Ve sporu s Lichtenštejny nejsou dobří a zlí. O jejich němectví se čeští a lichtenštejnští historici dodnes přou

Lichtenštejnská strana se dosud před soudy hájila zejména tím, že se členové rodu údajně nikdy nepřihlásili k německé národnosti, natož státnímu občanství. Benešovy dekrety, podle kterých měl být zabaven majetek Němců, Maďarů a zrádců, kteří spolupracovali s nacistickým Německem, tak na ně neměly být uplatňovány. Stejně tak odmítají, že by byli za války k německým nacistům loajální.

Sporné otázky vzájemné historie se nyní začaly znovu probírat i mimo soudní síně – mezi politiky i v médiích – s ohledem na nový návrh knížecí rodiny české vládě veškeré pře ukončit a zřídit společný česko-lichtenštejnský fond či nadaci. V ní by obě strany pečovaly o veškerý majetek zabavený rodu po druhé světové válce společně.

Právě kvůli nevyjasněným momentům společných dějin však vznikla už v roce 2010, rok poté, co Česko uznalo lichtenštejnský stát, společná komise historiků. Hospodářské noviny nyní oslovily její české i lichtenštejnské členy, aby k nejožehavějším momentům historie sdělily své stanovisko.

Zbohatli Lichtenštejnové díky Bílé hoře a konfiskacím?

V posledních dvou stoletích nejčastěji opakovaná česká výčitka vůči Lichtenštejnům však míří až do historie staré 400 let a zaznívala už po vzniku první republiky. Knížecí rod podle výtky zbohatl zejména kvůli působení Karla z Lichtenštejna jako českého místodržitele a předsedy tribunálu, který soudil účast českých pánů na stavovském povstání v letech 1618 až 1620. Rodina se prý vyšvihla mezi ty nejmajetnější a nejvlivnější zejména konfiskacemi majetku po popravených.

„Pravda je složitější, i když do značné míry to platí. Karel byl nejbohatším šlechticem na Moravě už před před Bílou horou. Měl tehdy necelých 3900 poddaných, avšak po ní už 9300. Bohatě se oženil do tradiční rodiny Boskoviců, měl tak kapitál na to, aby skupoval další majetky, po krachujících Perštejnech, zejména na střední Moravě. A to už bylo mezi lety 1597 a 1605,“ uvedl předseda české části komise, profesor z brněnské Masarykovy univerzity Tomáš Knoz.

Podle údajů lichtenštejnského historika Christopha Maria Merkiho se plošný rozsah držav Karla z Lichtenštejna mezi roky 1610 a 1630 zvýšil více než dvojnásobně. Ze 642 kilometrů čtverečních na 1422 o dvacet let později. Jak tvrdí člen lichtenštejnské části společné komise Ferdinand Trauttmansdorff, byla však většina lichtenštejnského majetku v rodinných rukou již před událostmi let 1618 až 1620, včetně nejvýznamnějších panství Valtice a Lednice. „Zhruba 41 procent panství knížete z Lichtenštejna ze stavu na počátku 20. století bylo získáno v letech 1620 až 1650. Z toho část získal od českých pánů, kteří v rozsudku z roku 1620 přišli o majetek,“ uvedl lichtenštejnský historik.

Rozmach rodu. Kontroverzní až mytická postava Karla s Lichtenštejna. Podle historiků byl nejbohatším šlechticem na Moravě už před Bílou horou. 

Foto: ČTK

Asi nejznámější Lichtenštejn tak byl mimořádně bohatý už před rokem 1620. Události Bílé hory, kde se postavil na vítěznou stranu, z něj nicméně udělaly člověka, který majetkově a postavením téměř neměl ve střední Evropě konkurenci. A který ale byl i ve své době terčem kritiky. „Podle dobového mínění zneužil svého postavení a řídil měnovou reformu tak, že okradl konfiskované účastníky stavovského povstání, ale i stát a Habsburky. A oni na to přišli. Valdštejna, který se dopustil stejného činu, popravili. Lichtenštejn včas zemřel. Jeho potomci ale potom museli státu vracet peníze. On tak čelil kritice z obou stran, české i habsburské,“ dodal historik Knoz.

Expert: Majetek ve fondu s Lichtenštejny je elegantní řešení. Česko by tím ale uznalo nároky rodu

26. 10. 2023 ▪ 4 min. čtení

Už při zrození první republiky a pozemkové reformě započaté v roce 1919 byly tyto 300 let staré události hlavním argumentem zastánců namíření reformy i proti knížecímu rodu. „V roce 1922 dokonce mladý historik František Hrubý navrhl, že by se měly v rámci pozemkové reformy zabavené lichtenštejnské majetky rozdělit navrátilcům z Ameriky, potomkům emigrantů z pobělohorské doby. Nebylo to reálné, ale jako ideový koncept v té době strašně silné. Tehdy se to téma nepovažovalo 300 let staré, ale stále velmi aktuální. Nebyla žádná politická strana, která by se postavila proti,“ vysvětlil Knoz, podle kterého navíc Masaryk nepočítal, na rozdíl od Maďarů a Poláků, se šlechtou jako se státotvorným elementem. „Říkal, že nemá v českých zemích praktický význam, a bylo jedno, zda mluvila česky nebo německy, chtěl do systému zavést výraznou demokratizaci.“

V rozjitřené atmosféře tak byla až mytická postava Karla z Lichtenštejna, kontroverzního zakladatele velkého rozmachu rodu, znovu nespočetněkrát připomínaná. A na jeho kladné stránky jako muže, který dosáhl pozoruhodné kariéry v Markrabství moravském i na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze a byl významným budovatelem – ať už jde o přestavby Valtic a Lednice, domů v Praze, či plumlovského zámku –, se zapomnělo.

Jeho působení bylo zúženo na symbol všeho protičeského, reakčního a katolického. Přitom to byl on, kdo žádal, byť neúspěšně, od císaře snížení trestu některým povstalcům. „Na základě Karlových činů je celý rod až do 20. století odsouzen. Vše, co vytvořil, je považováno za výsledek jeho bezohlednosti a podvodů. Z toho je odvozována glorifikace Dekretů prezidenta republiky, které jsou přiměřeným a spravedlivým trestem,“ stojí v dvousetstránkovém smírném textu, který společná komise historiků zveřejnila v roce 2013.

Dvojí obraz knížecího rodu

V celém následujícím období po Bílé hoře, a v podstatě až do dneška, je rod Lichtenštejnů v Česku vnímán dvojím metrem. První jim vyměřuje kvůli Karlovu působení negativní roli. „Tenhle obraz ale vznikl nejenom mezi česky mluvící šlechtou a obyvateli, ale i mezi německou a Habsburky. Historiografie česká ani německá Karlův negativní obraz nesmyla a jen občas prosvitlo, že vlastně nebyl tak zlý,“ poznamenal historik Knoz.

Až druhou stopou je ta budovatelů, tvůrců krajiny, pečovatelů o majetek a hodnoty. „V historických knížkách bude vždy převládat spíše negativní názor a v těch, které se zaobírají uměním a architekturou najdeme spíše pozitivní mínění. Jsou to takové dva paralelní obrazy lichtenštejnských knížat v českých dějinách,“ míní.

Podle něho se dvěma výkladům přizpůsobili i sami Lichtenštejnové, kteří vytvořili dvě linie své sebeprezentace a ideologie. „První je obranná, Karel přece nebyl tak zlý, mnohým českým evangelíkům pomohl, snažil se snižovat jejich tresty, zastával se jich. Druhá linie je oslavná, rod jako ochránci umění, budovatelé zámků, tvůrci umělecké krajiny,“ uvedl Knoz, podle kterého jsou obě linie pravdivé, i když jen do jisté míry. „Karel neměl šanci tresty snížit, navíc i ve prospěch odsouzených často jednal ve svém vlastním zájmu. A o některý majetek se rod staral výborně, našly by se ale i příklady, kdy péči zanedbávali, protože třeba nemohli sehnat vhodného správce.“

Němci, či Lichtenštejnci?

Do náročného výkladu odkazu rodiny pak přichází nástup nacismu a druhá světová válka, která pro českou veřejnost obraz ještě více rozostřila. Pro celý spor ohledně majetku rodu je pro české soudy klíčové přihlášení se knížete Františka Josefa II. jako hlavy státu a rodu Lichtenštejnů při sčítání lidu v roce 1930 k německé národnosti. Československé úřady proto rodinu po válce považovaly za německou a uplatnily na ně Benešovy dekrety.

Jenže i tady je vše složitější. A svědčí o tom i dosud stále rozdílná stanoviska lichtenštejnských a českých historiků. Lichtenštejnci argumentují, že se rodina k němectví nikdy nepřihlásila, a že dokonce podpis knížete na sčítacím archu není autentický.

„Vyhláška číslo 12 dekretů konfiskovala majetek pouze osobám, které se osobně přihlásily k německé národnosti. To se netýkalo vládnoucího knížete Františka Josefa II., protože neexistuje žádný dokument, který by prokazoval, že by sám takové prohlášení podepsal nebo jinak učinil,“ sdělil historik Trauttmansdorff.

Česká strana ale podpis a přihlášení se k německé národnosti považuje za prokázané. „Já ten zápis viděl, říkají, že vznikl bez jejich vědomí, že to není jejich autentický podpis. Ale to je těžko představitelné, že by to bylo podepsáno bez vědomí knížete,“ míní Knoz.

Podle dalšího člena české části komise a historika z Masarykovy univerzity Tomáše Dvořáka ale věc ani jinak dopadnout nemohla, i kdyby se rod zapsání německé národnosti bránil. „Při sčítání v lidu v Československu v letech 1921 a 1930 se připouštělo jen přihlášení se k národnosti podle mateřské řeči. A ta u nich byla jasná – němčina. Navíc československý stát uznal Lichtenštejnsko až v roce 1938, v době sčítání ještě lichtenštejnské státní občanství ani národnost neuznával,“ řekl Dvořák.

V Československu se v té době jednoduše bralo za samozřejmé, že kdo mluví německy, tak je německé národnosti. „Je vysoce pravděpodobné, že i kdyby byli doma a odmítli do listu národnost napsat, tak by jim sčítací komisař německou stejně napsal. Knížecí rod byl navíc založený na úplně jiných principech než moderní národní státy, oni byli a jsou monarchové a přiřadit se k jakékoli národnosti bylo pro ně zvláštní,“ dodal Dvořák.

Faktem navíc zůstává, že zatímco občanům Lichtenštejnska německé národnosti majetek konfiskován byl, občanům Švýcarska stejné národnosti ne. A občané Rakouska, pro tehdejší úřady také německé národnosti, byli za konfiskaci odškodněni.

Peníze pro SA i záchrana Čechů před totálním nasazením

Chování rodiny i lichtenštejnského státu za války pak lze podle historiků označit především za sebezáchovné. Chovali se zdvořile a naoko přátelsky k Němcům, ale slušně i k Čechům. „Hovoří se, že na jednu stranu podporovali odboj a na druhou jednotky SA na Opavsku či Krnovsku, což je věc, o které píše třeba lichtenštejnský historik Peter Geiger. Pracovali velmi různorodě, velmi pragmaticky v různých záležitostech,“ řekl Knoz.

Centrální správce jejich panství ve Velkých Losinách byl i za války podle tohoto historika Čech, zachránili prý i řadu českých řemeslníků před totálním nasazením. „V Bučovicích například restaurovali nábytek. Můžeme to interpretovat, že je zachraňovali, ale také, že jim šlo o jejich majetek, mohlo to být podobné jako u Oskara Schindlera,“ řekl Knoz, podle kterého ale neexistují důkazy, že by Lichtenštejnové pomáhali nacisty pronásledovaným lidem.

Jisté prý však je, že rodina měla přímý kontakt na vlivné lidi v Berlíně. „Dokonce na vysoce postavené osoby, ale nelze plně říci, jak ho interpretovat. Lze to i tak, že se vymlouváním na kontakty v Berlíně bránili místním aktivistům SS a zároveň jim šlo o jejich peníze. Mohli tím i chránit své lidi, zaměstnance, mezi nimi právě mnohé české národnosti.“

I na mezinárodním poli se rod kvůli zachování samostatnosti snažili manévrovat tak, aby jejich stát nebyl Německem pohlcen a nepotkal ho podobný osud jako Sudety. Například když Hitler v září 1938 upustil od vyhlášení války Československu v důsledku mnichovské dohody, za což získal Sudety, zaslal kníže František Josef II. dne 1. října 1938 Hitlerovi blahopřejný telegram. „Posílám vám i jménem Lichtenštejnského knížectví své blahopřání k tomuto velkému činu učiněnému v zájmu míru ve světě a svůj upřímný dík,“ napsal tehdy.

Podle Dvořáka to je možné chápat jako velmi přátelské, vstřícné gesto vůči Hitlerovi. Ale také jako běžnou diplomatickou zdvořilost. „Takových telegramů tehdy nepochybně Hitler dostal mnoho. Lze to vysvětlit i obavami Lichtenštejnů z anexe německým wehrmachtem. Údolí podél Rýna bylo vůči Německu otevřené, zvláště po anšlusu Rakouska,“ uvedl historik.

Podle Knoze tehdy dokonce Švýcaři od Lichtenštejnů koupili jednu výšinu, aby měli z obou stran Rýna pozici na skalách. „Tam obsadili baterii děl, aby mohli vytvořit křížovou palbu, kdyby se přes Lichtenštejnsko Němci dostávali směrem ke Švýcarsku. A i v Lichtenštejnsku byla vnitřní, pátá kolona, sympatizující s Německem. Po válce byl s nimi proces. Oni byli také ohroženi, Hitler ani bývalou německou šlechtu příliš nemiloval a bylo brzy jasné, že je z jeho strany je Lichtenštejnsko spíše trpěno, než milováno jako spojenec,“ dodal Knoz.

Knížecí rodině bývá také vyčítáno, že jednala s německými úřady o navrácení svého – při pozemkové reformě zabaveného – majetku. „Nějaká jednání o navrácení majetku a revizi reformy s představiteli místní správy Říše proběhla, ale k praktickým výsledkům nevedla,“ konstatují Knoz i jeho kolega Trauttmansdorff.

Podle lichtenštejnského historika existují jen občasné důkazy o jistých ústupcích knížete a jeho administrativy nacistickým organizacím. „Neexistují však o kolaboraci. Navíc československé řízení proti majetku vládnoucího knížete z Lichtenštejna v roce 1945 na tomto argumentu nebylo postaveno,“ dodal. Podle něho byl nalezený i dokument ze spisů českých tajných služeb z roku 1962 požadující rešerši kompromitujících materiálů na knížete Františka Josefa II. včetně jeho chování během nacistické okupace. „Výzkum nepřinesl žádné pozoruhodné výsledky,“ dodal Trauttmansdorff.

Lichtenštejnsko válku jako nezávislá, neutrální země přežila, Československo se po ní dočkalo obnovy a opětovného uznání. Po konci konfliktu v roce 1945 proto už kníže František Josef II. posílá další blahopřejný telegram, tentokrát Edwardu Benešovi k vítězství.

Princ Alois z Lichtenštejna je nejstarší ze čtyř dětí Hanse Adama II., knížete z Lichtenštejna, který je od roku 1989 oficiální hlavou státu. V roce 2004 mu otec předal moc nad každodenními vládními záležitostmi. Má to být příprava pro jeho budoucí vládu, Hans Adam II. ale formální hlavou státu zůstal.

Foto: HN – Matej Slávik

Z celého výčtu je podle historiků zřejmé, že v česko-lichtenštejnském sporu výklad událostí, které jsou už dávno za námi, příliš nepomůže. „Každá strana si vybírá a zdůrazňuje, co se jí hodí. Jednotlivé momenty jsou vytrhávány z kontextu a zneužívány,“ podotýká Dvořák, který, stejně jako další historici, probíhající soudní spory komentovat nechce.

Jeho kolega Knoz se radí dívat spíše do budoucnosti. „Ve sporu s Lichtenštejny nejsou dobří a zlí. Proto je klíčové, abychom se na sebe nedívali jako na nepřátelské země. Už dnes běží sousta kulturních, vědeckých kontaktů. Je třeba, aby se naše vztahy rozvíjely na všech možných úrovních dál bez ohledu na výsledky v soudních síních.“