Kdyby chtěl někdo názorně vysvětlit význam slova paradox, stačilo by mu popsat hned dva momenty současné situace v Česku. Češi v podstatě s nadšením přijali stovky tisíc uprchlíků z Ukrajiny, také vláda zvládá uprchlickou krizi velmi dobře. A jsou to opět Češi, kdo dnes v Evropě hlasitě volá po solidaritě – po tom, aby se s námi ostatní země Evropské unie rozdělily o zemní plyn, pokud by Rusko stoplo jeho dodávky. Vstřícnost k uprchlíkům a odvolávání se na solidaritu, to jsou dva fenomény, které by si s Českem ještě loni spojil opravdu málokdo.

Mohli bychom tu rozvíjet úvahy o tom, co si asi musí politici v řadě států EU myslet, když slyší, co se ozývá z Česka. „Není možné, aby se země, jako je Česká republika, dostaly do problémů a všichni ostatní od nich dali sobecky ruce pryč,“ říká premiér Petr Fiala. Má pravdu. Ale Česko se podle toho až dosud nechovalo. Nejde přitom jen o migrační krizi, ale i o covidovou pandemii. Andrej Babiš přece zpočátku tvrdě odmítal vznik evropského Fondu obnovy na pomoc ekonomikám zasaženým pandemií, dokud mu jeho spolupracovníci nevysvětlili, že je to nesmysl. A připomeňme si, že dnes vládní ODS proti vzniku tohoto fondu hlasovala v Evropském parlamentu. Ovšem když jde o plyn, který nám může chybět, jejím politikům přerozdělování zjevně nevadí.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Ale nechme minulost minulostí. Rozdělí se s námi ostatní státy EU o zemní plyn, když ho budou mít dost, ale my ne? S jistotou to samozřejmě neví nikdo. Ale můžeme se pokusit o odpověď na základě znalosti toho, jak EU až dosud fungovala. A v takovém případě jsou naše vyhlídky optimistické: je pravděpodobné, že od nás zbytek Evropy ruce pryč nedá.

Jak v EU funguje solidarita? Není to tak, že jedna země natáhne ruku a ostatní jí okamžitě a s nadšením přispěchají na pomoc. Tak to ani vypadat nemůže – unie není federace. Její obyvatelé přesto pociťují jistou sounáležitost. Je však pochopitelné, že člověk, řekněme, z Bavorska se mnohem přirozeněji solidarizuje s někým z Porýní než třeba s lidmi žijícími na řeckých ostrovech.

„Státy EU jsou mezi sebou solidární ne kvůli vyššímu morálnímu přikázání nebo pocitu sounáležitosti, ale protože to je v jejich vlastním zájmu,“ napsala v analýze toho, jak solidarita v unii funguje, Sophie Pornschlegelová z výzkumného institutu European Policy Centre.

Němci, Finové nebo Nizozemci tak před více než 10 lety nepomohli Řekům v dluhové krizi kvůli tomu, že se zamilovali do jejich pláží a antické minulosti, ale proto, že se obávali, že pád Řecka by ohrozil euro – a tedy i je samé. Zmíněný Fond obnovy státy unie založily proto, že Itálie, zpočátku pandemií nejvíc ohrožená, je klíčovým obchodním partnerem všech. Pokud by se z covidu hospodářsky nezotavila, výrazně by utrpěly všechny země EU. Včetně Česka, samozřejmě. Solidarita v unii je tedy více transakční než emoční – zemi v nesnázích ostatní pomohou, když je její problém takového rázu, že by mohl ohrozit i další státy.

Zároveň ale vidíme, že s každou další krizí ochota k pomoci, tedy k poskytnutí solidarity, roste. Nejde samozřejmě o nic jednoduchého. Itálie si oprávněně stěžovala, že když ji zasáhl covid a požádala své partnery v unii o poskytnutí roušek a dalších ochranných pomůcek, nedostala vůbec nic. Naopak řada zemí včetně Česka vývoz tohoto materiálu rovnou zakázala. Během krátké doby ale nastal obrat a zdravotnická pomoc mezi státy sedmadvacítky mimořádně zesílila – vzájemně si toho nakonec poskytly mnohem víc, než kolik jim poslala Čína, jejíž dodávky přitom čeští politici na letišti pompézně vítali.

Ono krátké zpoždění, než reflex solidarity zafungoval, je logické – pramení z přece jen nižšího vnímání sounáležitosti, než jak tomu je v rámci jednoho státu. Skvěle to ztělesňuje příhoda, kdy nizozemský popelář v dubnu roku 2020 na ulici na tamějšího premiéra Marka Rutteho volal: „Prosím, nedávejte Španělům a Italům peníze.“ Onen popelář se státy, které tehdy drtila pandemie nejvíc, nepociťoval žádnou solidaritu. A nedohlédl, že pokud se neuzdraví (z covidu i finančně), způsobí to obrovské problémy také jeho vlastní zemi. Ani premiér Rutte dost možná v té chvíli žádnou sounáležitost se Španěly či Italy necítil a popeláři taky podle toho odpověděl: „Ne, ne, ne, zapamatuju si to.“ Nicméně jen o pár týdnů později dal souhlas ke vzniku Fondu obnovy, bezprecedentně štědré podpoře států unie, které na tom byly hůř.

Nizozemští či němečtí politici prostě chápali, že je v jejich vlastním zájmu rozdělit se – vždyť nepodpořili nikoho jiného než své vlastní obchodní partnery. A padnou-li vaši obchodní partneři, jaksi pak nemáte komu prodávat. Andreji Babišovi trvalo, než to pochopil, žel na rozdíl od ODS. Anebo hlasovala proti jen proto, že byla v opozici, a mohla tak vše jen negovat?

Teď je to každopádně premiér a lídr ODS Fiala, kdo volá po pomoci úplně stejně jako na jaře roku 2020 Italové či Španělé. Že to není totéž, protože svou váhu tehdy přece měl argument, že kdyby byla italská nebo španělská ekonomika dostatečně silná, žádnou pomoc by nepotřebovala? Nesmysl. V krizi jednak nemá význam vyčítat si minulá rozhodnutí, která už nezměníme. A pokud by měl tento argument platit i nyní, čeští vládní politici by o žádnou pomoc ani žádat nemohli – jejich partneři v unii by jim prostě jen mohli vmést do tváře, že je jen a pouze problémem Česka, že v minulých letech o snížení závislosti na ruském zemním plynu jen mluvilo, ale neudělalo pro to nic.

Naštěstí pro Čechy EU takhle nefunguje. Situace, kdy by ostatní státy plyn měly, ale Česko by muselo vypínat průmyslovou výrobu, není v ničím zájmu. „Třeba Němci dobře vědí, že pokud by se zastavil český průmysl, okamžitě se zastaví i německý průmysl, protože Češi jsou jeho velkými dodavateli,“ řekl HN Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu.

Jedním z důvodů solidarity je tedy vlastní zájem. Tím dalším je ale obecná nutnost uchovat kompaktnost Evropské unie, tohoto klubu, jehož další existence a akceschopnost jsou pro všechny jeho členy životně důležité. Byť se nám eurofobové snaží namluvit opak, země unie jsou společně mnohem silnější, než kdyby se každá musela potýkat se současnými výzvami sama za sebe. Ruská agrese tuto skutečnost nasvítila tak ostře, že kdo to přesto nevidí, nedokáže při pohledu na svět sundat vlastní ideologické brýle. Solidarita v EU je tedy podmíněná vlastním zájmem, snahou uchovat unii jako celek a také tím, že výměnou za ni musí příjemce pomoci vyvinout úsilí – reformy jako v případě covidové ekonomické pomoci, úspory ve spotřebě plynu nyní v případě zastavení ruských dodávek.

Dramatické krize posledních let „tlačí Evropu stále dál na cestě ke společenství spojenému stejným osudem, které čelí událostem jako jednotný celek“, vysvětluje nizozemský politický filozof a historik Luuk van Middelaar. Tedy žádná evropská federace s centralizovaným rozhodováním, ale společná vůle jednotlivých členských zemí, které si uvědomují, že jen společným jednáním dokážou uhájit své zájmy.

A právě proto je pravděpodobné, že pokud budou mít ostatní státy unie zemní plyn, ale Česko nikoliv, pomohou mu. Navzdory všem našim chybám, kvůli kterým jsme svou závislost na Rusku před jeho invazí na Ukrajinu stále udržovali téměř na 100 procentech naší spotřeby. „Snad tato zkušenost přiměje náš národ k výraznějšímu přijetí celku Evropy za naši širší vlast,“ píšou o různých dopadech války na Ukrajině dva přední čeští historici, profesoři Jaroslav Pánek a Jiří Pešek. Kéž by měli pravdu.

Banner Ředitelé Evropy