Politická kampaň vrcholí a Češi si právě vybírají své nové zastupitele a senátory. Kampaň byla tvrdá. Na billboardech nechala koalice Spolu vyobrazit Andreje Babiše s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a heslem: „Nová hrozba, stejní agenti.“ Předseda hnutí ANO zase na předvolebních mítincích označil voliče vládních stran za fašisty a nacisty, protože mu narušovali setkání s občany v českých městech. Pro běžného voliče chaos, ve kterém se dá těžko vyznat.

HN: Jak si má občan přebrat takhle ostrá vyjádření?

V otázce, proč jsou politické kampaně tak ostré a „hrané na city“, je potřeba se spíš zaměřit na příčiny, které k tomu vedly. Na Pedagogické fakultě mimo jiné připravujeme budoucí učitele na to, že musí žáky učit i komunikovat. Přitom nám představitelé politických stran ukazují, že to sami mnohdy neumí.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: Kde je jádro problému?

Nevidím příčiny ve slušnosti či chování politiků, ale ve fungování společnosti. Po roce 1989 se v Česku postupně vytvořily nové socioekonomické rozdíly například mezi velkými městy a venkovem. A pokud bych použil zkratku, část populace nevyhrála. Vedle toho vidíme linku, že když člověk v současném systému neuspěje, je to jeho problém. Většina politiků tento postoj sdílí. A v tomto kontextu se politika a vládnutí odehrává.

HN: Takže dnešní rodinné hádky u televizních novin jsou výsledkem posledních 30 let?

Ano. Současnost je výsledkem minulosti. V 90. letech vznikla představa podnikatele jako člověka, který vytváří bohatství a skrze pracovní příležitosti ho poskytuje lidem. Zároveň ale ve firmách a továrnách pracují lidé, takže jejich protiargumentem může být, že právě oni jsou zdrojem bohatství. U nás převládá první představa, která v politice vyvrcholila Andrejem Babišem, jenž slíbil, že bude stát řídit jako firmu. Hnutí ANO začínalo v podstatě jako středopravicová síla. Za roky vlády se sociální demokracií ale nejspíš pochopilo, že je pro ně výhodné hájit i zájmy chudší části společnosti, která vůbec není malá. Tomu v Česku říkáme poměrně nepřesně populismus. Na politiku ANO druhá strana odpovídá třeba plakáty, kde je Babiš s Putinem. Příčina nespokojenosti a napětí ve společnosti je přitom odrazem neřešených problémů, které ji nyní trápí. A na to takový plakát vůbec nereaguje. Jádro problému spočívá v nerovnostech a z nich vycházející nespokojenosti části společnosti.

HN: Takže v Česku není strana, která by se té nespokojenosti věnovala? Třeba náladám ve velkých městech i na vesnici?

Rozdíl mezi velkými městy a venkovem se s problémem nerovností kryje jen částečně. Chudí lidé žijí i ve velkých městech a není jich málo. Ale politici jim a jejich problémům moc neumí naslouchat. Nejsou schopni pro tyto problémy navrhnout řešení, která budou počítat se společností zahrnující všechny skupiny obyvatel. Místo toho se uchylují k agresivní rétorice, která má tuto neschopnost zakrývat. České politice nyní zoufale chybí sociálnědemokratický hlas, který by vytvořil prostor pro vyjádření zájmů chudých a chudnoucích.

HN: Myslíte absenci ČSSD?

Chybí levý střed a je jedno, jestli to bude ČSSD nebo někdo jiný. Ale levice si za to může sama, vypadla z Poslanecké sněmovny proto, že levicovou roli neplnila. Není obětí. V politice dnes chybí jasný pohled na problémy lidí z vyloučených lokalit, opuštěných seniorů, chudnoucí střední vrstvy anebo rodičů samoživitelů. Přitom je strašně důležité o jejich problémech slyšet. Po posledních parlamentních volbách se také vypařilo přes milion hlasů. V Poslanecké sněmovně nejsou zastoupeni třeba voliči Přísahy, sociálních demokratů, komunistů a dalších menších uskupení.

HN: Měli by se tedy ti lidé, jejichž hlasy propadly, více ozvat?

Začínají se ozývat. Podívejte se na velkou demonstraci na Václavském náměstí ze začátku září. Rozhodně mezi účastníky nebyli jen lidé, kteří sdílejí celou agendu organizátorů a řečníků na pódiu. Většina přišla proto, že je nespokojená a bojí se. A tomu by současné elity a středopravicová vláda měly více naslouchat.

HN: Vláda nereaguje?

Domnívám se, že zatím reagovala spíš váhavě, a to kvůli pohledu na svět, který u nás převládá. Tím mám na mysli právě onu polistopadovou ideologii, jež je zaměřená hlavně na jedince. Teď jsme v situaci, kdy potřebujeme uvažování více orientované na společnost. Závažné společenské otázky, které nás jistě čekají, vyžadují jiný typ reakce a z tohoto rozporu se rodí nečinnost. Například dlouho trvalo, než vláda připravila jednorázový příspěvek na dítě, o kterém přitom dlouho mluvila, a až v posledních týdnech se zdá, že kabinet pod tlakem okolností začíná jednat v tomto směru. Otázkou je, do jaké míry je to založené na systémovém pochopení změněné situace a do jaké míry je to jen reakce na to, co se děje v zemích okolo nás.

HN: Dobře, ale jakákoliv politická reprezentace přece není schopna vyhovět všem. Jak lze najít ten kompromis?

Od revoluce do přibližně roku 2013 se v Česku ve vládě docela pravidelně střídaly středové levice a pravice. Nyní jsme ve velmi výjimečné situaci – po pandemii, která ještě úplně neskončila, válka blízko hranic, do toho se blíží další problémy spojené s energetikou a hlavně klimatickou krizí. Povaha těchto fenoménů je tak zásadní, že je v tomto kontextu otázka, jestli by vláda neměla převzít kvůli vyššímu celku, společnosti, část agendy, kterou by normálně dělali v daný moment „ti druzí“. A jak jsem již naznačil, do určité míry se to možná děje.

HN: Těmi druhými myslíte třeba ANO, které se prezentuje jako všelidové hnutí pro každého?

To si nemyslím, že takové je. ANO vnímám jako jeden z nástrojů v politice a byznysu jednoho z nejbohatších Čechů. Je nejasné, co je autentická politika a co politicko‑mocenský kalkul ANO.

HN: Chcete tedy říct, že by současná koalice měla naslouchat opozičním tématům, ačkoliv třeba jejich řešení nepovažuje za svůj hlavní cíl?

Současná vláda si určitě nevystačí s variacemi toho, co říkala pravice v raných 90. letech. Změny jsou natolik velké, že si to nemůže dovolit. Individualistický přístup k místu člověka ve společnosti ve stylu „každý může uspět“ se v západní Evropě a ve Spojených státech rozšiřoval ve chvíli, kdy fungoval poválečný sociální stát. Ten pomohl vytáhnout z chudoby ty nejchudší a snažil se vytvořit střední vrstvu. Individualistický přístup jsme se k nám rozhodli přenést v 90. letech, ale trochu jsme zapomněli na to podhoubí, tedy na sociální stát.

Ondřej Lánský (41)

Vystudoval sociologii na Univerzitě Karlově. Zabývá se vztahem politiky a společnosti, soustřeďuje se na analýzy role oligarchie a elit v současném světě. Věnuje se také postkoloniálnímu myšlení a kritické teorii. Ve své výuce na Pedagogické fakultě UK se snaží zapojovat především dialog založený na vzájemném respektu.

186 Vikend 26 Knihovna
Literatura a film jsou podle Ondřeje Lánského vynikající cestou k pochopení společnosti a politiky.
Foto: Profimedia
186 Vikend 26 obálka
Ondřej Lánský je autorem knihy, v níž se zabývá způsoby obohacení liberální politiky neevropskými podněty.
Foto: Nakladatelství Filosofia

„Rozhodně nechci zůstat jen u toho, že budu stát před tabulí a vykládat studentům velké penzum informací, aniž bych se s nimi o tématech bavil. Frontální výuka není rozhodně to jediné, k čemu bychom měli budoucí generaci vést. K učení ji máme hlavně nadchnout a toho výpisky z přednášek dosáhneme těžko,“ popisuje Ondřej Lánský svoje hodiny s tím, že si studenti často „stěžují“ na množství doporučených dokumentů, seriálů, filmů či literárních děl a chtějí seznam. „Ten sepsaný nemám, protože mě příklady často napadají až při výuce. Prostě film a literatura jsou vynikající cestou k pochopení společnosti a politiky,“ vysvětluje. Lánského nejoblíbenějším autorem je Umberto Eco. Jeho slavný román Jméno růže z roku 1980 používá k ilustraci rozdílů mezi tradicí a modernitou nebo mezi autoritou a myšlením.

Lánský je ředitelem Centra globálních studií Filosofického ústavu Akademie věd a vede katedru občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je zapojen do činnosti Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI), kde se věnuje tématu odolnosti společnosti. Je autorem a editorem několika publikací, které se věnují politice či teorii elit.

HN: Jaký je český sociální stát?

Slabší, než by mohl a měl být. Pracovní příležitosti jsou více méně otevřeny rovné soutěži, ale všichni rozhodně nemají stejnou startovní pozici. Mimo jiné i proto máme školský systém, aby se talenty mohly rozvíjet a lidé mohli uspět. Což funguje v sociálním státě, který k tomu vytváří podmínky. Posledních asi 15 let jsme ale byli v situaci, kdy se sociální stát pomalu rozpadal, a je otázka, zda by i pravice k němu neměla zásadně změnit postoj.

HN: Doposud jsme mluvili o tom, že by se nad sebou měla zamyslet politická reprezentace. Teď mi ale řekněte, co dělat v situaci, kdy přijedete domů na nedělní oběd a u stolu sedíte třeba s voliči Spolu, ANO a SPD. Jak spolu mají komunikovat?

Vezmu to trochu zeširoka, ale dostanu se k tomu. Působím na katedře občanské výchovy a filozofie, kde poslední dva roky realizujeme nové programy výuky budoucích učitelů občanské výchovy. Současnou situaci jsme předjímali – že se lidé budou dohadovat, napětí ve společnosti bude narůstat a racionální, plodná a konstruktivní diskuse bude čím dál tím těžší. Proto jsme se rozhodli přípravu občankářů posunout.

HN: Kam?

Zásadní je pro učitele občanské výchovy například mediální výchova a jak ji učit. Protože do určité míry jsou problémy v komunikaci mezi voliči SPD, ANO či ODS spojené s érou dezinformací. A s tím, jak jsou sdíleny informace ve veřejném prostoru. Procházíme podobně výrazným historickým zlomem, jaký přinesl vynález knihtisku. Něco, co se tváří jako noviny či zpravodajství, vytvoří z domova kdokoliv s počítačem. Ale jen se to tak tváří.

HN: To mi ale v neděli u oběda nepomůže.

Máte pravdu. Je třeba naučit se respektu k druhým, schopnosti vést plodnou diskusi. Další věc, kterou jsme v 90. letech nedořešili, je, jakou pozici má v politickém systému a veřejném prostoru konflikt. Ten do společnosti v jisté míře patří a jde o to, jakým způsobem s ním politický systém, jeho aktéři a veřejnost pracují.

HN: Tedy hádky v rodině jsou odrazem politické reprezentace ve smyslu „když vy nejste korektní, já taky být nemusím“?

Vnímám to tak. Uznat porážku je důležité. Podstatnou vlastností populismu je redukce různorodosti světa na jeden postoj. Když politik říká, že hájí celek a mluví za lid, ale ve skutečnosti jen prosazuje svoji dílčí agendu. „Lidé tohle chtějí.“ To je nebezpečné, protože vytváříte celek z něčeho, co celé není. Ve výsledku jsou hádky doma plodem chování politiků. Tím ale nechci říct, že by nebylo možné realizovat politiku pro dobro většiny či celku. Mezi takovou politikou a populismem ovšem leží tenká hranice.

HN: Co stojí za tím, že je politická komunikace vyhrocená?

Je to mimo jiné úpadek velkých politických stran, které by měly mít intenzivní školení v politické komunikaci. Tradiční strany jsou nyní často nahrazovány rychlokvaškami, které mají problémy ve vysoké politice vůbec fungovat. Na primitivní rovině to vidíme u hnutí STAN, které nebylo personálně připravené na celostátní politiku. ANO na mě působí jako subjekt, který je vytvořený do jisté míry hlavně kvůli potřebám nějaké oligarchické struktury. Je otázka, jestli splňuje definici stabilní politické strany, která má určitý pohled na svět a s tím spojený krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý program, způsob náboru lidí, kteří to sdílejí, a teprve nad tím se tvoří struktura politiků, kteří mají za úkol reprezentovat a plnit program strany.

HN: A jak mám tedy argumentovat u toho nedělního oběda?

Důležitá je trpělivost a snaha dojít ke kompromisu, ale soudržnost společnosti hodně ovlivňují nerovnosti v ní. Jakmile se rozdíly mezi póly zvyšují, narůstají všechny tyto komunikační problémy a obecná nespokojenost. Moje odpověď tedy není rada, co dělat na nedělním obědě, ale je třeba podpořit takové politické síly, které budou hájit snižování nerovností a vytvářet stabilnější prostředí pro všechny. Pak odpadnou věty typu „vy v té Praze máte co říkat“, protože rozdíly už nebudou tak velké.

HN: Jak lze dojít ke kompromisu, když je těžká už jen diskuse?

Důležité je mluvit s druhým tak, aby to nebylo poslední, co si řeknete. To znamená, že vycítíte, když je konkrétní téma pro toho druhého natolik zásadní, že opravdu nemá smysl lámat to přes koleno. Jinak se druhý zasekne a nedostanete se nikam. Je to ale opravdu velmi individuální. Velkou roli v tom hrají dezinformace – pokud je jeden z vás přesvědčený o tom, že něco není pravda, je diskuse ještě složitější.

HN: Nakolik jsou lidé v rámci diskuse dezinformacemi ovlivnění? Třeba senioři jsou podle řady výzkumů manipulovatelní patrně nejvíc. Takhle to vypadá, že z toho není východisko.

Nejsem odborníkem na komunikaci a nezabývám se kognitivní rovinou problému dezinformací. Do budoucna může pomoci především vzdělávání dětí a učitelů. Následující generace je potřeba naučit, jak například poznat podvodné e‑maily. Jak rozeznat informaci od dezinformace, ale také jak poznat chybu, která se v médiích může stát. Čili že se někdo jen obyčejně splete a není za tím žádný záměr druhého zmást. To všechno je předmětem mediální výchovy a snažíme se to do výuky občanky dostat.

HN: A jak jste pokročili? Jak by se mělo učit, až se metody, o nichž mluvíte, dostanou do státních vzdělávacích plánů?

Ono to v nich již je, ale je třeba to posílit, propojit s dalšími předměty. První absolventy, kteří u nás na Pedagogické fakultě projdou posíleným programem, budeme mít za rok. Aby se taková příprava učitelů stala standardní, je otázkou pěti deseti let. Rychlé řešení neexistuje, chceme, aby studenti získali víc aktuálních poznatků ze společenských věd. Učím budoucí učitele občanské výchovy politologii. Místo toho, abych jim pořád dokola vysvětloval ústavu nebo fungování parlamentu, věnujeme se také politické sociologii a politice v éře dezinformací. Na občanskou výchovu se zapomíná a nebere se jako důležitý předmět, přitom je velmi důležitá a také dost těžká. Budoucí učitelé k její výuce musí načerpat poznatky ze širokého množství oborů od antropologie přes filozofii až k sociologii anebo ekonomii.

Zajímají vás další kvalitní články z Hospodářských novin? Výběr těch nejúspěšnějších posíláme každý všední den večer v našem newsletteru 7 v SEDM, který si můžete zdarma přihlásit.