Michel Faber: Co se stane, když lidé přijdou o Boha i ideály?

"Budete si myslet, že vás krmím frázemi kvůli nové knize. Ale že se ptáte, ze všech národností, které si mě nárokují, nejlíp slyším na volání Oázanů," říká jejich stvořitel a autor Knihy zvláštních nových věcí Faber.

Spisovatel nizozemsko-australsko-skotského původu, jehož příběhy adaptovala pro televizi i rozhlas britská BBC, v Praze představil svůj poslední román s prvky science fiction.

Po světě viktoriánského Londýna, jímž strhl české čtenáře v roce 2014, kdy v překladu Viktora Janiše vyšel jeho Kvítek karmínový a bílý, se Faber vypořádává se zánikem starého světa, s nevratně se zvětšující vzdáleností mezi dvěma lidmi i lidskou tendencí opanovat nová území prostřednictvím ověřených metod.

Než se dostaneme k dojmům z Knihy zvláštních nových věcí, ráda bych probrala vaši povídku, která zatím vyšla jen v mezinárodním časopise zaměřeném na soudobou prózu. Je o mladé ženě, která se rozhodne uniknout životu v zemi bývalého východního bloku tím, že se s pomocí internetové seznamky provdá do Ameriky.

Myslíte povídku "Bye Bye Natalia"? Na tu jsem opravdu pyšný.

Nedivím se. Váš vhled do atmosféry post­komunistické země, která je okouzlená možnostmi raného kapitalismu, mi vyrazil dech. Chvílemi jsem si říkala, jestli náhodou nejste "náš". Kde jste k takovému vhledu do poměrů přišel?

Tahle konkrétní povídka je výsledkem mých dvoutýdenních cest po Ukrajině, kde jsem byl v roce 2004 s Lékaři bez hranic. Ale obecně vzato, postkomunistické společnosti mě fascinují a doma si k tématu vedu obsáhlou složku. V roce 1991 jsem byl v Polsku, později jsem se podíval do Rumunska i na Slovensko. Zajímá mě totiž nejenom to, co se děje, když zemře Bůh, ale taky to, k čemu dojde, když zahyne ideál. Přemýšlím o ztrátách a ziscích, obrazech nové doby, ale i o starých lidech, jak se procházejí s Ceauseskovým portrétem, když je přepadne sentiment a vzpomínají na staré dobré časy. Připadá mi to nesmírně lidské, ale taky děsivé a bolestné.

Povídku o Natalii jsem dočetla krátce poté, co jsem zavřela váš mnohasetstránkový opus Kvítek karmínový a bílý, jehož hlavní hrdinkou je prostitutka z viktoriánského Londýna. Té se taky pozoruhodným způsobem podaří vyjít za hranice svého stavu a situace.

Vida, v Natalii opravdu může být něco ze Sugar.

Podobně odolným, samostatným typem ženy je i Bea z Knihy zvláštních nových věcí. Z toho, co jsem od vás zatím četla, jsem nabyla dojmu, že máte patent na silné ženské postavy. Měl jste na ně v životě štěstí?

Když jsem byl mladší, příliš jsem nevycházel s muži, protože jsem měl jiné zájmy. Nezajímalo mě násilí, chlapáctví, soutěžení, auta ani technické serepetičky. Dokonce ani druh hudby, k níž kluci tíhli, mě neoslovoval. Takže jsem s nimi − na rozdíl od opačného pohlaví − necítil žádnou velkou spřízněnost. Ale myslím, že už se to srovnalo. Muže i ženy mám rád stejně.

Váš poslední román, který se někdy označuje za science fiction, jindy za zcela nový žánr, vyšel na sklonku roku 2014, je to tak?