Tři příběhy: Zjistil jsem, že dokážu stárnout. Kolem sebe vidím, že to nedokáže každý...

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. "Zjistil jsem, že dokážu stárnout. Kolem sebe vidím, že to nedokáže každý. Někomu přijde věk, najednou nestačí na to, na co dřív stačil, ať už ve sportu, nebo na chalupě, a začne být permanentně nerudný a otravný: ‚Tohle se mi nepovedlo, támhleto se mi nepovedlo, kde já mohl být, kdyby …‘ Takovým lidem věk přibývá, ale oni se snaží neustále vracet k tomu, jak to bylo dřív. To ale nejde dohromady."

"Já jsem ještě v pětašedesáti na chalupě jel jako blázen – tři dny jsem makal od rána do večera. Tehdy jsem si opravdu myslel, že se mě nějaké ubývání sil netýká, že jsem asi výjimka. Když jsem byl unavený, tak jsem si sedl, dal si jedno pivko a šel makat dál. Dneska už to nejde. Pořád zvládnu dělat celý den. I dva dny. Ale ten třetí už to nejde. To jsem zjistil i na běžkách – vždy jsem dělával třicetikilometrové okruhy a jeden rok najednou zjistil, že to sotva dojedu. Nejdřív si říkáte: ‚To asi jenom nejsem v kondici.‘ Pak se to stane podruhé a vy si uvědomíte, že na to už jednoduše nestačíte. V takový moment je důležité si to přiznat. A začít dělat o trochu menší okruhy. Protože vaše tělo vám říká: ‚Hele, přibrzdi!‘ A vy tomu tělu musíte naslouchat. Přestože vám možná říká něco, co nechcete slyšet."

2. "Přišla jsem se podívat na kvetoucí sakury. Původně jsem myslela, že půjdu ještě s někým, ale to nakonec nedopadlo. Přestože pro mě není snadné chodit takhle mezi lidi sama, tak jsem se dokopala přijít. I proto, že japonská kultura je opravdu můj hodně velký koníček. Sleduju anime, začala jsem poslouchat japonskou hudbu i se učit japonštinu."

"Když se nehýbu, tak není poznat, že mám ochrnutou část obličeje. Měla jsem totiž v mozku nádor a v dětství mi při jedné operaci zavadili o nějaké nervy. Po první operaci jsem se uzdravila skoro úplně, po té druhé, v mých deseti letech, to zůstalo horší. Navíc jsme se v té době přestěhovali do Prahy, já přišla do jiného prostředí, mezi jiné lidi. Tehdy jsem si začala uvědomovat, že jsem trochu jiná než ostatní. A i kvůli těm zdravotním problémům jsem moc neuměla navazovat nové vztahy. Což trvá v podstatě dodnes. To byl třeba důvod, proč jsem zjistila, že v komunitě lidí okolo anime v podstatě nemám co dělat. Šla jsem například na jeden festival – chodila jsem na filmy, seděla na přednáškách, fotila jsem. Ale jak já sama nikoho neoslovím a mě většinou nikdo sám od sebe taky ne, tak z toho nic nebylo. Asi je ze mě ten strach z lidí cítit."

"Mám problém smířit se s tím, jaká jsem, jak vypadám. Na akce a veřejná místa obecně moc často nechodím. I teď, když jsem si dávala přihlášku na japanologii, jsem musela překonávat hrozný strach. Strach, že kdybych se tam náhodou dostala, tak mě ti budoucí spolužáci mezi sebe nepřijmou. Že si o mně budou myslet, že jsem divná. Vždy je pro mě těžké přemluvit sama sebe, že to má smysl…"

"Jak jsou ty kvetoucí sakury krásné, že?"

3. "Viděl jsem, jak spí na volantu. Měl tam tempomat, na stovce, vjel do protisměru – vedly ho koleje vyježděné od jiných kamionů. Trvalo to snad deset vteřin. Byl jsem zapřený do volantu, do podlahy, a nemohl nic dělat – vpravo svodidla, vlevo auta v protisměru. Byl to čelní náraz. Nenapadlo mě, že bych to mohl přežít."

"Probudíte se v nemocnici na posteli a nedokážete se pohnout. Jste absolutně bezmocný. Sám se nevyserete. Máte zlámané nohy, zlámaná žebra, nemůžete se nadechnout. Ležíte a koukáte do stropu. Jste napíchaný léky proti bolesti, chvíli bdíte, chvíli sníte – jste na takové houpačce, kdy nevíte, jestli už spíte nebo jestli už jste vzhůru. Když něco chcete, tak musíte houknout, aby někdo přišel a pomohl vám. Tam jsem si tehdy uvědomil, že bez pomoci druhých lidí bych už nebyl na světě. A došlo mi, že bych se měl přestat věnovat jen sám sobě. Což jsem do té doby dělal. Byl jsem hodně cholerický člověk. Všechno jsem chtěl mít rychle, hned, včera bylo pozdě. Když jsem si vytyčil nějaký cíl, tak jsem za ním šel tvrdě, nekoukal napravo, nalevo. Ale nakonec vlastně vše, co jsem dělal, bylo, že jsem se hnal za prachama."

"Právě k tomu vychováváme děti. Říkáme jim: ‚Když se nebudeš učit, nebudeš mít peníze. Bez peněz dneska nic neuděláš. Musíš být hezkej, chytrej a ještě bohatej, abys byl úspěšnej.‘ Tohle dětem cpeme do hlavy. Přestože to není pravda. Složenky zaplatit musíte, ale peníze budou vždy druhořadé. Když se té zubaté koukáte do očí, tak si tohle uvědomíte hodně silně."

"Na internetu jsem se dočetl, kolik lidí takhle po nehodě úplně změnilo svůj život. Já to dnes taky vnímám tak, že to byl Bůh, který vzal meč, rozsekl mě a řekl: ‚Takhle už žít nebudeš. Budeš žít jinak.‘ Já jsem v té době byl rozvedený a později jsem si našel ženskou, která už měla dvě malé děti, holky. Vychováváme je spolu. Svým vlastním dětem jsem se moc nevěnoval, a tak se to teď snažím vynahradit. A jsem spokojený. Vydělávám daleko menší peníze než dřív, ale máme co jíst, máme teplo a jsme spolu. Večer otevřu dveře a děti ke mně běží s nataženýma rukama a skáčou mi okolo krku. Je to jednoduché – když nemáte druhého, kterého máte rád a který má rád vás, tak nemáte nic."