V lednu 1919 se legionářský generál a pozdější vůdce českých fašistů Radola Gajda sešel ve Vladivostoku s bojovníkem za nezávislou Koreu Yeo Un-hyeongem. Oba muže stejně jako jejich tábory spojoval společný cíl, a sice snaha o dosažení nezávislosti své vlasti. Na rozdíl od Korejců ovšem už měli Čechoslováci splněno. Samostatné Československo na druhé straně planety již několik měsíců existovalo.
Nejspíš i proto pociťovali legionáři vůči Korejcům sympatie a schůzka na březích Tichého oceánu vyústila v dodávky zbraní z legionářských muničních skladů korejským povstalcům. Ti je pak skutečně využili v boji proti japonské nadvládě, což se Japoncům samozřejmě vůbec nelíbilo, jak dokazuje dochovaný dopis československého zástupce na východní Sibiři podplukovníka Miloše Hesse generálu Janu Syrovému. „Japonci velmi starají se vyšetřiti tento fakt a dopadnouti naše vojáky při tomto prodeji,“ varoval Hess. Ten dále Syrového ujistil, že před zástupci východního císařství veškeré zvěsti o obchodech se zbraněmi důrazně popřel a označil za propagandu šířenou nepřáteli s cílem narušit přátelské vztahy Československa s Japonskem.
Ať už to bylo jakkoliv, právě setkání Gajdy a Yea je dnes považováno za oficiální začátek diplomatických vztahů s Koreou. A vzhledem k tomu, že legionáři si účtovali za jednu pušku 130 rublů, lze ho označit i za začátek byznysové spolupráce obou vzdálených zemí.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekKorejci si nicméně museli na vlastní nezávislost počkat ještě čtvrt století až na konec druhé světové války a definitivní porážku japonských okupantů. Navíc je záhy nato čekala trpká zkušenost korejské války a rozdělení poloostrova. Spolupráce s Prahou se tak nejen kvůli geografické vzdálenosti rozvíjela poměrně pozvolna. Po více než sto letech od vladivostockého setkání obou bojovníků lze nicméně říct, že dosáhla vrcholu nejen v diplomatické a ekonomické, ale i kulturní rovině.
„Třeba korejských restaurací je více a pořád přibývají nové. Dříve byla jedna, kde vařili všechno, a dnes už jsou takové, které se specializují na kuře, další zase třeba na bibimbap. Také na Netflixu vychází strašně moc korejských seriálů a stává se z nich mainstream. Když jsem se začala o Koreu zajímat, tak jsem si korejské filmy musela hledat na pochybných serverech a v češtině nebylo samozřejmě vůbec nic. To samé platí pro literaturu, hodně se překládají knížky korejských autorů a je mnohem lehčí se k nim dostat,“ říká v kavárně uprostřed pražského Karlína Kateřina Kang.
Mladá žena koreanistiku vystudovala a Koreu během studií i později několikrát navštívila. A jak napovídá příjmení, z Koreje má i manžela, se kterým s malou dcerou dnes žijí v Praze. Letos jí pod názvem Kateřina v říši kimči vyšla knížka komiksových příběhů o některých pro Čechy možná překvapivých specificích každodenního života Korejců. Obrázkové příběhy Kang původně publikovala na Instagramu, kde má 25 tisíc sledujících, a jak říká, když je nabídla nakladatelství Argo ke knižnímu vydání, prakticky hned je přijali.
Po úspěchu autorky Niny Špitálníkové a jejích knihách a přednáškách o životě v totalitní Severní Koreji (KLDR) je i to příznakem, že Korea je v Česku prostě trendy. Lze to doložit i čísly. Přihlášku ke studiu koreanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy podalo loni 186 zájemců. O deset let dříve to bylo 54. Během deseti let tedy vzrostl zájem Čechů o poznání Koreje a tamního jazyka více než trojnásobně. U sinologie je zájem méně než poloviční a v průběhu času se na rozdíl od koreanistiky nemění. Jak se to stalo a co Čechy na vzdálené zemi tolik přitahuje?
České kimči v Nošovicích
Po vzniku dvou korejských států se v letech komunistického režimu zájem tehdejší vlády samozřejmě soustředil spíše na nesvobodnou, severní část poloostrova. A ať už si o dynastii Kimů myslíme cokoliv, asi se najde jen málo těch, kterým by styl jejich příslušníků imponoval. I když jako třeba v případě knih Špitálníkové některé čtenáře fascinuje děsivá realita diktátorského režimu, módní ikonou západní mládeže se vůdce Kim Čong-un zcela určitě nikdy nestane.
S Jižní Koreou se spolupráce Česka naplno rozjela až po roce 1989. A lze říct, že vyvrcholila otevřením automobilky Hyundai v Nošovicích za 34,4 miliardy korun v roce 2008. Do té doby šlo o největší zahraniční investici v Česku a Hyundai se vedle mladoboleslavské Škody Auto a kolínské TPCA stal jedním z pilířů tuzemského automobilového průmyslu.
Nešlo však jen o fabriku v podhůří Beskyd, ale také třeba o převzetí plzeňského výrobce turbín Škoda Power korejským gigantem Doosan Heavy za 11,5 miliardy korun či výstavbu továrny na pneumatiky Nexen Tire za 22,8 miliardy. Korejský dopravce Korean Air se také krátkodobě angažoval v aerolinkách ČSA a aktuálně je tamní stavitel jaderných elektráren KHNP jedním z trojice zájemců o výstavbu pátého bloku v Dukovanech, vůbec největší zakázky v české historii. A pokud KHNP uspěje, sváže to Česko s Koreou ještě těsněji na dlouhá desetiletí a jaderný region kolem Třebíče se promění v druhé Nošovice.
Podle dat České národní banky pak dosáhly přímé zahraniční investice Jižní Koreje v Česku loni hodnoty 101 miliard korun. To je nejvíce ze všech asijských zemí a zhruba desetinásobek investic Číny a dvojnásobek Japonska. O pět let dříve to bylo 64 miliard a už tehdy byla Korea největším asijským investorem v Česku.
Z Asie do Česka sice v uplynulých desetiletích směřovaly miliardy wonů a pracovní příležitosti, tím to ale končilo. Ochutnat Koreu více do hloubky Češi poměrně dlouho moc netoužili, a to doslova. Ještě než fabrika v Nošovicích odstartovala výrobu, museli personalisté Hyundai mezi potenciálními budoucími zaměstnanci vyvracet, že by po vzoru sesterského závodu Kia ve slovenské Žilině museli každou směnu začínat podle asijského zvyku rozcvičkou. Upustilo se také od budovatelských hesel ve výrobním areálu, které by v českém kontextu působily poněkud nepatřičně. V počátcích nošovické automobilky jevil také málokdo z českých zaměstnanců zájem o korejskou sekci firemní kantýny, jak tehdy psal časopis Týden. Kimči, tradiční korejský pokrm ze zkvašeného pekingského zelí, zázvoru, chilli a rybí omáčky se silným a charakteristickým odérem, si dával málokdo.
Právě kvůli kimči však o zhruba deset let později vyrazil do Nošovic Štěpán Hodač. Mladý podnikatel se už dříve rozhodl u Čechů prorazit s jinou exotickou potravinou, blízkovýchodní cizrnovou pomazánkou hummus. Jeho společnost I love Hummus již tehdy hummus vyráběla a dodávala do prodejen se zdravou výživou. Právě kolem roku 2017 se však Hodač rozhodl rozšířit produktové portfolio.
„Hledal jsem různé recepty a ve spoustě žebříčků nejzdravějších potravin se kromě hummusu objevovalo právě kimči. To přitom v Česku nebylo prakticky nikde k dispozici. Objednal jsem si ho proto z amerického Amazonu a ještě než došlo, tak jsem si vyhledal recepty a začal si ho také dělat sám doma. A zjistil jsem, že se po něm cítím mnohem lépe,“ vysvětluje dnes Hodač.
Své domácí kimči pak dával před nošovickou automobilkou ochutnat kolemjdoucím korejským manažerům. „Ptal jsem se jich na zpětnou vazbu a díky tomu se nám podařilo vyladit recepturu,“ popisuje Hodač začátek českého kimči. Jeho společnost dnes nabízí fermentované produkty pod značkou Beavia, kvašené zelí ve velkém vyrábí v závodě ve Všechlapech na Benešovsku a dodává prakticky do všech velkých řetězců. A také exportuje do několika evropských zemí. Právě pro zahraniční odběratele připravuje firma aktuálně novinku v podobě nechlazeného kimči. Pokud se prodejce vyhne drahému chlazení, může produkt nabídnout zákazníkům za nižší cenu a je tak větší šance, že ho ochutná více lidí.
„Zájem je také o privátní značky, které připravujeme i pro zahraničí. Aktuálně finišujeme privátní značku do Velké Británie a do Německa,“ dodává Kamila Lhotáková, která spolu s manželem Tomášem do firmy Beavia před třemi lety investorsky vstoupila a dnes odpovídá za marketing a personalistiku.
Loni společnost dosáhla obratu ve výši 40 milionů korun. Podle Hodače se podařilo tuzemské spotřebitele přesvědčit o konzumaci kimči rychleji než k ochutnání hummusu. O úspěchu korejské kvašené speciality mezi českými strávníky rozhodly podle něj především dvě skutečnosti. Jednak se ho do sortimentu rozhodla zalistovat síť prodejen Albert, kterou pak následovaly ostatní obchodní řetězce. A pak také Zimní olympijské hry v jihokorejském Pchjongčchangu konané v roce 2018 obecně zvedly zájem nejen o sport jako takový, ale i o pořadatelskou zemi.
„Pokud nepočítáme Velkou Británii, tak v Česku je nejvíce konzumentů kimči na tisíc obyvatel v Evropě. Třeba v Německu ještě nenajdete žádný velký řetězec, kde by bylo kimči standardně na regále,“ popisuje neobvykle vysokou oblibu aromatického pokrmu mezi Čechy Štěpán Hodač. V rámci svého asijského týdne zařadil kimči do nabídky naposledy dokonce diskont Lidl.
Beavia nicméně sází na potenciál kimči hlavně coby zdravé potraviny, a byť korejský původ jídla také neopomíjí, marketing na propojení s asijskou zemí rozhodně není primárně zaměřen. „Kimči znají i lidé, kteří jinak o Koreji nemají ponětí,“ míní také Kateřina Kang.
Češi očima Korejců? Milovníci loutek a černého piva
Sám Hodač paradoxně v Koreji nikdy nebyl. Vedle Korejců pracujících v Nošovicích mu při přípravě receptu kimči vypomohl především mašgiach David Zadok, tedy rabín, který dříve vydával košer certifikaci pro pomazánky od I love Hummus. Zadok žil přes dvě desetiletí v Hongkongu, za manželku má Asijku a je velkým fanouškem kimči. Multikulturní propojenost globalizovaného světa má zkrátka občas dost překvapivé důsledky.
Jak vládní idolové dobyli Česko i svět
Česká „koreománie“ se však neomezuje jen na zdravou, i když poněkud aromatickou kuchyni. Fanouškovské šílenství kolem seriálového hitu Squid Game (Hra na oliheň) od Netflixu o smrtící hře zachvátilo nejen Česko. I když seriál rozhodně není určen nezletilým divákům, hra s vražednou panenkou Younghee i na tuzemských školních hřištích nahradila tradiční Cukr, káva, limonáda. Ještě před Hrou na oliheň obletěl česká kina oskarový Parazit, aktuálně to je třeba romantický snímek Minulé životy. Tváře korejských filmových hvězd tak začínají být už i českému divákovi dobře známé, byť jejich jména občas komolí.
Ještě silněji než film však aktuálně frčí korejská populární hudba neboli K-pop. „Vznikl jako směs několika hudebních žánrů, v poslední době je považován za žánr samostatný a vyznačuje se především chytlavými melodiemi, synchronizovanými choreografiemi a z velké části texty v korejštině. K-pop se tak začal odlišovat od ostatní korejské hudby. Představitelé žánru většinou nejsou považováni za zpěváky či umělce, ale bývají hromadně označováni idoly. S tímto označením jsou úzce spjaté odlišné nároky kladené na zpěváky a idoly. Jednotliví členové skupin také mívají oficiálně určenou pozici – zpěvák, raper, tanečník apod.,“ vymezuje žánr objemná dvoudílná publikace Made in Korea z roku 2018, která je společným dílem studentů a vyučujících oboru koreanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Specifická korejská verze i na Západě tradičních chlapeckých či dívčích skupin má prvopočátky už v devadesátých letech se skupinou Seo Taiji and Boys. Opravdovým celoplanetárním fenoménem se stala v roce 2012 díky virálnímu hitu Gangnam Style rappera PSY. Šlo o první video, které na kanále YouTube překonalo jednu miliardu zhlédnutí.
Absolutně nejpopulárnějším představitelem žánru je nicméně aktuálně sedmičlený boyband BTS, který spolupracoval například i s britskou kapelou Coldplay. Fanouškovská komunita zvaná jako BTS Army má mnoho členů i v Česku. Nebo spíš členek, protože K-pop je převážně, byť ne výhradně, posluchačsky dámskou záležitostí. „Samozřejmě, že největší publikum tvoří mladé holky, ale oslovuje široké spektrum lidí. Znám i padesátileté ženy, co K-pop poslouchají,“ říká Kateřina Kang.
I o západních boys- a girlsbands by si nejspíš jen málokdo myslel, že vznikají spontánně „zdola“, a že nejde o vymazlený produkt hudebních producentů. V případě K-popu je však systém dotažen do dokonalosti. Množství talentových agentur vybrané budoucí hvězdy pro kariéru dlouhodobě připravuje i několik hodin denně. Vybraní talenti trénují zpěv, tanec, ale i řadu dalších dovedností včetně třeba aktivní komunikace s fanoušky.
„(Jiní interpreti) nesdílí svůj život, nevidíme jim do hlavy, písně a texty jsou často koupené od jiných umělců, takže jsou mi jak oni, tak jejich tvorba jakoby cizí, nemohu se s nimi nijak spojit. Podle mě v tom jsou mezilidské vztahy, co dělá K-pop a BTS tak oblíbeným, protože poznáme toho umělce osobněji,“ citovala dvacetiletou fanynku Danu Kateřina Paraiová ve své diplomové práci, která se zabývala právě tuzemskou fanouškovskou komunitou BTS.
A jak dodává Kateřina Kang, potenciál hudby coby vývozního artiklu pro propagaci země dávno rozpoznal i korejský stát. „Korejská vláda se rozhodla propagovat korejskou kulturu a prostřednictvím K-popu ji vyslat do světa,“ říká Kang. Tato strategie se zřejmě netýká jen K-popu. Není bez zajímavosti, že KHNP na rozdíl od ostatních uchazečů o stamiliardovou jadernou zakázku odstartoval léta před vyhlášením samotného tendru v Česku intenzivní PR komunikací doprovázenou množstvím veřejně prospěšných aktivit.
Dětem vstup zakázán. Psi vítáni
Jižní Korea je samozřejmě mnohem více než zdravá strava, napínavá kinematografie a chytlavá muzika. Způsob, jakým se chudá a válkou zničená země dokázala během relativně krátké doby vyšvihnout mezi ekonomické a technologické lídry světa, je bezprecedentní. Vděčí za to do značné míry mimořádnému pracovnímu nasazení Korejců a maximální orientaci na výkon.
Právě to však má na tamní obyvatele i společnost neblahý dopad. „Zapomněli jsme, jak relaxovat, a odnaučili jsme se být líní,“ povzdechl si jeden korejský diplomat a v žádném případě to nebylo myšleno jako pochvala. Neudržitelné pracovní tempo přestává čím dál více obyvatel zvládat. Vedle toho trpí země mnoha dalšími neduhy moderní společnosti, jako jsou prakticky neufinancovatelné ceny nemovitostí a vysoké životní náklady doprovázené rozevíráním nůžek mezi bohatými a chudými obyvateli země. To je koneckonců i hlavní téma Parazita, Hry na oliheň i mnoha dalších tamních filmových snímků.
V kombinaci s přehnaně konzervativními názory nemála korejských mužů to vede k tomu, že čím dál více žen dává přednost single životu bez dětí. Porodnost ve výši 0,78 dítěte na jednu ženu je nejnižší na celém světě a Jižní Korea tak směřuje k vymření. Podle Kang se z Koreje stává země, která je do jisté míry vůči dětem nepřátelská. „Dětí v Koreji opravdu moc není. Pokud jdete po městě nebo jedete metrem, nevidíte žádná mimina,“ říká.
Zatímco v Česku se emotivně vedou diskuse, zda může provozovatel kavárny zakázat vstup dětem, v Koreji představuje podle ní takový přístup spíš standard. Chybějící potomstvo si pak mnoho Korejců kompenzuje domácími mazlíčky. „Hodně se tam objevují psí kavárny a psí resorty,“ dodává komiksová autorka. I z těchto důvodů se rozhodla s rodinou žít v Česku, a nikoliv v Koreji, což však více než její vlastní bylo přání korejského manžela, který coby neurobiolog našel uplatnění v Akademii věd.
Ani skutečná korejská kuchyně není zrovna ta tradiční, zdravá, jak ji známe z pražských restaurací. Jižní Korea je od války v mnoha ohledech dost ovlivněná USA, a tedy i fastfoodem, který však dokázala upgradovat do ještě více kalorických a především bizarních kreací typu hot dogu ve sladkém těstíčku na špejli. „Velká část populace preferuje nadmíru kalorická jídla, jež lze objednat v jakoukoliv denní dobu, před vařením doma,“ píší autoři knihy Made in Korea. Patří tak ve světě k těm zemím, které mají problémy s obezitou.
Z tohoto pohledu se zdá být dobře i logické, že Česko si z Jižní Koreje vyzobává pomyslné rozinky v podobě elektrárenských turbín nebo křepčícího rapera a že se naopak tuzemští zaměstnanci korejských korporací v nultých letech vzepřeli zavádění některých devastujících pracovních návyků. A koneckonců i chuť českého kimči ze Všechlap je více přizpůsobená evropskému vkusu a pálí o něco méně, než je obvyklé v Koreji. „V nabídce máme tradiční pálivé a nově jsme přidali i nepálivé kimči. To má u Čechů překvapivě chuťový úspěch,“ dodává Kamila Lhotáková.
