Nervozita před tureckými volbami desetiletí: Co když padne po dvou dekádách sultán Erdogan?

Sedíme v altánu uprostřed zahrady v jinak rušné istanbulské čtvrti Fatih. Patří to tu náboženské nadaci, která je svázána se sousední mešitou. Nic překvapivého: Emrah Karayel je poslancem islámsky konzervativní strany a pochází ze středního Turecka, kde mají lidé k muslimské víře a tradicím blíže než obyvatelé přímořského, kosmopolitního Istanbulu. Ale právě čtvrť Fatih patří k těm částem megapole, kde náboženští konzervativci z AKP vyhrávají.

Poslanec Karayel nepochybuje o tom, že jeho partaj v neděli zvítězí znovu. Prodloužila by si tak více než dvacetiletou vládu nad Tureckem o dalších pět roků. Ba co víc, tiše hovořící zákonodárce předpokládá, že šéf jeho strany, devětašedesátiletý autoritářský prezident Erdogan porazí kandidáta sjednocené opozice Kemala Kilicdaroglua (74 let) už v prvním kole, tedy nadpoloviční většinou hlasů. Průzkumy ale podobný vývoj nenaznačují: Turecko tuto neděli volí parlament i prezidenta a experti očekávají výjimečně těsný souboj, přičemž nevylučují vítězství opozice a jejího prezidentského nominanta.

Výhra opozice by po dvou dekádách Erdoganova sultánského panování znamenala dramatickou změnu. Doslova revoluci, politickou i společenskou. Napětí v zemi proto roste a už je takřka hmatatelné. Jen den před naším rozhovorem, tedy v neděli 7. května, napadli Erdoganovi stoupenci autobus s kandidátem na viceprezidenta a istanbulským starostou z hlavní opoziční strany CHP. Vržené kameny zdemolovaly skla vozu a zranily primátorovy spolupracovníky.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

Ptám se tedy vládního poslance: Čekají zemi krvavé občanské nepokoje? Střety v ulicích? Nebo dokonce zásah armády? „Ne, v žádném případě, to jsou jen něčí spekulace! Použití násilí kategoricky vylučuji. V případě prohry by se stalo jen to, že bychom pracovali pro Turecko z jiných lavic,“ tvrdí Emrah Karayel.

Poslanec: EU hrozí nová vlna uprchlíků

Vládní zákonodárce přesto věří, že Turci opět vyberou jeho partaj a prezidenta. Důvod? AKP buduje infrastrukturu, stará se o pohodlí občanů i jejich sociální benefity, opakuje stranické mantry. Vzhledem k postavení země je klíčová také otázka, zda se po volbách změní postoj AKP k Západu. Zůstane Turecko vedené stále nevyzpytatelnějším Erdoganem členem NATO? „Ctíme závazky a víme, co je naše povinnost,“ říká stranický expert na zahraniční politiku Karayel. „Chceme zůstat v alianci, té se v žádném případě nezříkáme. A pokud jde o náš kontakt s Moskvou, zde je prezident Erdogan jednoznačně v roli prostředníka, a to velmi unikátního,“ tvrdí poslanec. Na přímou otázku pak odpovídá: „Ne, opravdu nejsme na straně Ruska.“

Evropa se bojí turecké nestability ještě z jiného důvodu. V zemi žijí už téměř čtyři miliony syrských uprchlíků, které jsou podle shodného mínění politiků v Ankaře přítěží pro ekonomiku státu. Obě strany se proto předhánějí v populistických prohlášeních na jejich adresu. Hlavní opoziční kandidát na prezidenta, šéf sociálně demokratické CHP a bývalý místopředseda socialistické internacionály Kemal Kilicdaroglu bez ostychu opakuje, že pošle všechny Syřany domů už do dvou let. Z ekonomických důvodů.

Stoupenci Kemala Kilicdaroglua, hlavního prezidentského kandidáta turecké opozice, na předvolebním shromáždění v Istanbulu.

Foto: Reuters

Zahanbit se nenechal ani prezident Erdogan, který prý chce běžence odsunout na sever Sýrie, kde pod tureckým patronátem vládne domácí ozbrojená opozice. Jenže jeho ministr zahraničí začal ve středu vyjednávat s kolegou z Damašku, tedy s vyslancem toho diktátorského režimu, před kterým Syřané do Turecka utekli. Mimochodem, schůzka se odehrála v Moskvě, přičemž kromě Syřanů a Rusů na ní byli ještě Íránci – až na Turky tedy všechno přátelé diktátora Bašára Asada a odpůrci Západu.

„My každopádně ctíme dohodu s Evropskou unií,“ opakuje vládní poslanec Karayel, podle kterého se turecká pozice v otázce uprchlíků nemění. Ta ve zkratce říká, že Turecko bude bránit příchodu uprchlíků do EU. Opozice prý ale chce stažení tureckých vojáků ze severu Sýrie, čímž by tam usazené obyvatele přímo vystavila represím syrského režimu Bašára Asada. Jinými slovy: do pohybu by se prý vydalo možná až osm milionů běženců, jejichž cílem by se opět stala bezpečná Evropa.

Končíme rozhovor a poslanec okamžitě vyráží do přilehlých kaváren, obchodů, mešit a autoservisů, kde se voličům připomene jako kandidát. Já se pokouším chytit taxi, což je v přelidněném, dopravně kolabujícím Istanbulu snadné jen zdánlivě. Nakonec jdu na další schůzku pešky, neboť to je v centru města se zhruba 16 miliony obyvatel nejjistější a vlastně i nejrychlejší způsob přepravy. Je třeba se totiž setkat s istanbulskými Kurdy.

Rozhodnou prý opomíjení Kurdové

Jejich hlasy prý totiž letošní volby rozhodnou. Alespoň to s odkazem na své analýzy tvrdí stanice CNN. Etničtí Turci jsou co do politických preferencí rozdělení a Kurdové podle různých údajů tvoří (nezanedbatelných) 15 až 20 procent obyvatel Turecka. Jen v samotném Istanbulu jich žijí miliony, přičemž zcela nejskromnější odhady hovoří o dvou.

Nakladatelství Nubihar, v překladu „Nové jaro“, sídlí na dobré adrese. Z jejich prodejny v prvním patře je vidět istanbulské ptactvo odpočívající na starobylém akvaduktu, který dostal jméno po císaři Valensovi. Vedle u stolu muži nahlas diskutují, přičemž svá slova zalévají čajem, přesněji řečeno litry čaje s hromadou cukru. Kolem v policích čekají na čtenáře stovky knih. Jsou různých žánrů, jedno však mají společné – všechny jsou napsané v kurdštině. Toto vydavatelství je totiž kurdské a sraz tu mám s právníkem, spisovatelem a aktivním členem komunity, který píše verše i pohádky pod jménem Mem Med.

Koho tedy budou Kurdové volit? A rozhodnou opravdu letošní volby, jak píší média? „Turecké Kurdy lze co do politických preferencí rozdělit zhruba do dvou základních skupin. Ti první si své kurdství víceméně uvědomují a obvykle volí politiky ze strany HDP, kteří letos kandidují na kandidátce jiné strany, aby předešli případné úřední perzekuci,“ říká Mem Med. Pro vysvětlenou: levicová partaj HDP se zastává tureckých menšin a několik jejích členů sedí ve vězení. „Ta druhá část Kurdů pak volí stejné strany jako Turci, prostě podle svých postojů,“ vysvětluje spisovatel.

Právník, spisovatel a aktivní člen kurdské komunity, který píše verše i pohádky pod jménem Mem Med.

Foto: HN – Pavel Novotný

Volební výsledky z minulých let naznačují, že konzervativní Kurdové opravdu hodili hlas Erdoganově straně AKP, jejíž členové opakují, že proti Kurdům jako takovým nic nemají. Oficiálně se vládní poslanci vymezují jen proti ozbrojené, bojující Straně kurdských pracujících, která je známá i pod zkratkou PKK. Nevládní organizace a ochránci lidských práv vidí problém především v tom, že turecké úřady i soudy ovlivňované prezidentovou stranou označují za spolupracovníky PKK takřka kohokoli, kdo se jim znelíbí. I proto analytici odhadují, že letos se většina Kurdů přikloní v parlamentních volbách k opozici.

Kurdové: Lídr opozice je Kurd, ale nesmí to říct

Co se výběru prezidenta týče, tam prý ale mají Kurdové jasno. Drtivá většina z nich zřejmě hodí hlas opozičníkovi Kemalovi Kilicdarogluovi. Podle posledních průzkumů agentury Rawest Research provedených v regionech s většinově kurdskou populací by zde sociálně demokratický prezidentský kandidát vyhrál s velkou převahou již v prvním kole.

Důvodem je Kilicdarogluův původ. Erdoganův vyzyvatel už přiznal, že patří k náboženské menšině alevitů, která je v současném, většinově sunnitském, Turecku, diskriminována. Podle některých aktivistů se ale zdá být pravděpodobné, že ekonom Kilicdaroglu je přinejmenším zčásti kurdského původu. Pochází totiž z regionu, kde vedle sunnitských Kurdů žijí i ti alevitští. A jméno jeho matky prý k této komunitě odkazuje. „On to ale nemůže přiznat, to by na jeho mocenské úrovni byla politická sebevražda,“ vysvětluje šéf vydavatelství „Nové jaro“ Suleyman Gevik.

Kurdové a jejich jazyk to v moderním Turecku nikdy neměli snadné. V 80. letech minulého století vojenská junta zakázala nejen kurdštinu jako takovou, ale rovnou i osobní jména v této komunitě zažitá. Právě Erdogan zpočátku Kurdům vyšel vstříc, později ale postoje změnil. „Ano, třeba před dvěma dekádami byla situace mnohem horší, ale i teď máme mnoho problémů. Vláda tu a tam zablokuje kurdské noviny nebo nedovolí vydání některé z knih,“ vysvětluje kurdský autor Mem Med. Jeho kolegové k tomu dodávají, že to turecké úřady se svobodou slova prostě nemyslí zcela vážně.

Samotné vydavatelství „Nové jaro“ ročně připraví zhruba tři sta padesát knih. Zákazníků ale nemá navzdory početné kurdské populaci mnoho. Kurdsky se v tureckých školách neučí, a proto většina tureckých příslušníků této komunity neumí ve vlastním jazyce rychle a plynule číst náročnější texty – podle odhadů samotných spisovatelů to umí zhruba jen desítky tisíc čtenářů. Trh tedy není velký a spisovatelé se tvorbě věnují po práci, která je živí. Proto se kolem kurdských vydavatelství vytvářejí společenství, která je finančně podporují, neboť s výnosy ze samotného prodeje by vydavatelé měli problém vyjít. Tím spíše, že na podporu od tureckých institucí mohou zapomenout. Paradoxní je, že nejlépe jdou na odbyt publikace pojednávající o kurdských otázkách napsané v turečtině, což je jazyk, který zdejší Kurdové díky školní výuce ovládají.

Volby v Turecku a statisíce lidí na mítincích

Dalších 11
fotografií

Co se případné nezávislosti Kurdistánu týče, ta podle oslovených členů komunity není na pořadu dne. Z různých důvodů: autoritářský prezident Erdogan prý nyní nepřemýšlí ani o nějaké formě kurdské autonomie, přičemž výzvy k nezávislosti se trestají vězením. Sami Kurdové žijící v Turecku na toto téma odmítají s novináři mluvit a diskuse probíhají hlavně v exilových médiích. Z jejich četby lze usoudit, že by řada tureckých Kurdů přivítala federální uspořádání země. Další ale svou etnickou identitu nechápou jako politicky určující a od svých lídrů chtějí spíše levné potraviny a kvalitní vzdělání než debaty o autonomii.

Vysoká inflace, drahé potraviny, málo práce

Sedíme spolu v čtvrti Beyoglu, v jedné z mnoha zdejších restaurací. Známe se dlouho, i když jsme se až teď poprvé viděli osobně. Patrik Veselík, zvaný též Kaplan, je autorem svižného a informovaného blogu „Žít Istanbul“, ve kterém si všímá novinek ve městě i v celé zemi, kde teď žije už i s rodinou celkem 11 let. Nejprve si prý začal psát soukromý deník, pak se jej ale rozhodl zveřejňovat formou blogu.

Svoji tureckou manželku poznal v Londýně a oba se nakonec rozhodli pro Istanbul. „Potřeboval jsem žít u moře a v relativním teple, takže tady,“ směje se Patrik, který rané dětství strávil v Austrálii. Přesunu do Istanbulu zjevně nelituje, i když v posledních letech a měsících je život v největším tureckém městě stále dražší. „Za zhruba posledních osmnáct měsíců dramaticky vzrostly nájmy a ceny nemovitostí, zvýšily se opravdu o stovky procent,“ vysvětluje bloger, podle kterého se teď musí v megapoli na Bosporu uskromnit i střední třída. Dříve žily středostavovské rodiny běžně v bytech s výměrou nad 100 metrů čtverečních, teď jsou nuceny přesídlit do menších.

„Nepoměr mezi maloobchodními cenami a výplatami se projevuje třeba i v objemech nákupu,“ pokračuje český autor istanbulského blogu. „Třeba před deseti lety se na tržnicích nakupovalo na kilogramy, přičemž kupovat třeba jen půl kila by byla ostuda. Dnes se již běžně u kdejaké komodity používají gramy nebo kusy,“ vysvětluje. „Například ančovičky před deseti lety stály dvě liry za kilo. Nyní se jejich cena přehoupla dokonce nad 100 lir, a to i proto, že přírodní zdroje jsou notně zdecimované,“ dodává Patrik Veselík.

Jeho slova nepřímo potvrzuje i ekonom Erginbay Ugijrlu z Istanbul Aydin University (IAU), podle kterého za vysoké ceny potravin nemůže jen ruská agrese proti Ukrajině a s ní spojené problémy s úrodou nebo exportem obilí. „Do cen negativně zasahuje také rostoucí cena hnojiva, která zdejším zemědělcům zvyšuje náklady. Ty jsou kvůli inflaci i nevýhodnému směnnému kurzu dražší,“ vysvětluje profesor Ugijrlu. Také on vidí vysokou inflaci jako jeden z hlavních ekonomických problémů země, která se potýká také s vysokou nezaměstnaností. Nebo nízkým ratingem, který odrazuje zahraniční investory.

Výrazný nárůst cen a životních nákladů, s nimiž se Turci potýkají, může Erdoganovi výrazně poškodit voličskou podporu. Turecko loni zažilo rekordní inflaci, která v říjnu vystoupala až na 85,5 procenta, maximum za 24 let.

Foto: Reuters

Vývoj tureckého hospodářství a hlavně stav státního rozpočtu ale podle istanbulského ekonoma ovlivňují i četné předvolební zásahy do ekonomiky. „To je taková turecká tradice. Politici prostě uvažují v krátkodobé perspektivě. Nedávno vláda například novými úpravami vyrobila další penzisty,“ říká Erginbay Ugijrlu s tím, že dávky pro nové dva miliony důchodců samozřejmě zatíží státní rozpočet, který se tak dostane do ještě hlubšího deficitu. „Je to předvolební gesto, které bude stát dost peněz,“ dodává istanbulský expert s tím, že vláda prostě jen pozměnila parametry umožňující odchod do důchodu.

A ani letos prezident Erdogan sliby a předvolebními dárky nešetřil. Už v lednu zvýšil minimální mzdu o více než polovinu a dva měsíce nato potěšil vyššími důchody své stoupence v seniorském věku. Tuto středu oznámil zvýšení platů státních zaměstnanců o 45 procent, které má začít platit od července. Především zahraniční ekonomové si navíc všímají nápadného předvolebního zlepšení ekonomických ukazatelů, z čehož usuzují, že data oficiálních statistik nemusí vždy odpovídat realitě. Kupříkladu inflace činila v dubnu podle vládních údajů 44 procent, zatímco nezávislí ekonomové došli k vyššímu číslu.

Turecko se bojí dalších čistek

Znalci prostředí se shodují, že letos se turecké elity bojí o své posty mnohem více než před jinými volbami. Četní úředníci i jindy mluvní experti či vysokoškolští pedagogové odmítají hovořit s novináři. A pokud už svolí, žádají změnu jména nebo anonymitu. Většina z nich navíc váží slova do té míry, že se jejich výpovědi pro přehnanou opatrnost stávají vlastně nepoužitelnými.

Vítězství opozice by zřejmě přineslo novou vlnu čistek, přičemž letos by museli odejít lidé dosazení náboženskými konzervativci z AKP. Po dvaceti letech vlády přitom tyto partajní kádry doslova prorostly Tureckem. Zhruba před dvaceti lety to byli mladí, draví profesionálové z opomíjeného vnitrozemí, kteří se v dresu AKP drali k moci a toužili vyhnat z administrativy protekční syny prominentních rodin z bohatých přímořských měst. Teď jim hrozí konec kariéry, sociální pád a některým patrně i soud. Dost důvodů pro to, bojovat o moc za každou cenu.