Dvacátého března 1992 mohli Pražané poprvé ochutnat kapitalismus. Toho dne otevřel ve Vodičkově ulici svou první tuzemskou provozovnu McDonald’s. Obyvatelé dnešního Moravskoslezského kraje si museli na Big Mac, hranolky a spol. ještě počkat. I oni ovšem chtěli využít příležitostí, které nová doba a otevřené hranice nabízely. Mezi takové patřila i má máma, profesí zdravotní sestra.
Nedostatek zdravotnického personálu trápil německy mluvící země už tehdy stejně jako dnes, a tak po dnes těžko představitelných byrokratických peripetiích a nutnosti naučit se z nuly německy odešla zhruba v době, kdy se ve Vodičkově otevíral chrám rychlého občerstvení, za prací do nemocnice v rakouském Grazu (Štýrském Hradci). V nevelkém pokoji tamní sesterské ubytovny jsme od té doby trávili veškeré prázdniny a prodloužené víkendy a právě v restauraci McDonald’s na Jakominiho náměstí jsem poprvé ochutnal kapitalismus i já. Mimochodem, franšíza funguje na stejném místě dodnes.
Následovaly další západní výdobytky, které se navzdory otevřeným hranicím dostávaly obzvlášť do Ostravy poměrně pomalu. Na několika krabicích stavebnice Lego, které mám doma uchované z dětství, je dodnes rozpoznatelná cenovka proslulého obchodního domu Kastner Ohler v samotném centru druhého největšího města Rakouska. České spolužáky i zubařku jsem pak při pravidelných preventivních prohlídkách ohromoval zubní pastou v dávkovači podobném sprejové dóze. Díky dětským zážitkům mám tak právě Graz nejvíce ze západních měst spojen s nástupem tržního hospodářství a konzumního životního stylu. Dnes městu nad řekou Murou vládnou komunisté.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekRudí vlci z Wall Street vstupují do velké politiky
V září 2021 překvapilo Rakousko i svět vítězství Komunistické strany Rakouska (KPÖ) v komunálních volbách v Grazu. Komunisty podpořilo téměř třicet procent voličů a spolu se sociálnímu demokraty (SPÖ) a Zelenými se jim podařilo složit vládní koalici. Elke Kahrová se stala nejen první ženou v čele štýrské metropole, ale i první komunistkou (i komunistou) v křesle starostky hlavního města spolkové země.
Novější volební výsledky pak ukazují, že úspěch jinak neparlamentní KPÖ nebyl ve Štýrsku výjimkou, ale možná po letech strávených v politické bezvýznamnosti začátkem komunistického obrození v Rakousku. Při dubnových zemských volbách v Salcbursku získala strana bezmála 12 procent hlasů. Přímo ve městě Salcburku, které mezi Rakušany vždy platilo za „baštu konzervativní buržoazie“, hodila hlas komunistům pětina voličů.
V rakouské politice hráli přitom komunisté v minulosti naprosto marginální roli. Politicky se nacházeli „uprostřed ničeho“, jak poznamenává magazín německo-francouzského veřejnoprávního kanálu Arte, který je aktuálně vystaven na nepřehlédnutelném místě ve všech rakouských trafikách. Hlavním tématem čísla je příběh „rudé Fini“ neboli Rudolfine Steindlingové, někdejší členky a „zplnomocněnkyně“ KPÖ, skrze kterou strana kdysi spravovala rozsáhlou síť nejrůznějších firem. Její příběh ukazuje, že slovo „komunistický“ v názvu strany nemusí vždy odkazovat k slepému následování prapůvodní myšlenky marxismu-leninismu. Česká KSČM má se svou rakouskou sestrou jen málo společného.
Vídeňská salonní levičačka Steindlingová, žena libující si v luxusu, měla výborné konexe nejen mezi západními politiky, ale i za železnou oponou. Platila tak za hlavní spojku pro firmy, které chtěly obchodovat s komunistickým blokem. Z této pozice se dostala i do vedení dvou východoněmeckých obchodních společností, jejichž účelem nebylo v zásadě nic jiného než vytáhnout z kapitalistických firem tučné provize za zprostředkování byznysu mezi dvěma znepřátelenými režimy a vylepšit tak devizami věčně děravý rozpočet honeckerovského státu.
To se Steindlingové dařilo, obě společnosti, zvané Novum a Transcarbon, se staly důležitým faktorem východoněmeckého hospodářství. Po pádu železné opony se nicméně ukázalo, že na švýcarských a rakouských kontech obou firem chybí peníze, v dnešní hodnotě 130 milionů eur. Kam zmizely, se nikdy nepodařilo prokazatelně zjistit, Steindlingová nicméně zemřela v roce 2012 v Tel Avivu coby bohatá žena s pověstí štědré mecenášky. Rudá Fini by si nejspíš více rozuměla s Vlkem z Wall Street Jordanem Belfortem než Karlem Marxem.
U voličů rozhoduje udržitelnost a byty
„KPÖ nefunguje jako klasická komunistická strana,“ míní i Viktor Larissegger v přízemní kanceláři rozměrné budovy na předměstí Grazu. Nejen tato nemovitost, ale i několik dalších budov v okolí patří do areálu tvořícího sídlo štýrského zastoupení Hospodářské komory Rakouska (WKO). Areál, z něhož nemalou část tvoří vzdělávací instituce, se navíc dál rozšiřuje. Larissegger zastupuje WKO přímo v Grazu a z této pozice je v častém a nejužším kontaktu s vedením města včetně starostky Kahrové.
Cedule „Češi, nekraďte tu!“ se v Rakousku nevrátí. Výhra populistů by ale byla problém, nynější vstřícnosti navzdory
Podle něj má třísettisícové město za sebou zhruba patnáct let mimořádně úspěšného rozvoje, za což vděčí velkému počtu škol, a tedy i relativní dostupnosti odborné pracovní síly pro místní, především automobilový průmysl. Její nedostatek je samozřejmě problém číslo jedna i zde, není však tak fatální jako jinde. Hlavní zásluhu na letech prosperity má podle Larisseggera bývalý lidovecký (ÖVP) starosta Siegfried Nagl, který stál v čele města dlouhých 18 let a teprve před dvěma lety ho ve volbách porazila Kahrová. „Bývalý starosta Nagl pocházel z byznysu a jako podnikatel se za byznys hodně zasazoval. Přesně věděl, co firmy potřebují, a v jeho éře se celý Graz a Štýrsko vyvíjely pozitivně,“ míní Larissegger.
Není to podle něj tak, že by se bývalý starosta dopustil nějakých zásadních chyb. Během jeho dlouhé vlády se však zásadně změnila atmosféra ve společnosti. Zatímco před deseti lety byl vnímán vysoký počet stavebních jeřábů ve městě jako signál úspěšného ekonomického vývoje, dnes jejich přítomnost působí na voliče jako červený hadr. „Staví se prý příliš mnoho a prý máme málo zeleně. Co bylo dříve považováno za pozitivní, je mu dnes kladeno za vinu,“ říká Larissegger. Poněkud v rozporu s kritizovanou stavební aktivitou nabylo na důležitosti také téma bydlení, respektive jeho nedostupnost. A právě to je téma, kterým se celý život profesně zabývá Kahrová.
„Už v pozdních osmdesátých letech vsadila KPÖ na téma bydlení. Toto téma dlouho nebylo na denním programu, v posledních letech však dominuje nejen v Rakousku, ale celosvětově. To je pro nás velká výhoda,“ říká Max Zirngast. Čtyřiatřicetiletý bývalý novinář a překladatel z turečtiny a angličtiny je za KPÖ v Grazu městským zastupitelem a stranickým sekretářem. Straně podle něj k politickému úspěchu pomohla i koncentrace na ekologii a zdravotnictví, právě v otázce bydlení je však na rakouské politické scéně hegemonem. „KPÖ je dnes stranou bydlení,“ míní Zirngast.
Raději komunistka než Orbán
Nicméně ceny nemovitostí jsou poměrně relativní pojem. Podle WKO stál loni v Grazu metr čtvereční v novostavbě v přepočtu 84,6 tisíce korun. V Praze to podle Deloitte Real Indexu bylo 116,6 tisíce a v Brně – srovnatelném s Grazem – 101 tisíc. Rakousko bylo vždy v Evropě dáváno za vzor bytové politiky, a pokud se nyní situace zhoršuje, tak z mnohem lepšího základu. „Líbí se mi, že se tady dá žít s penězi, které si člověk vydělá, a to i ti, kteří vydělávají méně. To v Maďarsku není vždy ten případ,“ hodnotí Graz ze zahraniční perspektivy Bence Pauker. Rodák z maďarského pohraničního městečka Mosonmagyaróvár studoval ve Vídni, pak se vrátil do vlasti, kde strávil posledních 13 let. Před šesti měsíci se zase vrátil do Rakouska, tentokrát do štýrské metropole.
V maďarském Györu přitom vlastní byt, který si sám podle svých představ zrekonstruoval, a jak říká, na prahu čtyřicítky se mu už moc nechtělo radikálně měnit život. Nyní však byt prodává a plánuje si vybudovat nový život v Rakousku. Přiměla ho k tomu zhoršující se ekonomická situace v Maďarsku po protitržních zásazích premiéra Viktora Orbána v reakci na válku na Ukrajině. A pak také samotný Orbán. „Bojím se, že po nějakém sporu vyvolá odchod z EU. V té chvíli se z Maďarska stane druhé Bělorusko,“ říká Pauker v kavárně na náměstí před hlavním nádražím. V servírce náhle rozpozná krajanku a prohodí s ní pár slov v mateřštině.
Podle Paukera není novinkou, že stejně jako mnozí Češi odchází i Maďaři do Rakouska za lepším výdělkem v gastronomii či pečovatelských službách. Nové však je, že odchází i vzdělaná elita, která by to z ekonomického hlediska neměla zapotřebí. Sám se mezi takové řadí, živí se natáčením propagačních či návodových videí a o klienty v Maďarsku neměl nouzi. I před (opětovným) příchodem do Rakouska vybíral ze dvou pracovních nabídek, jedné ve Vídni, kterou dobře znal ze studií, a druhé v Grazu. Nakonec se rozhodl pro jih země.
Na Grazu oceňuje blízkost hor a v podstatě i Jadranu, ale také třeba funkční veřejnou dopravu. Že městu vládnou komunisté, neřešil. Sám sebe sice považuje za levicového liberála, tradiční kulturní střety s pravicí však pro něj nehrají roli. A nevadí mu, pokud jsou u moci konzervativci. „Graz funguje skvěle, je to město, kde se dobře žije. Je mi jedno, kdo zrovna vládne. Nesnesu ale populistickou propagandu, kdy se lidem otevřeně lže. To jsem v Rakousku od pádu kancléře Sebastiana Kurze (ÖVP) nezaznamenal,“ srovnává rakouskou politiku i s domovským Maďarskem.
I Larissegger přiznává, že město je pod KPÖ spravováno relativně dobře, byť byznys čím dále častěji trápí nejrůznější regulace, omezení a byrokracie. Do souvislosti to však nedává ani tak s komunistickým vedením města, jako spíš s celoevropským trendem směrem k ESG, ozelenění a udržitelnému přístupu. Více než konkrétní, reálné přešlapy starostce vyčítá absenci dlouhodobější vize, kterou oceňoval u předchůdce Nagla. A také slovo „komunistický“ v názvu strany, které podle jeho názoru škodí reputaci města a může některé investory odradit.
Přesto je však podle něj Kahrová mimořádně charismatickou osobností, za kterou voliči jdou. „Graz má 300 tisíc obyvatel, a ona má přesto každý týden konzultační hodiny, kdy za ní může úplně každý přijít. Je prostě sympatická,“ definuje šéf Hospodářské komory možná nejdůležitější vlastnost komunistické starostky.
Legendy odešly
Kahrové k vítězství pomohla nejen koncentrace na bytovou politiku, ale i aktuální atmosféra ve společnosti. Především to byl ovšem fakt, že představuje přirozeného politického lídra, které tradiční strany v Rakousku aktuálně postrádají. „Paní starostka i další členové se týdně setkávají se stovkami lidí. Ale není to tak, že si s nimi někde na ulici potřese rukou. Sednou si spolu, povídají a lidé jí vyprávějí o svých problémech,“ popisuje Zirngast známý a nejen v Rakousku prověřený recept na volební úspěch. „KPÖ prostě lépe komunikuje,“ souhlasí i Gabor Hillinger na palubě lodi Badeschiff, která v sobě kombinuje koupaliště, restauraci, bar, koncertní sál, literární kavárnu a aktuálně představuje jednu z nejvíce trendy lokalit rakouského hlavního města.
Hillinger před lety založil eventovou společnost, která se zaměřovala na pořádání i v Praze populárních food festivalů. Tu následně úspěšně prodal a dnes šéfuje právě Badeschiff. Ve Vídni ale nebydlí, celý život žije v Sankt Pöltenu, hlavním městě Dolního Rakouska, kde jsme se také téměř před čtvrt stoletím poznali. Moje máma se z Grazu přesunula za prací právě do Sankt Pöltenu, já s ní a spolu s Gaborem jsme tehdy patřili do místní skatepunkové partičky.
V té době i dlouho poté vládl spolkové zemi legendární lidovecký hejtman Erwin Pröll, který rozlohou největší spolkovou zemi, sousedící s jihem Čecha a Moravy, vedl dlouhých 25 let. Představoval tak křesťanskodemokratický protiklad k Michaelu Häuplovi, neméně legendárnímu sociálnědemokratickému starostovi Vídně, kterou Dolní Rakousko obklopuje. Häupl starostoval jen o rok kratší dobu, než byl Pröll v hejtmanském křesle, a oba tak názorně prezentovali letitý lidovecko-socialistický dualismus rakouské politiky.
Ty časy jsou pryč. SPÖ zmítají tragikomické vnitřní rozpory, a když si volí nového předsedu, nedokáže ani jasně určit, koho vlastně zvolila. Fiaskem byla volba nového předsedy strany, kterým byl vyhlášen hejtman spolkové země Burgenland Hans Peter Doskozil. V pondělí však sociální demokraté oznámili, že při sčítání hlasů nastala chyba a vítězem je stranický soupeř a představitel levicového křídla partaje Andreas Babler.
Vládnoucí křesťanští demokraté (ÖVP) „vegetují“ s nevýrazným kancléřem Karlem Nehammerem. Ničí je pak dozvuky afér předchozího kancléře Sebastiana Kurze. Ten byl ovšem aspoň tou výraznou osobností s celoevropským přesahem, která podle listu Der Standard dnes oběma tradičním stranám schází. Prestižní deník označil současnou rakouskou politiku za „plochou“, kdy není v silách domácích aktérů nelezení řešení problémů, které mají mezinárodní původ. „Nezřídka jsou v politických úřadech osoby, které na ně nestačí. Může to záviset na jejich osobnosti, chybějící integritě, zbabělosti, oportunismu nebo také nedostatečné odbornosti,“ citoval list bývalou šéfku nejvyššího soudu a exposlankyni za liberální NEOS Irmgard Grissovou.
V Česku Japonec, v Rakousku Buršák z Persie
V lednových zemských volbách dokázali lidovci dolnorakouskou baštu ještě uhájit, více než padesátiprocentní voličská podpora z Pröllovy éry je však pryč. Značné zisky si naopak připsali protiimigrační populisté ze strany Svobodných (FPÖ) a zemský předák Udo Landbauer se stal vicehejtmanem. I FPÖ má za sebou četné aféry, ty se však zdají být u voličů pozapomenuty. Strana aktuálně vede ve volebních průzkumech a má šanci zvítězit příští rok v parlamentních volbách. Stejně jako bývalé kauzy strany podporovatele FPÖ nejspíš moc nezajímá ani poněkud kontroverzní minulost Landbauera.
Ten byl v mládí členem a místopředsedou buršáckého spolku Germania ve Vídeňském Novém Městě. Před pěti lety vyšlo najevo, že spolek v té době vydal zpěvník s otevřeně rasistickými a antisemitskými texty. Landbauer se načas z politiky stáhl. V návratu na výsluní mu to však nezabránilo, stejně jako v tom, aby v nové zemské vládě získal zodpovědnost za mezinárodní vztahy a EU financovaný program Interreg pro přeshraniční spolupráci s Českem. A když může být přední český protiimigrační politik napůl Japonec, tak jen pro zajímavost přední představitel protiimigrační strany v Rakousku je napůl Iráčan.
„Hlavním tématem je samozřejmě migrace. Jsou to ale také daňové úlevy pro firmy a pro rodiny,“ vyjmenovává otec tří dětí Hillinger, čím podle něj Svobodní oslovují dolnorakouské voliče. A také hlasitým odporem proti pandemickým omezením, na který nemalá část dolnorakouských voličů slyší, dodává týdeník Der Spiegel. Rakouská vládní koalice lidovců se Zelenými původně prosazovala i povinné očkování proti covidu-19. „Lidi to tady rozděluje,“ citoval bývalou členku lidovců, která kvůli tlaku vedení na očkování z ÖVP vystoupila a nyní podporuje Svobodné.
Hillinger se považuje za sociálního demokrata a slibům FPÖ nevěří. Politika ostatních stran však podle něj v posledních letech čím dál více splývá a stává se nečitelnou. „Chyba sociálních demokratů je, že ztratili vztah s voliči a neřeší témata, která sociální demokracie řešit má,“ míní v průběhu chvilkové přestávky na Badeschiff plné lidí, během které nepřetržitě uděluje pokyny kolemjdoucímu personálu.
Kolem půlnoci nasedne na vlak a pojede domů do Sankt Pöltenu. V „mých dobách“ trvala cesta téměř hodinu, od roku 2012 ji vlak díky nové trati zvládne za 30 minut. Také nádraží ve městě se značně změnilo, někdejší tunel pro silniční dopravu protínající stanici zmizel a místo něj je dnes pěší zóna. Na druhou stranu stanice směrem od centra se lze dnes dostat přímou čarou jen pěšky. Zhruba pět minut chůze dál stojí nevzhledný bytový dům. Po teroristickém útoku v centru Vídně se čtyřmi mrtvými a 23 zraněnými v roce 2020 právě tady zasahovala policie kvůli podezření napojení jednoho z místních obyvatel na atentátníka.
Jsem spokojený, ale nevím, co bude
Poblíž obývá nevelký, jednopokojový byt invalidní důchodce Christian. Domácnost je plná nejrůznějších digitálních vychytávek. Všudypřítomné senzory monitorují veškeré dění v bytě, včetně detailů jako míra vlhkosti v květináčích. Systém obyvatele okamžitě upozorní, kdy je třeba znovu zalít. Na balkoně je miniaturní, podomácku vyrobený, ale funkční fotovoltaický panel, na pracovním stole rozestavěné torzo robota. Pouze v jednom rohu narušuje techniku zákoutí s hinduistickou literaturou, obrazy a sochami božstev.
Vyučený elektrikář trpí dlouhodobou nemocí. V minulosti žil v zařízení provozovaném charitativní organizací, mezi klienty však patřili i drogově závislí, a byť je Christian nijak neodsuzuje, za svůj dnešní byt je rád a jen nerad by se tam vracel. „Dostávám jen malý důchod, v podstatě jsem ohrožený chudobou. Pokud bych neměl podporu na bydlení, nemohl bych si byt dovolit,“ říká bývalý volič Zelených, který však k volbám už léta nechodí a politiku nesleduje.
„Myslím si, že by lidé měli následovat spíše duchovní vůdce než zkorumpované politiky,“ míní. Jedinou výjimku udělal při nedávných prezidentských volbách, kdy podpořil Dominika Wlazného. Zpěvák populární punkové kapely Turbobier a zakladatel recesistické Pivní strany (Bierpartei) skončil třetí. Ani kandidáti za ním nepatřili zrovna k politickému establishmentu, další znak personální vyprázdněnosti tradičních stran.
Christian přesto říká, že je se svým dnešním životem v zásadě spokojený a zhruba tisícieurová podpora mu k životu stačí. Jediné, co ho trápí, je, zda to tak i zůstane „Mám existenční obavy, protože nikdy nevím, jak dlouho budu peníze ještě dostávat,“ říká Christian a vlastně tím definuje, co voliči od politiky očekávají – co jim tradiční strany nejsou schopny nabídnout, a oni se proto přiklánějí k extrémům, ať už nalevo nebo napravo.
Je to jistota, že si budou moci dovolit důstojné bydlení, nebo jistota, že už se nebude opakovat migrační krize. A je to i jistota toho, že vědí, koho volí. Kahrovou s jejími veřejnými konzultacemi dobře znají, stejně jako Landbauera s nacistickým zpěvníkem. Poté co letití dobře známí političtí matadoři odešli do důchodu, u nových představitelů sociálních ani křesťanských demokratů tuto jistotu – zdá se – nemají.
