Stačí tričko, trenky a GPS v mobilu. Češi, kteří na jachtě obepluli svět, radí, jak se stát mořeplavcem

Francouzským oknem je vidět atrapa lodního stěžně, kterou rodák z Brna zasadil před lety do louky přiléhající k jeho domu.  Skutečná jachta Jiřího Denka jménem Altego II nyní kotví na Tahiti uprostřed Pacifiku. Odtamtud se absolvent elektrotechnické fakulty vrátil do Česka v březnu se svou ženou Adélou a čtyřmi dětmi: oběma svými dcerami a dvěma ratolestmi své ženy z předchozího manželství Toničkou a Hubertem. „Naplánovat a zvládnout střídavou péči je docela fuška, ale naši bývalí partneři nám vycházejí vstříc a nebrání nám, abychom děti vzali na moře,“ říká Denk. Ostatně se svou exmanželkou a jejich dcerou Hanou v minulosti na lodi upluli přes 25 tisíc námořních mil.  V červenci se mořský vlk do Francouzské Polynésie s rodinou vrátí a pak bude pokračovat s jinou posádkou, kterou teprve doplňuje, v plavbě na Havajské ostrovy. Docela pohodová jízda pro člověka, který má vedle obeplutí světa na kontě jako první Čech přistání s jachtou na pevnině Antarktidy, obeplutí Severní a Jižní Ameriky nebo proplutí Severozápadní cesty kolem Grónska Arktidou nad Kanadou až na Aljašku. To je podle mořeplavců druhá nejtěžší štreka po trase Severním ledovým oceánem podél ruského pobřeží.

Jiří Denk: První plavba byla hrozná

Po vysoké škole zkraje 90. let začal Jiří Denk pracovat v Brně jako obchodní zástupce ve firmě prodávající domácí potřeby. První rok se mu prý vůbec nedařilo, ale pak se vypracoval mezi nejlepší prodejce. Za několik let z podniku odešel a založil vlastní firmu na trénink obchodních zástupců, poté přidal školení středního a posléze i vysokého managementu. Měl přes 20 lektorů a semináře běžely sedm dní v týdnu, jeho klienty byly například společnosti Microsoft, ČEZ či Škoda Auto. 

Chtěli s dětmi obeplout svět, ale zažili pohromu. Pavla a Michal Nýdrlovi o životní cestě

30. 8. 2022 ▪ 23 min. čtení

Sen stát se námořníkem jako kluk neměl. Vyrůstal v brněnském paneláku, u moře byli jen dvakrát v Bulharsku. Víc ho lákala obloha, v šestnácti začal skákat s padákem, později létal na rogale a větroni. V roce 1999 šel kolem brněnské půjčovny jachet TPS centrum. Aniž by to dřív plánoval, vstoupil dovnitř. Dodnes si pamatuje, že byla středa. „Zeptal jsem se: Jak se to dělá, když si člověk chce půjčit loď?“ Dozvěděl se, že nejdřív musí mít kapitánské zkoušky. Jiří Denk hned v pátek vyrazil k Jadranu, o víkendu absolvoval jachtařský kurz, dostal kapitánský průkaz a v pondělí se hlásil v brněnské půjčovně. Její šéf prý kroutil hlavou, ale Jiří Denk ho ujistil, že není blázen. Argumentoval tím, že létal na větroni a důkazem jeho vyvinutého pudu sebezáchovy je i to, že stále žije.  Plachetnici mu půjčili, čekala na něj opět v Chorvatsku.

„Na loď jsem vzal své spolupracovníky. Bylo to hrozné. Přestože ses to učil, nejde ti nastartovat motor, nevíš, jak vyplout z mariny, jak se tankuje. Nevíš nic.“ Ale zvládl to, loď nepoškodil a do Brna se vrátil se čtvrtkou formátu A3 popsanou dotazy k ovládání jachty, které pak podrobně probíral s vedoucím půjčovny. Ten rok vyrazil na moře dvakrát, další rok čtyřikrát a za pár let už se plavil na vlnách i desetkrát ročně. Itálie, Řecko, Norsko, Kuba, většinou s kamarády. „Z trouby z ulice se stal jejich nejlepší zákazník,“ říká Denk se smíchem o firmě TPS centrum. V dalších dvou desetiletích si od ní půjčil zhruba 350 lodí. Padesát na své soukromé plavby a tři stovky na závody Manažerská jachta, které začal v Chorvatsku dvakrát ročně pořádat.

V roce 2007 si Jiří Denk koupil svou první loď. Záměrně až na Novém Zélandě. „Abych měl motivaci odtamtud vyrazit někam dál. Znám spoustu lidí, kteří začali v Karibiku a taky tam skončili, protože  se jim tam zalíbilo.“ Z novozélandského Aucklandu vyrazil na svou první plavbu kolem světa, která trvala tři roky. Pak se svou první ženou začal ještě jednu plavbu kolem světa. V roce 2014, když byli v polovině a udělali si jednu z přestávek v Česku, se narodila jejich dcera Hana a loď už jim byla malá. Takže si opět na Novém Zélandě koupili větší i odolnější.

Plavby financoval ze svého podnikání. „Dva tři měsíce jsem byl na moři, pak jsem tři čtyři měsíce pracoval v Česku ve své firmě a tak pořád dokola. Zákazníci si na to zvykli,“ vypráví Jiří Denk, který se po pracovní pauze doma vždy vracel na místo v oceánu, kde plavbu předtím skončil. Školicí firmu před šesti lety prodal. Dnes se živí přednáškami o cestování po moři a sebemotivaci pro školy či pro manažery. A na své plavby bere zájemce, i pokud s mořem nemají žádnou zkušenost – včetně rodin s dětmi. Tyto posádky se podílejí na financování cest. Za dva týdny plavby se v současnosti platí 29 tisíc korun a k tomu letenka na místo, odkud se vyplouvá. 

Na nejkrásnějších místech. Jiří Denk doplul s dcerou Haničkou i na souostroví Jižní Georgie nedaleko Patagonie.

Foto: archiv Jiřího Denka

Nejraději má Jiří Denk plavení se svými dětmi a manželkou. Jeho dcery nabraly už v předškolním věku zážitky, na které nikdy nezapomenou. „Na souostroví Jižní  Georgie jsme byli já, manželka a dcera sami mezi 400 tisíci tučňáky a do sto kilometrů kolem ani jeden člověk,“ líčí mořeplavec.  Dcery plavaly s delfíny i žraloky, samozřejmě ne s těmi lidožravými. „295 druhů žraloků je hodných,“ podotýká jachtař. Ani ne tříletá Hanka byla zřejmě nejmladším člověkem, který vystoupil z plachetnice na mořeplavci obávaný mys Horn v chilské Ohňové zemi. „Když dítě vidí, že rodiče jsou v pohodě, je taky v pohodě,“ odmítá Adéla Denková, matka rok a čtvrt staré Miriam, občasné poznámky jiných rodičů, že s malým potomkem by se na oceán neodvážili.

Podle jachtaře z Vysočiny je plavba po moři „jednoduchá, ale ne snadná“. „K obeplutí zeměkoule teplou cestou potřebuješ jen tričko a trenky. K navigaci ti dnes už stačí GPS v mobilu,“ poznamenává Denk s tím, že zálohu navigace má samozřejmě ještě v tabletu a v notebooku. Přístroj AIS, který vysílá pozici jeho lodi a ukazuje, kde se nacházejí plavidla v nejbližším okolí, se dá podle něj pořídit i kolem pěti tisíc korun. Satelitní spojení vyjde zhruba na trojnásobek. „V dobách, kdy jsem začal plout, nic z toho nebylo. V Chorvatsku a Řecku jachtařů přibylo, tam dnes není v marinách hnutí, ale mořeplavců v oceánu i přes tenhle technický pokrok kupodivu víc není. Lidi asi mají pořád před tím živlem respekt.“ 

Situace na moři se opravdu může během chvilky změnit. Jiří Denk už zažil desetimetrové vlny, dvěstěkilometrovou vichřici. V bezvětří se mu rozbil motor, kdy musel čekat, až ho někdo stovky kilometrů odtáhne. A mezi Bali a Borneem čelil útoku pirátů. Když ve dvě v noci narazili lodí do jeho plachetnice, spadl stěžeň, což ho nakonec zachránilo. Český námořník jezdil se svou lodí půlhodiny kolem spadlého stěžně stále dokola v malém kruhu, takže útočníci se k boku jeho lodě nemohli dostat. „Střílel jsem do vzduchu světlice a vysílal may day. Na obzoru byly lodě, jenže se na mě vykašlaly. Piráti ale dostali strach a sami odjeli,“ líčí mořský vlk kritické chvíle.

V životě a na moři je to prý podobné, jednou jsi nahoře a pak zase dole, říká.  Jiří Denk kdysi podle svých slov zažil profesionální neúspěch, dokonce vytunelování své vzdělávací firmy společníky, takže musel začít zase od nuly. Potkal ho rozvod. „Ale mám dvě úžasné dcery, ženu, kterou se mnou baví být nejen na lodi, obeplul jsem svět a ukázal ho dětem. Člověk si musí vážit každého dne. Život je krátký a není čas ztrácet čas.“

Igor Piňos: Gynekolog se sextantem

Mořeplavecké začátky gynekologa Igora Piňose odpovídaly poměrům minulého století. Protože satelitní navigace neexistovala, musel se v 80. letech naučit zaměřovat polohu lodi podle hvězd pomocí sextantu. Podobně to dělali námořníci v dobách prvních zámořských objevů. Oceán  pražský rodák tehdy ještě nebrázdil s kamarády či rodinou na palubě, nýbrž s nákladem zbraní v podpalubí. „Hned na mé první plavbě jsme vezli šest raketometů a pět tisíc tun munice do Libye a tanky do Sýrie,“ vzpomíná ve své kanceláři vedle starého židovského hřbitova v Praze dvaasedmdesátiletý Igor Piňos na svou první námořní cestu na lodi Blaník. Na ní působil jako začínající lodní lékař Československé námořní plavby. 

Dnes má v levém uchu náušnici coby poznávací znamení námořníka, který obeplul nebezpečný mys Horn. Vlastní už svou čtvrtou jachtu a na kontě má 130 tisíc námořních mil, což je v součtu šestinásobné obeplutí kolem rovníku. V půlce května se vrátil ze své desáté přeplavby Atlantiku. Patří k nejzkušenějším mořským vlkům v Česku.

Jako kapitán nyní převážel se čtveřicí kamarádů katamarán z karibského ostrova St. Martin do Lisabonu. Převoz si objednal francouzský majitel lodi, jemuž jachtu dopravoval Igor Piňos před dvěma lety opačným směrem. Takovou službu vystudovaný lékař občas nabízí a mnohdy ji vykonává zdarma, přičemž mu majitel lodi pochopitelně proplatí palivo a další nutné náklady. „My se s kamarády rádi svezeme. Koukání na moře se námořníkovi podobně jako trampovi do ohně nikdy neomrzí,“ směje se energický mořeplavec.    

Igor Piňos dnes mimo jiné působí jako lékař posuzující zdravotní způsobilost kapitánů námořních jachet, ale medicínou se jinak neživí. Podíl v gynekologické klinice Meda, kterou založil v roce 1992, později prodal a upsal se slanému vodnímu živlu. Vlastní společnost Piňos Yacht, pronajímající charterové lodě. Jachty také prodává. Pořádá plavby pro mořechtivé klienty. Vede kapitánské kurzy, je námořním zkušebním komisařem ministerstva dopravy a lidi z branže občas zastupuje jako advokát, protože po čtyřicítce se dal ještě na studia práv.

A zhruba tři měsíce v roce se plaví oceány jen tak pro radost. Nikdy sám, to ho nebaví. Posádku tvoří buď jeho druhá manželka s desetiletou dcerou, nebo přátelé. Dorazil až na Tahiti, Vanuatu, ale také na Špicberky a projížděl kolem Palmerova poloostrova na Antarktidě.

Začínal jako lodní lékař. Igor Piňos má v Praze alespoň motorový člun. Svou jachtu - v pořadí už čtvrtou - nyní kotví na řecké Lefkadě.

Foto: HN – Lukáš Bíba

Druhá knížka, kterou jako školák přečetl, byly Verneovy Děti kapitána Granta. Od té doby se toužil stát námořníkem. Dal se na medicínu, ale během studií snil o tom, že bude lodním lékařem. Po promoci se dozvěděl, že k tomu je potřeba pětiletá praxe v nemocnici. Ani během působení na gynekologické klinice na Bulovce jeho námořnická touha nevyhasla, a tak se v roce 1979 konečně dočkal. Jako doktor na několika československých lodích absolvoval transporty nejen zbraní, ale i cukru, železa a dalšího zboží. Přestože převážený materiál byl občas velice citlivý, Státní bezpečnost ho podle jeho slov ke spolupráci nikdy nelanařila. „Nemohli jsme se navzájem hlídat všichni,“ usmívá se Piňos. V Cibulkových seznamech, které na začátku 90. let zveřejnily jména agentů StB, prý ale objevil dost členů svých tehdejších posádek. Na velkých československých lodích urazil mnoho tisíc námořních mil, ty se ale do pomyslného portfolia, jímž  jachtaři prokazují svou zkušenost, nepočítají. 

Jako lodní lékař nemusel tehdy, ani později coby soukromník, řešit žádné fatální situace. Ve své gynekologické specializaci na moři pochopitelně moc práce neměl. „Občas si námořníci na loď vzali své manželky a několikrát se stalo, že otěhotněly. Párkrát mě požádaly o interrupci, pokaždé jsem to odmítl,“ říká. Nejtěžší pro něj byly zákroky spojené s očima. Někdy se námořníkům, kteří měli za úkol třeba brousit a oklepávat rez ze železných částí lodí, dostaly do očí úlomky kovu. „Šťourat se někomu v rohovce, když vám loď na vlnách letí jednou pět metrů dolů, pak zase nahoru a dvacet stupňů doleva a pak zase doprava, bych nikomu nepřál,“ líčí lékař.

Na moře vyrazil poprvé sám, přesněji řečeno s partou kamarádů, na začátku 90. let, kdy si půjčili malou jachtu v Řecku. Britský majitel po něm kupodivu nechtěl doklad o kapitánských zkouškách, které Igor Piňos tehdy ještě neměl. Doktor medicíny se vše s využitím předchozích zkušeností z velkých lodí a jachtaření na Vltavě učil teprve za pochodu. Poté si s přáteli pronajal od známého rejdaře Kiriacoulise jachtu na řeckém Korfu na celou sezonu a začali ji částečně pronajímat. „Skončili jsme ve čtvrtmilionové ztrátě,“ vybavuje si.  Pak ale chyby vychytali a od firmy Kiriacoulis získal Piňos později výhradní zastoupení. 

Za několik týdnů vyrazí se svým katamaránem, což je díky své stabilitě nejpopulárnější typ jachet, s rodinou na plavbu kolem Sardinie. „Dnes na lodi vše funguje přes satelit a elektřinu, ovšem já s sebou pro každý případ vždycky vozím papírové mapy, sextant a astronomické tabulky. Kdyby technika selhala, umím se stejně jako kdysi Kolumbus zorientovat podle pozice Polárky na obloze.“ 

Martin Doleček: Vydělávám si přístav od přístavu

Martin Doleček je teprve druhý Čech, který sám obeplul zeměkouli. Předtím se to podařilo jen Richardu Konkolskému, který to dokázal dokonce třikrát. „Snažil jsem se ale jít vlastní cestou a nikoho nekopírovat,“ říká devětatřicetiletý rodák z východočeského Letohradu. Sedí v kajutě své jachty momentálně zaparkované v přístavu ostrova Martinik a s Hospodářskými novinami se spojil ve videorozhovoru. Jeho plavba kolem světa trvala pět let a skončila právě tady, v Karibiku. Jsou to už tři roky, co jachtař, jemuž přezdívají „námořní svéráz“, nevytáhl kotvy na delší plavbu. Dá se říct, že se takřka usadil, přispěla k tomu i cestovatelská omezení kvůli covidu-19. Oženil se, před dvěma a půl lety se mu narodil syn. Ale po kormidle občas pošilhává a ví, že po hurikánové sezoně, jež tady proběhne v září, zase někam vyrazí. Tentokrát se svými nejbližšími.

Život na vlnách

Dalších 7
fotografií

„Lidi se mě často ptali, kde na to beru a jestli mám bohaté rodiče. Já říkám, že rodiče mi sice v začátcích pomohli, spoléhám ale hlavně na své ruce a řemeslo,“ poznamenává Martin Doleček, vyučený elektrikář. Na plavby si vydělá většinou až v jejich průběhu, postupně, doslova přístav od přístavu. Je pozoruhodným příkladem jachtařského selfmademana. Na svou první sólovou plavbu vyrazil už v osmnácti, kdy si postavil vlastní malou loď Elis II. „Jedničku“ měli jeho rodiče, s nimiž a dvěma sourozenci se plavil v dětství po chorvatském Jadranu. Takový způsob cestování mu učaroval. Ale rodinná jachta mu začala být brzy „těsná“, jak říká, a zatoužil po jen a jen své.  Využil stavební spoření, na něž se mu rodiče skládali, na materiál na stavbu lodi si vydělával na brigádách v otcově letohradském autoservisu. Brzy po maturitě byla Elis II hotová a Martin Doleček se vydal po Labi a dalších řekách a kanálech až do Itálie a Chorvatska. Pak brázdil Středozemní moře, především kolem Francie, kde si vydělával v přístavech jako elektrikář. „Řemeslo je tam mnohem víc ohodnocené než u nás,“ podotýká.

Snil o delší cestě, ale pro jeho malé plavidlo s motorem od sekačky na trávu a napínáky k plotu, které držely stěžeň, by byl oceán nejspíš příliš velkou výzvou. Usmálo se na něj však štěstí. Po jedné jeho cestovatelské přednášce v Českém rozhlase se mu ozvala posluchačka z východočeského Hronova. Ta mu prodala za dobrou cenu jachtu, kterou postavil její manžel, ale zemřel těsně předtím, než s ní stačil vyrazit na moře.  Loď měla jméno Alya II a Doleček s ní vyrazil v roce 2007 do Karibiku.

O tři roky později absolvoval cestu stejným směrem s českým spolucestujícím, který si jachtaře „stopnul“ v přístavu na Kanárských ostrovech. Po návratu Doleček slavil úspěch s přednáškou Plavba s šíleným stopařem, jejíž název naznačuje, že dvoučlenná posádka si úplně nesedla. „Nejen kvůli této zkušenosti jsem usoudil, že sólová plavba je mi nejbližší a také nejvíc efektivní,“ říká „námořní svéráz“. Dodává, že při osamělé plavbě je jednodušší se rozhodnout,  na jakých místech zůstane třeba několik týdnů, protože se mu tam líbí. A nemuset řešit, že dalším členům posádky letí třeba odněkud za měsíc letadlo.

Na vysněnou plavbu kolem světa vyrazil tedy v roce 2014 sám. Cesta plánovaná na dva roky se protáhla na pět let. Projel Panamským průplavem, pobýval na ostrovech Francouzské Polynésie a pokračoval na Tahiti. V přístavech opět udivoval svou šikovností a díky ní si i vydělával. „Domorodci mi ale ne vždy dali peníze, často jich moc neměli. Někdy přivezli naporcovaného žraloka, jindy pick-up naplněný mangy,“ usmívá se Doleček. O tyto dary se rád dělil s jinými jachtaři, mezi nimiž získal spoustu přátel.

Plul dál na Nový Zéland, v Austrálii pak uvízl na mělčině mezi mořskými krokodýly a hady. Poškodil při tom loď a čekal deset dní, než mu někdo pomohl. Pár dní před příjezdem do cíle na Martiniku se těžce přiotrávil mořskou rybou. Po návratu vydal knihu Sám kolem světa svérázně. Na srazu jachtařů v Libštátě na Semilsku potkal svou současnou ženu Tinu, jež je také z jachtařské rodiny. S jejich malým synem Benjaminem – na rozdíl od některých jiných jachtařů – dělají zatím jen malé, maximálně jednodenní vyjížďky po moři. „Myslím si, že z delších cest tak malé děti ještě nic nemají,“ podotýká Martin Doleček. 

Navzdory svým zkušenostem a blížící se čtyřicítce je stále nejmladším mezi českými mořeplavci, kteří obepluli svět, ať už sami, či s posádkou. Jestli se po svých dalších plavbách, které ho v blízké budoucnosti určitě čekají, vrátí na Martinik, nebo se na delší dobu usadí zase někde jinde, nechává otevřené. „Loď je náš plovoucí domov, se kterým se můžeme kdykoliv vydat i do těch nejodlehlejších míst naší planety. A zase se třeba vrátit tam, kde nám je nejlépe.“