Koprová omáčka bez octa a mouky vyléčila mé trauma ze školní jídelny

Stěhovali jsme se v mých třech letech. Moc si z té doby nepamatuju, ale v živé paměti mám přece jeden zážitek. Při nástupu do školky jsem prohlásila s typicky beraní tvrdohlavostí, že chodit tam budu jen pod podmínkou, že tam nevaří koprovku. V tuto chvíli se dobrá polovina z vás čtenářů zadurdí, co mám proti koprovce. Vždyť je to noblesní omáčka, jedna z nejlepších a nejtypičtějších pro českou kuchyni. Jsem ovšem ráda i za tu druhou polovinu z vás, které mám na své straně, a z koprovky dostávají kopřivku spolu se mnou.

Ve školce nějakým zázrakem slib dodrželi, ve školní družině jsem si však vyskakovat už nemohla. Patřívala jsem k těm dětem, co pravidelně v jídelně osiřely rýpajíce se ve studené šlichtě s přísným dozorem nějaké učitelky, která neměla slitování. Tuhé flákoty masa jsem držela za papulí často a jak známo, koprová omáčka takovou nepoživatelnou podrážku obsahovala pravidelně. Oschlé brambory potáhlé šedým škrobem k chutnosti jídla taky moc nedopomohly.