Dvaačtyřicetiletá rodačka z Francie Bea Johnsonová se svojí rodinou nakupuje už šestým rokem veškeré zboží naprosto bez obalů. Že tahle asi metr šedesát vysoká, štíhlá a elegantní dáma určitě musí žít někde daleko v divočině, kde si obdělává a sklízí vlastní pole, si ale rozhodně nemyslete. Johnsonová bydlí dokonce v srdci jedné z nejbohatších zemí Spojených států – v kalifornském San Francisku.

"Žiji v jednom z nejmarnotratnějších míst na světě, a přesto jsem se naučila žít tak, abych svůj odpad zredukovala na minimum," říká žena, která společně s manželem a dvěma dětmi vyprodukuje jen jednu zavařovací sklenici odpadků za rok. Do Česka přijela na konferenci pořádanou organizací Bezobalu přednášet o tom, jak se dá se životem bez obalů, tzv. Zero Waste, začít a hlavně jak si takový životní styl udržet. O Zero Waste totiž napsala i knihu, kterou brzy přeloží i do češtiny.

Co člověka přiměje k tomu, že se rozhodne tak radikálním způsobem změnit svůj život?
U nás to bylo postupné. S rodinou jsme žili na předměstí San Franciska, chtěli jsme se přestěhovat, ale než jsme našli to správné místo, museli jsme rok bydlet v malém bytě, kam jsme si vzali jen zlomek našich věcí. Najednou jsme si uvědomili, že dokážeme žít jen se zlomkem toho, co obvykle máme, a taky nám došlo, že pokud má člověk méně věcí, o které se stará, má více času na to, věnovat se svým koníčkům a přátelům. Nakonec jsme se rozhodli kompletně změnit náš život a já v jednom dokumentu poprvé narazila na termín Zero Waste. Tehdy to ještě nikdo neznal a mě začalo zajímat, jak člověk může začít žít tak, aby neprodukoval žádný odpad.

A kde má tedy člověk začít?
Musí se odhodlat. Když jsem s tím začínala já, žádný návod na to, jak žít, aniž by člověk produkoval jakýkoliv odpad, neexistoval. Já jsem to proto hned ze začátku brala hodně doslova a zkoušela jsem všechno – začala jsem si mýt vlasy pouze jedlou sodou, rtěnku jsem nahrazovala tím, že jsem si rty potírala kopřivami. Dokonce jsem si pekla vlastní chleba a dělala vlastní sýr. Bylo to ale časově náročné, a když člověk zároveň pracuje, takhle fungovat prostě nemůže. Pokud jsme chtěli s rodinou žít bez odpadků po zbytek života, museli jsme si vytvořit nějaký jiný systém. Takže místo toho, abych si vše dělala sama, začala jsem pro zboží chodit do běžných obchodů, ale plastové sáčky jsem vyměnila za skleněné dózy a plátěné pytlíky.

Zbývá vám ještě 80 % článku
Předplatné za 40 Kč na 4 týdny
  • První měsíc za 40 Kč, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se