Na dobročinné účely už daroval jeden z nejbohatších Čechů Libor Winkler stovky milionů korun. Většinu peněz poslali s manželkou Veronikou do kultury, umění či vědy. Předseda představenstva finanční skupiny RSJ ale říká, že podporu kultury bere jako výhodu, protože na všechna představení, koncerty nebo výstavy pak s manželkou chodí. „Ročně navštívíme 50 nebo sto divadelních představení a koncertů,“ prozrazuje Winkler.
Rodák z Ostravy mimo jiné také popisuje, v čem vidí rozdílný přístup severomoravských podnikatelů k filantropii nebo jak si oblíbil soudobou vážnou hudbu. „Při návštěvě v Budapešti v 80. letech jsme narazili na festival nebo klub, kde hráli Steva Reicha, Philipa Glasse, Johna Cage… Nakoupil jsem si tam tehdy desky a tu hudbu jsem objevil. Strašně mě to chytlo,“ vysvětluje, proč podporuje festivaly soudobé hudby a opery v Ostravě.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekHN: Setkáváme se v průběhu festivalu Dny nové opery Ostrava. Jak jste se dostal k podpoře Ostravského centra nové hudby, které festival pořádá?
Když jsem odešel z Ostravy, ne že bych úplně zpřetrhal vazby, ale nevěděl jsem, co se tady děje. Po Ostravě jsme žili v Brně, pak jsem se upnul na Prahu a ztratil jsem s Ostravou kontakt, i když jsem do ní jezdil za rodinou. Pak mě oslovil Petr Kotík, umělecký ředitel centra, kterého, stejně jako Leoše Válku, ředitele pražského Centra současného umění Dox, beru jako člověka, s nímž je radost pracovat a dělá mi největší radost ho podporovat.
HN: Proč?
Je úplně oddaný myšlence. Vím, že jednou Petr letěl z New Yorku do Česka přes Moskvu, aby měl levnější letenku. Leoš všechny peníze, které vydělal, dal do Doxu. Oba jsou schopní do toho, co dělají, dát úplně vše, co mají, ekonomicky se podřídit. Pro mě je pak jejich podpora jednodušší. Když jsem potkal Petra, hned mě přesvědčil. Byl jsem překvapený, že v Ostravě pořádá něco takového (Ostravské centrum nové hudby pořádá také festival soudobé hudby Ostravské dny). Líbilo se mi, že Petr dělá oba festivaly vysoce kvalitně a jsem rád, že něco takového se zrodilo mimo Prahu. Je to špičková věc, má kosmopolitní přístup a přesah mimo českou bublinu.
K tomu přispívá třeba i to, co Jan Světlík vybudoval v Dolní oblasti. Ještě na vysoké škole jsem ve Vítkovických železárnách brigádničil, dělal jsem odpich strusky ve vysokých pecích. Pokaždé, když to tam teď vidím – spojení huti, kde jsem pracoval jako mladík, s novodobým využitím –, nabíjí mě to energií. Je to jedno z nejkrásnějších míst v Česku. Protože nejsem Pražák, ale jen jsem tam skončil, bych byl rád, aby se celá země kulturně zvedla. S RSJ podporujeme například Smetanovu Litomyšl, která je také mimopražská a má vysokou uměleckou hodnotu.
„Čísla a zisk nejsou středobodem světa,“ tvrdí developer a „napravený hříšník“ Luděk Sekyra
HN: Když jste žil v Ostravě, začal jste chodit na operu. To byla klasická opera?
Když jsem studoval na gymnáziu a ve škole se prodávalo předplatné do divadla, byl jsem jedním z mála, který si ho koupil. Tehdy divadlo nebylo tak cool, více se chodilo do kina. Měl jsem předplatné na činohry, opery, operety a koncerty vážné hudby a všechno mě to bavilo, i když doma nikdy rodiče nic takového neposlouchali. Byl jsem exot. A asi je to stále pro lidi nezvyklé, protože když jsme se ženou někde na koncertě nebo v divadle, asi 90 procent těch, kteří nás neznají, si myslí, „no jo, chudák Libor, šel by raději na Slavii na fotbal, ale musí si odfajfkovat koncert se ženou“. Ale tak to vůbec není.
HN: Kdy jste si oblíbil soudobou vážnou hudbu?
To si pamatuji úplně přesně. Bylo to při návštěvě v Budapešti. Tam se jezdilo na začátku 80. let do jakési svobody, nebyl tam tak tuhý režim jako u nás. Narazili jsme tam na podobný festival nebo klub, kde hráli Steva Reicha, Philipa Glasse, Johna Cage… Nakoupil jsem si tam tehdy desky a tu hudbu jsem objevil. Strašně mě chytla. Byla to úplná náhoda, tehdy se nikde nic takového nedalo poslechnout. Od té doby to mám rád. Když se ve Státní opeře hrála Glassova opera Pád domu Usherů, byla to snad jediná opera, na které jsme byli třikrát.
HN: Přitom posluchači klasické hudby často soudobou hudbu „nemusí“, protože je mnohdy neharmonická, nemelodická, na což nejsou zvyklí.
Je to podobné jako s vínem. Jsou vína náročnější na první dobrou, a když se jimi člověk propije, oblíbí si je. Když jsem u nás v Dobré vinici a piju naturální vína dva dny, už mi pak ty normální nechutnají. Samozřejmě, i ve vínech jsou experimenty, které jsou nepitelné. Ale myslím si, že na Ostravských dnech nebo Dnech nové opery nejsou úlety. Třeba Steve Reich nebo Philip Glass mohou být vstupní branou do tohoto světa a přes ně se člověk dostane k něčemu náročnějšímu. Podle mě tu hudbu může poslouchat větší publikum, než ji teď poslouchá.
HN: Jak jste spokojený s návštěvností obou festivalů?
Je fakt, že řada lidí o nich ani neví. Také jsem nevěděl, že tady něco takového je, neměl jsem, jak se to dozvědět. Dnes je problém v jedné věci – musíte narvat hodně peněz do propagace. A centrum nové hudby nemá miliony na to, aby o sobě dalo vědět. Propagace je drahá. V Česku je ve veřejném prostoru strašný šum. Když jsem byl dítě, byli jsme navštívit tetu v textilce v Šumperku, a jak tam řvaly stroje a stavy, všichni měli špunty v uších. Dnešní dobu vnímám jako textilku, kdy něco říkáte, ale nejste slyšet. V tom obrovském hluku slova zanikají a je těžké se prosadit, všude je vylepená tuna plakátů, na internetu všechno bliká, ale když není dostatek peněz, o spoustě kvalitních věcí se ani nedozvíte.
HN: Spolu s manželkou jste ve správní radě Ostravského centra nové hudby. Řešíte tam právě i to, jak na festivaly dostat více lidí?
Všechno je o penězích. V Česku chybí vrstva lidí, kteří zanechali byznysu, protože už toho mají dost nebo už na to nemají sílu, a kteří by pak šli takzvaně páchat dobro. Třeba učit na univerzity nebo do neziskových organizací. Mnoho z byznysmenů má pocit, že neziskový sektor je levičácký, ale nezisku chybí zkušenosti z byznysu. Když za těmito podnikateli přijde člověk dělat fundraising a má zkušenosti z byznysu, baví se s ním jako rovný s rovným, vidí, že má za sebou nějaké úspěchy, a začnou o podpoře přemýšlet. Ale když za nimi přijde mladý člověk, žena na rodičovské, je komunikační kanál složitý. Kultura v Česku je pořád odtržená od byznysu a chybí v ní peníze.
HN: Proč bohatí Češi kulturu nepodporují?
Je to generace lidí, kteří zbohatli po revoluci, a do té doby byla kultura zadarmo. Chybí tady lidé, kteří si odžijí svůj byznysový příběh a začnou dělat v jiných oblastech. Pak se ta komunita rozšíří.
Ostravský rodák, miliardář, filantrop a jeden z nejbohatších Čechů vydělal peníze především díky finanční skupině RSJ, která obchoduje s cennými papíry a využívá k tomu počítačové modely. Libor Winkler je jedním z hlavních akcionářů a řídící partner RSJ. Firmu založil s bratry Tomášem a Karlem Janečkovými na konci 90. let. Skupina obchoduje na světových burzách a spravuje široké portfolio investic v Česku a v zahraničí.
Libor Winkler vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně, zabýval se mimo jiné pohyby vody v přírodě a poté pracoval ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby. Na začátku 90. let ale vědu opustil a vedl výpočetní středisko Agrostavu Hustopeče. V roce 1993 jako jeden z prvních v Česku složil makléřské zkoušky a dostal licenci k obchodování s cennými papíry na pražské burze.
V RSJ spoluzaložil nadaci, která podporuje vzdělávání. Je jedním z největších individuálních dárců v Česku, ročně s manželkou Veronikou dávají na dobročinnost desítky milionů korun.
Winkler například stál u zrodu Centra současného umění DOX v Praze, Nadačního fondu Neuron na podporu vědy, Nadačního fondu proti korupci a Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Je členem správní rady neziskové organizace Památník šoa, spoluvlastní vinařství Dobrá vinice, vinné bary Vinograf či pražskou michelinskou restauraci Field. Před šesti lety začal podporovat také Ostravské centrum nové hudby. Investuje do umění prostřednictvím fondu ProArte, jehož je spoluzakladatelem.
HN: Podporujete v Ostravě nebo v kraji nějaké jiné projekty?
Mám tady pořád nedostatek vazeb. Ale každému jsem slíbil, že jsme připraveni se zapojit do jakýchkoliv aktivit. Potřebuji jen, aby tady vznikly, a pak se k tomu připojím. Nemám sílu tady něco budovat. Obecně mi v Ostravě chybí větší filantropický výtlak.
HN: Jak to myslíte?
Že v tomto ohledu je tady více peněz než výsledků. Nechci tomu říkat skrblictví, ale myslím si, že se tady ještě hodně budují osobní statusy. Pořád má přednost auto za miliony před filantropií. Částečně mi to připomíná situaci, jaká je na Ukrajině, kde trochu podnikám.
HN: Vidíte v tom rozdíl mezi Ostravou a jinými částmi Česka?
Rozdíly spíš vidím z hlediska oborového než lokálního. Praha i Brno mají výhodu toho, že tam lidé častěji podnikají v oborech, jako je IT. V Ostravě jsou podnikatelé spíše v tradičních oborech, které zde pořád převládají, a situace je proto jiná. Větší nositelé hodnotových systémů jsou často z mladší generace a s těmi se mi podstatně líp spolupracuje. Mají zajímavý pohled na svět, mnohdy peníze nevydělali na českých dělnících, ale v zahraničí, a jejich peníze končí v Česku. My jsme v RSJ koneckonců také vydělali peníze jinde, ale končí tady. Zatímco u „tradičních podnikatelů“ jsme spíš svědky toho, že vydělají peníze tady a pak je utratí v cizině, třeba za dům na Floridě. Je to typické i pro Rusko, kde je to až extrém.
HN: Kolik času věnujete dobročinnosti?
Podporuji především kulturu a tady vnímám výhodu, že na to, co se ženou podporujeme, také chodíme. Je to pro mě odpočinek a spojím příjemné s užitečným. Chodíme na představení, výstavy, žijeme kulturou a věnujeme se jí. Pak se také pravidelně scházím s lidmi, jejichž projekty podporujeme. Většinou jsou postavené na lidech, které znám, kteří jsou zajímaví, je příjemné si s nimi povídat, jsou to lidé s přesahem a to obohacuje mé vidění světa. Neberu to tedy jako práci, ale jako něco, co mě baví.
HN: Víte, kolik peněz jste na filantropii věnoval?
Nepočítal jsem to. Ročně jsou to menší desítky milionů korun plus investice do Doxu, což je velká instituce, kterou jsme postavili z vlastních peněz. Když má někdo malý majetek a pracuje jako dobrovolník, tak dává hodně, zbavuje se svého času, přitom by mohl dělat byznys nebo něco jiného. Nehraju si na nadpozemského mecenáše, protože se pořád věnuji byznysu, ale řekněme, že dáváme se ženou a rodinou na dobročinnost desetkrát více, než utratíme. Nemáme auto, jezdíme na dovolenou pod stan do hor do Rumunska, mám podstandardní byt na své příjmy. Nebaví mě budovat status. Děti si také musí všechno zasloužit. Celkově jsme už věnovali určitě přes stovky milionů korun. Jen do Doxu jsme dali každý z akcionářů kolem sta milionů.
HN: Co vám dobročinnost přináší? Říkal jste, že neshromažďujete majetek pro sebe, pro rodinu…
Protože mě to nebaví. Není to tak, že bych něco chtěl a řeknu si ne, dám to na potřebné a sváděl vnitřní boj. Sběratelství věcí mi nic nepřináší. Většina filantropie spočívá v tom, že dávám peníze do lidí, kteří díky tomu mohou hrát a tvořit. To mi připadá jako větší zábava. Otázka je často položena tak, jako bych přinášel nějakou oběť. Ale tak to nastavené nemám. Největší životní štěstí, a to mám v DNA, což není moje zásluha, je to, že nejsem závistivý. Nehoním se za tím, co má druhý.
HN: Všimla jsem si, že když jste dříve sponzoroval Ostravské centrum nové hudby, bylo v logu uvedeno jen vaše příjmení. Nyní tam přibylo i vaše křestní jméno a jméno vaší ženy. Dali jste se až teď na filantropii dohromady?
Ne, ne. My jsme nikdy neměli rozdělené majetky, takže to, co dáváme, dáváme ze společného majetku. Do manželství jsme šli chudí, nic jsme neměli, vše jsme vydělali, a kdybych neměl rodinné zázemí, nemohl bych fungovat. Sám bych byl nula. Potřebuji vědět, že to doma funguje, že je postaráno o děti, moji matku tady v Ostravě. Se ženou máme všechno půl na půl, nemáme žádnou manželskou smlouvu. Tak nějak přirozeně jsem si uvědomil, že to děláme společně. V USA je to třeba už běžnější, u nás se to tak nebralo. Není za tím nic specifického, jen se změnilo logo, jak říká žena, machismus zmizel.
HN: Jak se kluk z Ostravy, jehož rodiče jsou dělníci ve Vítkovických železárnách, stane miliardářem? Jaká je ta cesta?
V mém případě to bylo přes Prahu.
HN: To v Ostravě asi neuslyší rádi.
Život vás někam zavane. Člověk se může narodit na jednom místě, strávit tam celý život a něco vybudovat, nebo se různými oblouky vrátit. Já to už vnímám víc evropsky. Dneska můžete budovat globální firmu přes internet nebo v zahraničí. Třeba Martin Vohánka, který vybudoval Eurowag, je z Mostu a začínal s prodejem pojistek v severních Čechách. Masaryk taky nebyl Pražák, Komenský byl také z Moravy…
HN: Vrátil byste se do Ostravy?
Rád do ní zajedu, navštívím rodinu, ale potřebuji, možná je to trochu sobecké, více kultury a tu mi Praha dává. Rád zajedu do Beskyd, jednou dvakrát měsíčně na víkend, rád tady pobudu, ale žít chci tam, kde mám na výběr z 15 divadel a pěti koncertů v jeden večer. V tom jsem náročnější a Ostrava je z tohoto pohledu malá. Na druhou stranu si myslím, že v tomto jsme se ženou výjimeční. Chodíme na 50 nebo sto divadelních představení a koncertů ročně. Ale dnes už se toho v Ostravě dělá tolik, že nadprůměrnému divákovi a posluchači to může stačit. Ostrava potřebuje kulturně povznést, ale už jen zlehka. Dá se tady pěkně žít, kulturně, smysluplně a člověk nemusí mít pocit, že mu něco uniká.
