Lustig vzpomíná v televizním dokumentu na fotra a jeho nejoblíbenější koncentráky

Spisovatel Arnošt Lustig se v něm spolu s jeho autorem, svým synem Josefem žijícím v USA, a vnukem vrací na místa, v nichž byl internován během nacistické okupace.

Snímek začíná v Praze-Libni, kde Lustig s rodiči bydlel. Bylo mu necelých šestnáct let, když byli v roce 1942 povoláni do transportu a dostali se do Terezína.

Tady aktéři snímku zahajují rekapitulační cestu po místech, kde spisovatel jako dospívající mladík nuceně pobýval, když se stal součástí "Hitlerova konečného řešení". Svým průvodcům vypráví zážitky, přičemž na některé se s odstupem času dívá i s humorem.

"Nerad se vracím k těm vzpomínkám," říká Lustig a přiznává, že záměrně vybírá to lepší, zatímco v něm zůstává daleko horší obraz. Jeho pohled na minulost je poznamenán vědomím, že ty nejhorší a nejkrutější věci, které se vymykají lidskému chápání, stejně nelze sdělit.

V září 1944 mířili Lustigovi do Osvětimi. Hned následující den šel jeho otec do plynu, za týden ho následovaly maminka se sestrou. "Tady na tom místě stál Mengele," ukazuje Lustig a popisuje, že při rozhodování "smrt nebo život" působil velmi dobrým dojmem. Člověk tu přestal být člověkem. Stal se bublinou, která přestane existovat za 20 minut, zítra či pozítří.

V letech 1941 až 1945 prošlo terezínským ghettem 155 000 židovských vězňů, uvádí se v dokumentu. Celkem 87 000 odtud bylo deportováno do nacistických vyhlazovacích táborů, které přežilo jen 3600 z nich. V letech 1942 až 1945 prošlo Osvětimí 1,7 milionu židovských vězňů, z nichž 1,6 milionu zahynulo. 

I proto vznikl tento dokument určený především mladým lidem, aby věděli, co byly koncentrační tábory, a aby se to nemohlo opakovat.

"Po tom, co jsme tu prožili, mi pak připadal Buchenwald jako lázně," dodává spisovatel v další části hodinového snímku. Jeho vzpomínky doplňují autentické fotografie a dokumentární záběry České televize a Národního filmového archivu. Filmaři použili i úryvky z filmů natočených podle Lustigových předloh Sousto z roku 1960, Transport z ráje z roku 1962 a Démanty noci; ty natočil režisér Jan Němec v roce 1964.

Arnošt Lustig, emeritní profesor Americké univerzity ve Washingtonu D.C., napsal o svých zkušenostech v koncentračních táborech třináct knih a pět scénářů zfilmovaných v 60. letech. O jeho životě přinesly americké televize tři reportáže a byly natočeny čtyři dokumenty. Jeho knihy jsou přeloženy do dvou desítek jazyků. Třikrát byl v užším výběru na Nobelovu cenu za literaturu.

Zároveň s dokumentem vychází Lustigova nejnovější kniha Případ Marie Navarové, v níž se vrací ke cause, kterou se v průběhu 20. století zabývaly tří funkčně diametrálně odlišné a ideologicky jinak zaměřené právní systémy.