Brexit z nás udělal paranoiky, říká britský komik Bill Bailey, který koncem září přijede do Prahy

Je začátek léta a Velká Británie se stále vzpamatovává z hlasování o brexitu, které šokovalo nejen půl světa, ale i část Britů samotných. A to je samozřejmě skvělá doba pro komedii. V jednom z tradičních míst londýnského stand­-upu, v sálu Hammersmith Apollo, se právě tísní 3500 sedících diváků a burácí nad úvodem vystoupení Billa Baileyho, který komik očividně neplánovaně věnuje zuřivému a nesmírně vtipnému monologu na téma brexit.

Bailey tady právě završuje britskou část svého turné Limboland, se kterým zavítá koncem září i do Prahy. A diváci ho milují. Zatímco v Čechách a na Moravě je znám spíše díky roli Mannyho Bianca v kultovním seriálu Black Books, v Británii patří mezi elitní stand­-up komiky. Mimo jiné i pro svoji neobvyklou zálibu v hudebních číslech, kterými protkl i svoji poslední show. Pokud chcete vidět, jak se dá za pár desítek sekund složit skladba, která zní přesně jako od Mobyho, jen pomocí vyzvánění z iPhonu a špatného zpěvu někoho z diváků, případně jak zní libovolná skladba v heavymetalové úpravě, Bailey je přesně komik pro vás. Jeho roztomilý, mírně mimózní styl humoru je pravým opakem Jimmyho Carra nebo Louise C. K., ale vytváří k nim výborný protipól.

O den později se vracím do londýnské čtvrti Hammersmith znovu. Jen kousek od sálu, kde včera Bailey vystupoval, odbočím do jedné z typických místních ulic s malými baráčky a u jednoho z nich zazvoním. Otevírá mi Bailey v teplákách a tričku. Je starší, než si ho pamatuju z Black Books, ale jinak vypadá pořád stejně. Ale také unaveně po afterparty, která se odehrála po včerejším vystoupení. Dům vypadá jako klasická londýnská "investiční nemovitost", tedy jako místo, kde se bydlí pouze příležitostně. Herec ji zjevně využívá jako londýnskou "zašívárnu", v níž přebývá při pobytech v britském hlavním městě a kde patrně i píše.

V Česku vás proslavil hlavně seriál Black Books. Jak je to tady?

No, já neměl moc rolí po Black Books. Jsem občas v televizi v několika komediálních show, což je v Británii pro stand­-up komika dost důležité. A vedle toho hodně vystupuju, hlavně v Británii, ale i v Evropě. Neřekl bych, že jsem bůhvíjak známý. Občas mě lidi poznávají na ulici, ale to mi nevadí. Jediný problém, a tomu se snažím vyhýbat, jsou velké skupiny opilých lidí. Což je důležité, hlavně když létáme z Británie někam, kam se mladí Britové létají ožrat. Třeba do Amsterdamu nebo do Prahy. To může být občas peklo a já jsem z toho dost nervózní. Řeším to většinou se svým tour manažerem nebo s rodinou tak, že bereme úplně první let, takové to v šest ráno, protože předpokládáme, že tam tolik ožralých nebude. A obecně tam prostě nebude tolik lidí. No a jednou jsem letěl takhle se ženou a dítětem, kterému tehdy bylo pět, do Amsterdamu. V pohodě se checkneme, pět ráno, nikde nikdo, paráda… A najednou limuzína, ze které vypadlo asi deset úplně ožralých holek, které jely na rozlučku se svobodou do Amsterdamu. Byly vzhůru celou noc… a už to jelo: "Heeeej, Billééééé." To bylo peklo. Od té doby se snažím nelétat nízkonákladovými aerolinkami.

Když jste dostal roli v Black Books, bylo to proto, že jste už byl slavný, nebo jste se naopak hodil typově?

Já měl tehdy, v roce 1998, v BBC vlastní skečovou show Is It Bill Bailey? a myslím, že i díky tomu jsem roli v Black Books dostal. Pak se po roce 2000 začal seriál Black Books vysílat a já se stal velmi rychle populárním.

Změnil vám ten seriál život?

To ne. Ale rozhodně zvětšil počet lidí, kteří se začali zajímat o to, co dělám, a začalo se jim to líbit. Ale v té době jsem se už objevoval také v komediální panelové show Never Mind The Buzzcocks, takže i to hrálo roli. Protože, upřímně, Black Books v první sezoně nebyl bůhvíjak úspěšný seriál. Byla to spíš kultovní věc a televize Channel 4, která seriál objednala a natočila, vůbec netušila, co s ním. Celé to bylo pro ně trochu divné. A teprve když se v roce 2004 odvysílala třetí a poslední série, začal být seriál opravdu populární. Ale z tohoto pohledu pro mě bylo důležitější účinkování v Never Mind The Buzzcocks. Byla to divácky oblíbená soutěž, byla vtipná, běžela každý týden. Prostě jsem se stal televizním ksichtem. Všichni o mně věděli. Takže když bylo na plakátu napsáno "Bill Bailey má vystoupení v Manchesteru", každý věděl "Jo, jasně, to je tenhleten".