Libeňský plynojem: Stříbrný posel z vesmíru

První pražské planetárium ještě neexistovalo ani ve snových představách Pražanů, když na Palmovce přistál v červenci roku 1932 stříbrný posel z vesmíru. Na temeni holého návrší se rozkročil na osmi nohách, a když na něho dopadalo světlo zapadajícího slunce, zářil nad Libní jako ohnivá koule. A nebýt vojenské posedlosti po skrývání a utajování, svítil by i teď, protože dvacetimetrová stříbrná koule stojí nad Palmovkou dodnes.

Libeňský plynojem byl v době svého vzniku skutečným věrozvěstem budoucnosti a technického pokroku. Inženýr Tomáš Keclík získal zakázku na řízení jeho stavby proto, že továrny v Karlíně, Libni, Vysočanech a za Vltavou se rozkládajících Holešovicích potřebovaly víc plynu, než kolik dodávala plynárna z Michle.

Pouhých pět let poté, co americký konstruktér Georges Horton postavil v Americe vůbec první tlakový plynojem na světě, měla i Praha svůj technický unikát. Zatímco americký plynojem měl v průměru sedmnáct a půl metru, Libeňský byl o dva a půl metru v průměru větší a dokázal odolávat i většímu vnitřnímu tlaku plynu. Snýtované ocelové pláty dostaly hliníkový nástřik, aby povrch koule odrážel sluneční paprsky a plyn uvnitř se nezahříval.

Poetických popisů plynojemu se dochovalo víc než těch technických. Josef Škvorecký o něm složil blues, ve kterém se zpívá: "Ano, láska je slovo, a co slovo, to prázdnej pojem. Povídám, půjdu do Libně a vylezu na plynojem." Karel Sýs použil motiv plynojemu pro první sloku své básně Periférie: "Jeden svět zde končí druhý začíná./ Holičství se lesknou jako plynojemy/ v nichž dřímají nadržené vjemy/ na rozhraní Vysočan a Karlína." K tomu desítky fotografií, obrazů i samostatná kniha.

Obrazem: Libeňský plynojem přejít do fotogalerie

Technický popis krásy kulové plochy je mnohem prostší: x2 + y2 + z2 + mx + ny + pz + q = 0. Mezi plochami s daným povrchem uzavírá kulová plocha největší objem. V tom je tajemství její přitažlivosti. Maximálně úsporná, maximálně funkční. Nic zbytečného.

K uchovávání plynu sloužila libeňská stříbrná koule pouhých třináct let do konce druhé světové války. Poté, co ji prostřelil dělový náboj, zůstala několik let ohořelá a prázdná až do doby, kdy ji pod svou správu převzal v roce 1949 Vojenský a zkušební letecký ústav. Kulový zásobník začal sloužit jako součást našeho největšího aerodynamického tunelu a funguje tak dodnes. Armáda se také postarala o ukrytí stříbrného unikátu. Na čas natřela kouli khaki barvou, a především v jeho okolí vysázela rychle rostoucí topoly, aby nepřítel nevěděl, kde se u nás testují profily leteckých křídel.

Pokud si špioni přečtou tento článek, budou to už vědět.

Jak se tam dostat

K plynojemu dojdete lehce od zastávky metra B Palmovka. Vydáte se přes Sokolovskou ulici a ulicí V mezihoří se dostanete parkem až k objektu.