Sirotek Evropská unie. V Česku nemá výrazné zastánce a po volbách může být hůř. Jak to s českým členstvím nakonec dopadne?

„Cyrilů Svozilů“, tedy ostrých kritiků EU, je v Česku mnoho. O poznání méně je protikladů, tedy lidí, kteří by unii podobně jednoznačně hájili. Ovšem s argumenty, nikoliv opakováním frází ve stylu, že cokoliv souvisí s Bruselem, je dobře. Občas se někdo najde, ale nejde o všeobecně známé osobnosti. „Unie je pro Česko správná cesta, její pravomoci by měly posílit,“ řekl v nedávném rozhovoru s HN miliardář Tomáš Krsek, zakladatel investiční skupiny BHM. A vysvětlil, proč si to myslí. EU tu ale nemá svého „mluvčího“, tedy někoho, koho by si veřejnost s tímto projektem dokázala spojit, kdo by byl jeho tváří. „Takový člověk neexistuje,“ potvrzuje Martin Buchtík. 

Mohl se jím někdo stát? Snad Pavel Telička, hlavní vyjednávač podmínek českého členství v unii, záhy se ale rozhádal s částí politické scény, posléze skončil u Andreje Babiše, s nímž se posléze taky rozkmotřil. Telička byl pár měsíců vůbec prvním českým eurokomisařem a právě tito lidé mají platformu, jak z Bruselu působit i na domácí veřejné mínění. Věra Jourová byla eurokomisařkou 10 let, ale u nemalé části společnosti měla stigma úzké spolupráce s Babišem. Byť se od něj stále víc distancovala, až nakonec hnutí ANO opustila. A současný český eurokomisař Jozef Síkela? „Vlastně nevystupuje nijak,“ shrnuje to Buchtík.

Proč Pavel neuspěl

Zdaleka největší vliv na veřejné mínění mají politici. Právě oni do veřejné debaty vnáší témata, o kterých pak diskutují nejen oni sami mezi sebou, ale i média nebo byznys. Ve vztahu k EU se o to pokouší prezident Petr Pavel, který opakovaně zdůraznil, že by Česká republika měla přijmout euro nebo se zamyslet nad tím, jestli je pro ni skutečně výhodné, že v některých tématech, jako je zahraniční politika, státy unie stále hlasují jednomyslně, a existuje tedy právo veta. Přestože je funkce prezidenta v Česku tradičně spojená s respektem veřejnosti a i Pavel má podporu nadpoloviční většiny Čechů, dopad jeho slov na veřejné mínění je v případě EU prakticky nulový.

Vnášet témata. Ve vztahu k EU se o to pokouší Petr Pavel. Podle něj by Česká republika měla přijmout euro, nebo se zamyslet nad tím, jestli je pro ni skutečně výhodné, že v některých tématech státy stále hlasují jednomyslně, a existuje tedy právo veta. 

Foto: HN – Lukáš Bíba

Důvodem je podle Buchtíka fakt, že se jeho pohledu okamžitě postavily podobně autoritativní hlasy, na prvním místě lídr hnutí ANO Andrej Babiš. Pavel tak ve veřejné debatě zůstává spíše osamocený. Přijetí eura si jako jedno z důležitých témat současné volební kampaně zvolilo hnutí STAN, to ale má podporu jen zhruba desetiny voličů. Výmluvný je příklad TOP 09, která euro ještě před pár lety nadšeně podporovala. Nyní ale o tématu mlčí – kandiduje v rámci koalice Spolu, v níž dominuje ODS, která přechod na společnou evropskou měnu odmítá. „Ta debata aspoň běží. Nikoliv směrem k tomu, že by byla větší akceptace eura, ale je to téma, o kterém se mluví a čas od času se vynoří. Po 20 letech, kdy se o tom nemluvilo buď vůbec, nebo jenom negativně, je to vlastně posun,“ tvrdí ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN), sám velký zastánce přijetí společné evropské měny.

Podpora eura v Česku kdysi nebyla špatná, pohybovala se i nad 50 procenty. Po vypuknutí řecké dluhové krize se ale propadla do suterénu. Řadu posledních let by na něj chtěla přejít jen pětina až čtvrtina Čechů. „K euru jsme si vypěstovali politickou averzi,“ shrnuje to Dvořák. Ten o prospěšnosti vstupu do eurozóny mluví často, ovšem není politikem, který by se co do vlivu na veřejné mínění mohl měřit s Babišem nebo třeba s většinou představitelů ODS.

Euro by Česku nepochybně přineslo pozitiva i negativa. Úspěšné a méně úspěšné země najdeme jak v eurozóně, tak mezi státy unie, které mají vlastní měnu. Debata o euru je ale příznačná, nacházíme v ní řadu momentů, které platí o českém vztahu k EU obecně. Chybí argumenty, převládají emoce. A opět platí, že zdaleka největší vliv na stav veřejného mínění mají politici.

Proměna Babiše i Fialy

EU vyvolává pozitivní obraz u 35 procent Čechů. To je nejhorší číslo ze všech 27 zemí. 62 procent českých občanů tvrdí, že jejich země má z členství v unii prospěch. I to je výrazně pod unijním průměrem. Kdyby se zítra konalo referendum, podle sociologa Buchtíka by dopadlo v poměru 60 : 40 pro setrvání. To je více proevropský postoj, než jaký deklarovali Britové v průzkumech před svým vlastním referendem o brexitu před devíti lety. Byly přitom doby, kdy průzkumy v Česku vypadaly jinak, ukazovaly nadpoloviční podporu pro czexit. To už tedy neplatí. „Naléhavost někam patřit je za stávající situace v Evropě a ve světě větší,“ shrnuje to Buchtík.

Podpoře členství Česka v EU tedy prospěly krize posledních let, jako byla pandemie covidu-19 nebo Vladimir Putin či Donald Trump – tedy politici. Ti se v Česku dlouho předháněli, kdo bude k unii kritičtější. Debatě vévodil Václav Klaus, který v ní prakticky neměl protipól. Andrej Babiš začínal jako proevropský politik, který prosazoval například přijetí eura. Záhy se ale posunul do výrazně kritičtější roviny. A nyní má k EU podstatně negativnější postoj, než když byl v letech 2017 až 2021 premiérem. Výrazem toho je proměna jeho spojenců v Evropě. Loni spoluzaložil evropskou frakci Patrioti pro Evropu, kam vedle hnutí ANO patří třeba maďarský premiér Viktor Orbán nebo lídryně francouzské opozice Marine Le Penová.

Jiní spojenci. Pohledu prezidenta se postavily podobně autoritativní hlasy, na prvním místě Andrej Babiš. Ten navíc loni stál spolu s rakouským populistou Herbertem Kicklem a maďarským premiérem Viktorem Orbánem u zrodu frakce Patrioti pro Evropu.

Foto: Profimedia

Naopak šéf ODS a lídr Spolu Petr Fiala se posunul opačným směrem. „Současný stav a způsob evropské integrace je neudržitelný a selhal,“ tvrdil, ještě když byl v opozici. „Hrajeme o existenci,“ varoval. Pak ale v roli premiéra zažil české předsednictví EU. Bylo ve druhé polovině roku 2022, tedy už po začátku ruské invaze na Ukrajinu. „Zjistil, jak to v Bruselu funguje a co všechno se dá opravdu efektivně uvnitř bruselských struktur vyřešit,“ popisuje pro HN mimo záznam jeden z Fialových vládních kolegů.

Premiérovo okolí potvrzuje, že Fiala byl realitou unie překvapen. Jako politolog o ní napsal několik knih, ale přímou zkušenost měl minimální. V opozici opakoval zmíněná tvrzení o tom, že EU míří do zdi, a dodával, že „Brusel hraje proti Evropě, dokonce i proti Evropské unii“. Tvrdil tedy, že „Brusel“, tedy evropské instituce, především Evropská komise, tlačí věci, které politici zvolení doma v jednotlivých členských státech ve skutečnosti nechtějí. Pak ale, jakožto premiér, přijel do Bruselu na zasedání Evropské rady, tedy na summit premiérů či prezidentů členských zemí. A poznal, že jsou to právě oni, kdo unii udávají směr, úkolují Evropskou komisi. „Místo aby tu byla slabá Evropa, tak se Evropa posiluje,“ pochvaloval si. „Rozumíme mnohem lépe, že jsme na jedné lodi a sdílíme stejné hodnoty,“ dodal. Oproti tomu, co hlásal, když byl v opozici, šlo o opravdu zásadní proměnu.

Fiala ovšem není žádný euronadšenec a v současné předvolební kampani opět používá EU jako terč kritiky. Spolu tak slibuje například zrušení budoucího zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory. To je dost možná zcela racionální požadavek, ovšem je faktem, že se na něm státy EU domluvily i s podporou Česka, konkrétně Fialovy vlády. Není to tedy nic, co by si vymysleli nějací od reality odtržení úředníci v Bruselu a vnutili to členským zemím. Věcně správně by tedy bylo, kdyby slogany Spolu nenaznačovaly, že do Bruselu vrátí racionalitu, ale připustily, že to byli sami lídři Spolu, kteří se ohledně spalovacích motorů zmýlili a teď to chtějí napravit. Je ovšem jasné, že takto politický boj nefunguje. Stejně jako Andrej Babiš nikdy neuzná, že to byl za Česko on, kdo schválil cíle Green Dealu, tedy snížení emisí téměř na nulu.

Jak řečeno, Babiš v poslední době vůči EU výrazně přitvrdil. Opakuje ovšem, že referendum o vystoupení Česka nepřichází v úvahu, stejně tak nijak nezpochybňuje ani české členství v NATO, které taky kritizuje za podle něj příliš vysoké cíle na zvýšení výdajů na obranu. Především jeho kritika unie je ale až zdrcující. V zákulisí politické scény však podle všeho panuje přesvědčení, že by jakožto premiér referendum skutečně nepřipustil – HN to řekli sociální demokraté nespokojení s tím, že se jejich předsedkyně Jana Maláčová do voleb spojila s hnutím Stačilo!, které referendum požaduje. Podle těchto hlasů tedy o nic nejde, protože „karty bude rozdávat Babiš“, a ten na referendum nepřistoupí.

Nestát se dvojkou

Je o tom přesvědčen i sociolog Martin Buchtík. Hlavní důvod ale podle něj nespočívá v tom, co se často opakuje, tedy že Babiš jakožto podnikatel v rámci unie vlastní řadu firem a členství Česka tak jeho podnikatelským zájmům jednoznačně prospívá – ostatně, v úvodu citovaný euroskeptický miliardář Cyril Svozil je čistě byznysově ve stejné situaci. U Babiše, ideově prakticky zcela nevyhraněného, nehraje roli ani případné vědomí toho, že členství v EU je v ekonomickém a bezpečnostním zájmu Česka. „Kdyby konání referenda připustil, vypadal by jako slabý politik, protože by se řadu měsíců neřešilo nic jiného, ale šlo by o agendu, kterou nastolily SPD a Stačilo!. Najednou by se stal dvojkou, nikoliv tím, kdo kontroluje dění,“ shrnuje Buchtík. Ve veřejném mínění po vystoupení z unie neexistuje silnější poptávka. Babiš tak nemá důvod dovolit menším stranám, aby se zviditelnily. Referendum by navíc jeho vlastní příznivce rozpoltilo.

„Musel by zaujmout jasný postoj Ano/Ne, ale jeho voliči jsou z hlediska vztahu k EU rozprostřeni po celém názorovém spektru,“ uvádí Buchtík. Babiš přitom o svém hnutí ANO mluví jako o catch-all party, tedy o straně, která se snaží oslovit co nejširší spektrum voličů. Z definice se tak vyhýbá tématům, která silně polarizují. A koneckonců, i kdyby musel referendum slíbit v rámci povolebních vyjednávání, vždycky se může vymluvit na Senát – k vypsání referenda by bylo nutné přijmout ústavní zákon a pro ten v horní komoře parlamentu zdaleka není dostatečná podpora.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Opinio Forendors

Analytici, kteří se zabývají českou evropskou politikou, proto z těchto důvodů neočekávají, že by Babiš jakožto premiér nějak zásadně změnil směřování Česka, byť koalice Spolu v současné kampani tvrdí pravý opak. A varuje, že případná vláda ANO zemi zavede na Východ. „Je nepravděpodobné, že by nová vláda nějak vážně ohrozila to nejdůležitější, tedy členství v EU a NATO,“ tvrdí ve své analýze Vít Dostál a Pavlína Janebová z předního českého think-tanku Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). „Podobně neočekáváme ani žádnou výraznou změnu ve vztahu k Rusku. V hnutí ANO chybí silnější sympatie k Putinovi,“ dodávají.

Podle obou analytiků to platí i pro případ, že by ANO vládlo s SPD anebo se Stačilo!, tedy se stranami, které by si přály czexit. Dostál s Janebovou tvrdí, že taková koalice by se omezila na gesta, jakými by mohla být třeba návštěva některých ministrů v Moskvě, což dělá i současná slovenská nebo maďarská vláda. Dalo by se čekat taky zhoršení vztahů s Německem či Polskem ve prospěch vazeb na Budapešť a Bratislavu. Výsledkem této vlády by tak nebyla zásadní změna v orientaci Česka, ale narušení vztahů s většinou ostatních zemí EU.

Jednu zásadní hrozbu v takové vládě oba výzkumníci přesto vidí. Byť i oni jsou stejně jako sociolog Buchtík přesvědčeni, že Babiš nepřipustí vyhlášení referenda o czexitu, spoluprací se stranami odmítajícími české členství by jim poskytl platformu pro jejich často radikální kritiku EU a v některých případech i NATO. A dost možná by pak vystupňoval i tu svoji. „Tyto narativy by tím byly normalizovány, což by postupně mohlo podkopat mezinárodní důvěryhodnost Česka, jeho stabilitu a bezpečnost,“ uzavírá analýza AMO.

S tím souhlasí i Buchtík. Pokud by klíčoví politici začali mluvit o možnosti odchodu z EU, mohla by se současná, na české poměry poměrně vysoká podpora členství změnit – jak řečeno, jsou to z dominantní části právě klíčoví politici, kteří mají na veřejné mínění největší vliv. Česko se navíc v jednom zásadním ohledu liší od Maďarska – premiér Viktor Orbán sice EU kritizuje zdaleka nejvíc ze všech vládnoucích politiků v jednotlivých státech sedmadvacítky, nikdy ale ani nenaznačil, že by z ní Maďaři měli vystoupit. Právě naopak, tvrdí, že jeho cílem je unii změnit zevnitř. Členství v EU tak má stabilně podporu více než 70 procent Maďarů. I to se samozřejmě může změnit – pokud politici o něčem dlouhodobě tvrdí, že to selhává, voliči pak mohou dojít k logickému závěru, že v takové organizaci nemá cenu zůstávat. Přesně to se stalo britským elitám, které EU desítky let prakticky jen kritizovaly a následně byly v šoku, když občané v referendu hlasovali pro odchod.

Alternativa k rozvodu

V Česku ale není vážná debata o odchodu z EU pro následující roky reálná. Hlavní pojistkou tu ovšem je především to, že podle ústavy nyní referendum ani není možné a většina pro změnu této situace se nerýsuje. Nejspíš nás ale čekají roky, kdy budou ve veřejném prostoru výrazným způsobem převládat více či méně ostří kritici EU, k nimž se, aspoň pro tuto chvíli, řadí i nejvýraznější politik Andrej Babiš. Na opačné názorové straně, kromě prezidenta, žádná výrazná a dostatečně známá postava není. EU se snaží, logicky, vysvětlovat část europoslanců, ale na veřejnou debatu mají mnohem menší vliv než doma působící politici.

Ve Francii vyhrál dvakrát prezidentské volby Emmanuel Macron, pokaždé s programem, v němž byla jasná podpora členství v EU a další evropské integraci jedním z klíčových bodů. Může se objevit „český Macron“, někdo, kdo by měl unii jako ústřední téma a dokázal s ním uspět? „To by ten politik musel být sám v rámci EU prokazatelně úspěšný a něčeho tam dosáhnout. Nevím, jestli Jaroslav Zajíček půjde do politiky,“ zmiňuje Martin Buchtík Jaroslava Zajíčka, nyní šéfa zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky a předtím klíčového českého diplomata přes EU a asi hlavní postavu českého předsednictví unie v roce 2022. Zajíček je ovšem širší veřejnosti neznámý a nic nenasvědčuje tomu, že by na tom chtěl cokoliv měnit – napřesrok má odjet do Portugalska na post českého velvyslance.

Pro příští roky tak bude český vztah k EU připomínat manželství, v němž chybí jakákoliv láska a vášeň, zároveň z něj ale nechceme vystoupit, protože pragmaticky víme, že život o samotě by byl mnohem méně příjemný a výhodný. V lidském životě ovšem může být ukončení manželství spojeno s navázáním nového vztahu. V případě státní existence ale pro zemi ve střední Evropě skutečně není jiná alternativa než samota. Každý nechť si odpoví na otázku, jestli by pak Česko bylo vůči Němcům, Rusům, Američanům nebo třeba Číňanům v silnějším postavení než nyní.

Je vlastně smutné, že to je u země našeho geopolitického postavení a ekonomických vazeb vůbec nutné zmínit. V sebevědomé zemi uprostřed Evropy by měla probíhat diskuse nikoliv o tom, jestli v EU být, či nebýt, ale o tom, jak by EU měla vypadat, aby co nejlépe odpovídala našim zájmům. Politici by měli předkládat konkrétní kroky, které za tím účelem chtějí podniknout, a navazovat v zájmu jejich prosazení spojenectví s podobně smýšlejícími partnery v jiných členských státech.

Legitimní politický střet by pak probíhal o to, zda je v našem zájmu více evropské integrace, nebo méně. Místo toho řešíme absurdní otázku, zda bychom se na integraci vůbec měli podílet. Případně se hádáme o to, jakou „blbost“ ten Brusel zase zavedl. Že případné blbosti nezavedl žádný Brusel, ale my sami v rámci EU – protože EU jsme i my –, a že tedy můžeme nadávat hlavně sami sobě, to ve zdejší politické vřavě zcela zaniká.

Nejde přitom nutně o to, že by politici o českém členství v EU nemluvili pravdu, spíš jde o důsledek nezájmu a neznalosti. „Každý ministr by měl padesát procent svého pracovního času věnovat Evropské unii – vyjednávání, dohadování, přemýšlení o tom, co se děje v Evropě. Realitou to zdaleka není, ale mělo by to co nejrychleji nastat,“ řekl HN prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček (ODS). Šance, že se mu jeho přání splní, je minimální.