíme do obýváku víno, destiláty, talíře, příbory, polévku. Zábava se začíná rozjíždět. Každý vyzáří dávku emocí, vynadá všem a všemu, načež se mlčky zabere do konzumace.

Přicházejí závitky. Nandávají si, s chutí jedí. Divoce koušou, polykají, dávají si nášup. Nemůžou si je vynachválit.