Vídeň mi leží silně na srdci. Byla mi druhým domovem a na Centrálním hřbitově jsem si už vyhlídl místečko, kde bych chtěl jednou složit své kosti. Miluji ji i nenávidím.
Na Vídni, v níž jsem skoro osm let žil, je v porovnání s Prahou cosi jasného, přehledného, nehlubokého. Leží prakticky v úplné rovině a něco ukázněného v ní bylo od samého počátku.
Začíná jako římský vojenský lágr, ideální místo k tomu, aby zde Marcus Aurelius, jediný filozoficky myslící císař na římském trůně, zemřel. Široké a téměř geometricky pravidelně rozmístěné vídeňské ulice s reprezentativními stavbami z mramoru a s pravým pozlacením jsou téměř bez tajemství.
Pořádek, reprezentace, usedlost a rozšafnost tvoří neselhávající a všudypřítomnou fasádu. Vídeň je ale součástí nejen Západu, ale i Orientu. Voda proudící Dunajem doteče přes Černé moře až ke Zlatému rohu. Byzantinismus a atmosféra dvora s jeho náznakovou komunikací a smyslem pro reprezentaci sem dosahuje s plnou silou. Orientální dědictví je patrné i v příklonu ke kávě, sladkostem, perským kobercům a intrikám.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
