Někdo ráno vstane a sedne si k počítači, já na kolo, říká amatérka, která toho najezdí víc než profesionálové

Napadlo vás v té době, že následujících sedm a půl roku budete každý den jezdit a ani jednou nevynecháte?

Tenkrát jsem to neplánovala, nějak to vyplynulo. První silniční kolo jsem si koupila v roce 2011 a už tehdy jsem jezdila třeba osm až deset tisíc kilometrů za rok, což mi přišlo hodně. V té době jsem k tomu měla i další záliby jako právě volejbal, který jsem ale kvůli problémům s koleny postupně omezila.

Opravdu jste za těch sedm a půl roku nevynechala třeba kvůli nemoci?

Alespoň pár kilometrů jsem vždy ujela. Třeba fakt, že mám covid, jsem zjistila až v práci, kdy už jsem za sebou měla na kole cestu do ní. Takže jsem se musela nějak dostat i zpět. U mě navíc průběh covidu nebyl nijak vážný, takže jsem alespoň pár kilometrů kolem bloku vždy objela.

Jak dlouho myslíte, že tato série ještě potrvá?

Není to tak, že bych musela každý den jet za každou cenu. Spíše už to beru jako přirozenost. Někdo ráno vstane a sedne si k počítači, já si sednu na kolo. Ani by mě nenapadlo nejet.
Vím, že to nejde donekonečna, a sama přemýšlím, jestli si stanovit nějaký limit, kdy s touto sérií skončím. Ale zase nevím, co by se muselo stát, abych to přerušila. Možná když to vyjde na nějaký kulatý počet dní. Ale spíš si myslím, že přerušení nebude dobrovolné – v černé nadsázce, třeba to za mě vyřeší nějaký kamion.

Jakou roli v tom hraje sportovní aplikace Strava, kde své jízdy veřejně zaznamenáváte? Jak moc vás k další jízdě motivuje fakt, že máte na Stravě přes čtyři tisíce sledujících?

Určitou roli asi hraje. Ale když jsem před lety začala jezdit víc, tak jsem na Stravě ani nebyla. Profil jsem si založila spíš kvůli tomu, abych měla někde záznam o jízdách, protože do té doby jsem si je zaznamenávala pouze v Excelu.

Jinak to ale motivace samozřejmě je, nebudu zapírat. Každý si o sobě rád přečte, jak je „hustej“ či „mimozemšťan“ a podobně. Ego to vždy pohladí, ale není to hlavní důvod, proč bych vyjížděla. Občas se přistihnu, že když si třeba zkrátím cestu z práce nebo z nějakého důvodu ujedu jen 50 kilometrů, tak si říkám, co tomu asi řeknou followeři.

Zmínila jste pochvalné reakce, najdou se i negativní?

Určitě. Člověka dokáže vytočit, když si přečte řeči typu „proč jsi dnes jela tak málo“ nebo „dnes jsem ujel víc než ty“. Jednou se tomu člověk zasměje, ale když je to často, tak mě to spíš motivuje kratší trasy vůbec na Stravu nevyvěšovat.

Přijde mi, jako bych už neměla právo na nějaký osobní život. Že jim musím vysvětlovat, proč jsem jela míň než obvykle. Vždyť je přece sobota a je hezky, tak proč jenom sto kilometrů? Třeba jsem ještě nezveřejnila jednu jízdu ze včerejška a už musím reagovat na dotazy, proč jsem včera po práci nejela.

To už je trochu stalking, ne?

Jo, občas už je to velký zásah do soukromí. Lidi vědí, kde jsem, a když jedu třeba k rodičům, tak vědí, že nejsem doma a tak. 

V půlce trasy. Kateřina Rusá v přístavním městě Brest. Do cíle v Paříži jí zbývalo ještě 600 kilometrů. 

Foto: Archiv Kateřiny Rusé

Vedli vás rodiče ke sportu od mládí?

Ne, spíš mě vedli intelektuálním směrem a raději by mě viděli ležet v encyklopediích. Se sportem jsem začala až na střední škole, kdy jsem hrála volejbal, squash nebo badminton. Pak jsem na volejbalové zápasy začala jezdit na kole a později mi začalo připadat, že ten samotný volejbalový zápas je spíš taková ztráta času, který bych mohla věnovat cyklistice.

Co vás na ní baví nejvíc?

Asi svoboda. Člověk si jede, kam chce, a je naprosto nezávislý. Baví mě situace, kdy nevím, kde přesně jsem, jak daleko jsem od domova, ale je mi to jedno. Mohu si odbočit, kam chci, a připadám si vytržená z reality a naprosto svobodná. Vyčistím si hlavu a nemyslím na nic.

Počítám tedy, že nejradši jezdíte sama.

Vyhovuje mi to nejvíc. Není to tak, že bych se nechtěla družit, ale z pohledu jízdy je lepší, když na mě nemusí nikdo čekat nebo zase naopak já na někoho. Když chci někam odbočit, můžu to udělat, aniž bych to musela někomu vysvětlovat.

Během pandemie covidu-19 Češi hodně nakupovali kola, za ně a jejich vybavení řada lidí utrácela desítky tisíc korun. Byl to jen krátkodobý trend, nebo jsme národem cyklistů?

Koupit si drahé kolo a pak s ním pózovat před kavárnou, to bylo dříve. Spíše mi přijde, že je v poslední době trendem kupovat si elektrokola. My bez baterky jsme už v menšině. To ale není jen v Česku. Nedávno jsem byla v Alpách, a kdo tam neměl kolo na baterku, tak byl divný.

K elektrokolům tedy asi nemáte úplně kladný vztah.

Uznávám to u starších lidí, kteří se díky nim dostanou na místa, kam by se třeba už jinak nedostali. Když ale vidím, že na tom jezdí mladí lidé, to už mi přijde přehnané.

Silniční cyklistika je tedy na ústupu?

Přijde mi, že se teď u nás kromě elektrokol hodně rozmáhá i gravel (univerzální kola se silnějšími plášti na zpevněné cesty i do terénu – pozn. red.). Trendem je také bikepacking, kdy si lidé na gravelová kola dají silnější pláště, aby mohli jet i po lese, na kolo si naloží věci a jedou třeba na týden do přírody a mají vše s sebou. Tyhle lidi jsem ještě před pár lety na vyjížďkách nepotkávala.

V Česku je na silnicích a také v diskusích na sociálních sítích cítit poměrně velká nevraživost mezi cyklisty a řidiči aut. Je to jen tuzemský kolorit, nebo to vnímáte i v jiných evropských zemích?

Obecně si myslím, že v Česku nejsou cyklisté na silnicích vítáni. Podobné je to ale také v Polsku nebo na Slovensku. Naopak v Itálii a Francii mají řidiči k cyklistům úplně jiný přístup. Třeba v Itálii mě často předjížděli sice hodně natěsno, ale pomalu. Často mezi námi byla mezera jen několik desítek centimetrů, ale řidič zpomalil skoro až na moji rychlost a často mě i třeba pozdravil a chtěl si povídat. Také v Německu a Rakousku to bylo v pohodě, ale Itálie a Francie jsou v chování řidičů vůči cyklistům úplně jiný svět. Tam je jedno, co říká dopravní značka, cyklista má prostě vždy přednost. Ve chvíli, kdy jsem zastavovala na stopce, mi tamní šoféři ukazovali, ať jedu, a sami zastavovali. Na to se ale samozřejmě nedá spoléhat, a už vůbec ne zvykat, když se pak máte vrátit domů do našeho provozu.

Máte i letošek rozjetý na 50 tisíc kilometrů, které jste zvládla předloni?

Taky by těch 50 tisíc kilometrů mohlo padnout. Když mi tedy bude přát zdraví a vyjde počasí. Teď mám ujeto asi 37 a půl tisíce kilometrů, a pokud ujedu denně asi 125 kilometrů, tak hranici i letos překonám.

K přiblížení se této metě asi hodně pomohlo i 1200 kilometrů, které jste letos ujela z Paříže do Brestu a zpět.

Jak se to vezme. Kvůli cestě a přípravě na akci jsem za ten týden ujela asi jen o sto kilometrů víc, než jezdím běžně tady v Česku při práci.

Závod, který se ve Francii koná už od roku 1891, jste zvládla za 75 hodin. Byl nejtěžší, jaký jste zatím absolvovala?

Abych to uvedla na pravou míru, tak on to vlastně není závod. Byl jím asi do 50. let minulého století a pak akci status závodu kvůli bezpečnosti sebrali. Důvodem bylo, aby to lidé nepřeháněli a občas se aspoň chvíli vyspali. Teď se to bere spíše jako happening, setkání cyklistů z celého světa.

Těžko říct, zda to byla nejtěžší trasa, kterou jsem na kole absolvovala. Když jsem jela třeba závod dlouhý 300 kilometrů, ale s převýšením šest tisíc metrů a celý den v dešti, tak mi to možná přišlo náročnější než jet tři a půl dne v krásném počasí a se spoustou času. Byly tam ale těžké momenty spojené hlavně s mikrospánkem, což souvisí s jízdou delší než 24 hodin. Na to nejsem zvyklá.

Boom barevných kol pro děti. Rakouský Woom začínal v garáži, uspěl i díky e-mailu z Česka

5. 7. 2022 ▪ 8 min. čtení

Kolik z těch 75 hodin jste vlastně spala?

Dost jsem váhala, jak to udělat, a nakonec jsem se rozhodla ujet na jeden zátah co nejvíc kilometrů, a až přijde mikrospánek, tak to začít řešit. Vždy jsem se ho nejdřív pokusila přeprat, ale bylo mi jasné, že si na chvíli budu muset lehnout. Když se probudíte tím, že padáte z kola, není to dobrý pocit. Takže jsem vždy třeba na hodinu nebo dvě usnula. Spacák jsem si vezla s sebou a lehla jsem si, kde to zrovna šlo. Třeba do trávy nebo na lavičku na autobusové zastávce. Nejhorší bylo vždy probuzení a přimět se vylézt ze spacáku. Ačkoliv bylo i v noci kolem 20 stupňů, tak je člověk nevyspalý a je mu zima.
Celkem jsem spala asi pět hodin.

To není zrovna mnoho. Jak na to reagovala hlava?

Ke konci závodu už jsem zažila stav naprosté dezorientace. Byla jsem přesvědčena, že jsem v Nymburce, a řešila jsem, jak se dostanu zpět na trasu do Paříže. Zřejmě mi nějaké místo připomnělo Polabí, kde často jezdím. Tohle proběhlo asi během minuty. Až pak mi došlo, že jsem na trati a do cíle mi už mnoho nezbývá a že se naštěstí z Nymburka nemusím vracet zpět na trasu.

Jak jsou na trase zajištěna místa pro přespání?

Bylo běžné, že lidé spali kolem silnic, a nikdo neřešil, že by jim někdo třeba ukradl kolo. Když jsem takhle viděla první lidi ležet kousek od silnice, zhrozila jsem se, že je srazilo auto, ale pak jsem pochopila, že je to tam normální.

Na trase jsou občerstvovací stanice a checkpointy, kde byla možnost si dopředu objednat nocleh. To je ale komplikované v tom, že nevím, za jak dlouho ujedu třeba 400 kilometrů. Těžko se pak dá dopředu na určitý čas rezervovat místo k přespání. 

Jedna z 400 žen. Na trasu Paříž – Brest – Paříž se vydalo na osm tisíc cyklistů. Ženy tvořily zhruba jen pět procent startujících. Kateřina Rusá je na snímku vpředu.

Foto: Archiv Kateřiny Rusé 

Jede se za plného provozu, takže mikrospánek v sedle kola je tím ještě nebezpečnější. Jak tohle řeší organizátoři?

Počítám, že právě to je důvod, proč akci sebrali status závodu. Chtěli účastníky přimět k tomu, aby byli rozumní a nejezdili dál za každou cenu a raději si chvíli odpočinuli. Na křižovatkách a kruhových objezdech ale pořadatelé provoz zastavují, abychom mohli projet. Je zde třeba zakázáno mít s sebou doprovodné vozidlo, ačkoliv na jiných akcích je naopak povinné kvůli tomu, že posádka auta v případě mikrospánku cyklistovi domluví, aby si odpočinul. Ve Francii je to naopak zakázáno, aby se nezvyšoval provoz na silnicích, kde závod probíhá. Počítám však, že i tak se mezi jezdci najdou tací, kteří chtějí být zpět v Paříži co nejdřív. Samozřejmě, vždy musí být někdo první.

Jaká je atmosféra na trati?

Byly to často takové ospalé vesničky, a když tam jednou za čtyři roky mají takovou akci, hodně to tam ožije a místní fandí. Hodně to tam prožívaly i děti, které si s každým cyklistou chtěly plácnout, což občas bylo náročné udělat tak, abych se udržela na kole. V Česku člověk podobnou atmosféru příliš často nezažije. Navíc tento závod jelo asi jen 400 žen z celkového počtu osmi tisíc účastníků, takže když projížděla žena, měla u místních větší ohlas než ostatní.

Jakou máte po návratu z Francie před sebou další výzvu?

V tom nemám jasno, většinou to řeším na poslední chvíli. Vlastně ani nevím, jestli se to dá ještě nějak posunout. Vždy se asi najdou i delší závody, ale říkám si, jestli je v tom už vůbec rozdíl. Možná by byla výzva zajet Paříž–Brest–Paříž ještě jednou a tentokrát se tolik neflákat na checkpointech a zajet to v rychlejším a důstojnějším čase.

Čas 75 hodin mi pro takovou vzdálenost důstojný rozhodně přijde. Limit pro dokončení stanovili organizátoři na 90 hodin, takže jste měla velkou rezervu.

Spíš mi pořád není jasné, kde jsem proflákala asi 20 hodin. Zvlášť když jsem skoro nespala. Na checkpointech to bylo vždy složitější, člověk musel někde zaparkovat kolo, jít si pro razítko, koupit si třeba něco k jídlu, občas jsem se dala s někým do řeči a ve finále jsem tam strávila hodinu. Když si jdete jen pro razítko a hned pokračujete, tak jste za deset minut pryč.

Já to brala spíš jako společenskou událost a často jsem na checkpoint dorazila s někým a pak jsem tam na něj i počkala, abychom si během jízdy mohli dál povídat. Hlavně v noci to bylo kvůli únavě důležité. Kde jinde potkáte lidi z celého světa na jednom místě. Když už jedu do Francie, tak si to chci pořádně užít.

Kolik závodů za rok absolvujete?

Celkově moc nezávodím. Nemám příliš ráda, když mi někdo říká, kudy mám jet, a raději si jedu podle sebe. Spíš se sama rozhodnu, že pojedu třeba do Brna a zpět nebo například na Ještěd. Výzvy si tedy dávám sama. Jsem spíš typ, který si dělá, co chce, a nenechá si do toho mluvit.

Někteří běžci mají třeba i rok dopředu v hlavě závody, kterých se účastní, aby si potvrdili, že se v tréninku zlepšují, nebo aby se poměřili s ostatními.

Jízdu na kole neberu jako trénink. Pro mě je to zábava a ani vyjížďky nemám nějak systematicky rozdělené podle toho, jak je potřeba trénovat. Například kdyby bylo krásné počasí a já bych měla jet kvůli regeneraci jen třeba 30 kilometrů, tak by mě to štvalo a nedávalo smysl. Proto se mi líbí akce, jako byla ta v Paříži, kde nejde o rychlost.

Vzhledem k tomu, že vyjížďky, které mají přes sto kilometrů, musíte ještě skloubit s prací, moc volného času vám nezbývá. Jak na to reaguje okolí?

Partnery si poslední dobou logicky vybírám mezi cyklisty, takže se mnou na kole jezdili. Problém byl však v tom, že jezdili rychleji, takže společně to moc nešlo. Oni museli jezdit pomaleji, já zase naopak rychleji, než bych chtěla, abych je nezdržovala. Na druhou stranu oni chtěli většinou jezdit kratší trasy, což mně nestačilo. Ve finále jsme si to tedy neužili ani jeden.

Jste zároveň mistryní republiky ve scrabblu. To je zrovna dost odlišný koníček od cyklistiky. Na to vám čas zbývá?

Já to právě s cyklistikou spojuji. Turnaje jsou po celé republice, takže když je v Brně, Ostravě nebo až v Třinci, vezmu si v pátek dovolenou, dojedu tam na kole, v sobotu odehraju turnaj, večer se tam ještě projedu a v neděli jedu zpět.

Jezdíte spíše po „okreskách“, nebo volíte raději frekventovanější silnice, po nichž se však do cíle dostanete rychleji?

Raději jezdím po hlavních silnicích, kde je lepší asfalt, a navíc je tam odstavný pruh. Místa, kde to už znám nazpaměť, tedy radši projedu rychleji po těchto silnicích a třeba za čtyři hodiny jsem v Havlíčkově Brodě. Tam už pak mohu jezdit po okreskách a objevovat nová místa.
Ty hlavní silnice jsou paradoxně lepší i z pohledu bezpečnosti. Je tam víc místa, kam mohu uhnout. Na okreskách je to často nepřehledné a silnice úzké a spíš tam hrozí nepříjemné situace.

„Nemám příliš ráda, když mi někdo říká, kudy mám jet, a raději si jedu podle sebe,“ tvrdí Kateřina Rusá.

Foto: HN - Honza Mudra

Co dlouhé vyjížďky na kole dělají s tělem?

S mým už skoro nic. Po Paříži jsem tedy cítila, že mně brní ruce, ale nevím, čím to bylo. Otlačený zadek, namožené svaly nebo bolavá záda mě ale netrápily. Z pohledu ujeté vzdálenosti pro mě jízda z Paříže nebyla takový extrém.

S volejbalem, který jste v minulosti hrála závodně, jste skončila kvůli problémům s koleny. Ty vás v cyklistice nelimitují?

Jen v zimě mě občas bolí, když se málo obléknu. Jinak je to ale v pořádku.

Jízdu v zimě na kole si moc neumím představit. Rozhodně bych si ji tedy příliš neužil.

V zimě vyměním silniční kolo za horské, s kterým se dá po hlavních silnicích jezdit celkem dobře. Ideální je nezastavovat, abyste neprochladl. Nebo zastavím někde, kde se dá zahřát, ale pak je zase problém se přemluvit a sednout znovu na kolo. Jednu dobu jsem jezdila v zimě hlavně po Praze, třeba v Letňanech nebo na Proseku. Věděla jsem, že když bude nejhůř, mohu se schovat v metru nebo nákupním centru. Odtud mě teda vyhodili s tím, že tam s kolem nemám co dělat.