Poté co na jaře roku 2014 Rusko anektovalo Krym a v Doněcku začali separatisté s ruskou podporou ozbrojené povstání, připojily se k ukrajinské armádě a dobrovolnickým praporům také tisíce žen. V letech 2014 a 2015 jsem byl několikrát ve válečných zónách na východě země a potkal tam mnoho žen v uniformě. Ve městě Ščasťa, blízko frontové linie, jsem se tehdy setkal s osmnáctiletou studentkou z Kyjeva Soňou Novikovou. O rok dříve přijela na východ, aby se přidala k dobrovolnickému praporu Ajdar a se zbraní v ruce se zařadila do oddílu, který působil v okolí strategicky důležité elektrárny Luhanska TES. Ukazovala mi místa v jejím okolí, kde granáty a rakety zabily kamarády, kteří s ní v praporu bojovali.

„Prostě jsem se rozhodla, že půjdu do války. Ukrajina mi za to stojí. Ne každý chce žít v nějakém Novorusku,“ vysvětlovala mi své důvody v kasárnách Ajdaru ve chvíli, kdy se vrátila z jedné noční akce. Rodina prý přijala její krok nejednoznačně. „Táta byl na mě hrdý, máma byla zpočátku proti. Moje babička žije v Rusku a říká, že na Ukrajině vládnou fašisté. Ví ale, že jsem tady,“ usmívala se bojovnice, zatímco si zapalovala cigaretu a samopal přehazovala na záda. Ve Slavjansku, který separatisté vedení ruským důstojníkem Igorem Girkinem obsadili v dubnu 2014, jsem zase viděl mladou dívku, jak s ochranným štítem a vestou prohledává centimetr za centimetrem území, na kterém nepřátelé položili nášlapné miny. Říkala, že chtěla pro svoji zemi udělat něco důležitého, tak se přihlásila jako dobrovolnice na odminovávání.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Válka má tvář muže, napsala běloruská spisovatelka a nositelka Nobelovy ceny míru Světlana Alexijevičová, a ukrajinská novinářka Jevhenija Podobná tuto větu cituje ve své knize Dívky si zkracují vlasy, která je unikátním pohledem na válku na Donbasu. Promlouvají v ní Ukrajinky, jež v letech 2014 až 2018 odešly stejně jako tisíce dalších žen na východ země jako odstřelovačky, kulometčice, členky týmů při speciálních bojových a průzkumných operacích nebo zdravotnice, které často pod palbou evakuovaly raněné a mrtvé.

Jevhenija Podobná je známá ukrajinská novinářka a reportérka televizní stanice UA: Peršyj (UA: První). Při natáčení válečných reportáží dostala nápad vyzpovídat vojačky a jejich svědectví shrnout do knihy, která by ukázala válku jejich pohledem. Publikace, kterou loni vydal Ukrajinský institut národní paměti, získala prestižní literární cenu Tarase Ševčenka a pro zájemce je dostupná zdarma ke stažení i v angličtině (najdete ji zde http: //6b. cz/auZB).

Vypovídá o ženách, které se rozhodly bránit Ukrajinu na frontové linii, o jejich motivaci, zkušenostech z boje, strachu a odvaze, návratu do normálního života a o tom, co to znamená být ženou ve válce. Její hrdinky vyprávějí, jak snášely bombardování raketami Grad a ostřelování tanky, dlouhé hodiny a dny v zákopech, bolest při zranění nebo povinnost posbírat a vrátit rodinám těla svých padlých spolubojovníků a kamarádů. Popisují i pocity, když měly na mušce své zbraně nepřítele.

Tyto ženy sloužily buď přímo v ukrajinské armádě, nebo v dobrovolnických praporech. Většina z nich před válkou neabsolvovala žádný výcvik. Opustily své civilní zaměstnání a naučily se střílet a vše další za pochodu a na místě.

Musela jsem něco udělat

V knize promlouvá jako první na Ukrajině už legendární odstřelovačka Julija Matvijenková, známá pod přezdívkou Bilka (Veverka). „V srpnu 2014 jsem viděla, jak tisíce našich vojáků rozvážejí z východu z fronty do márnic v celé zemi. Říkala jsem si, že musím něco udělat. Rozhodla jsem se odejít na frontu, v té době tam už odcházelo mnoho žen (…) Žádná zbraň, žádná uniforma sama o sobě nikoho nezachrání. Musíte s tou zbraní a v té uniformě stát a snažit se udržet válku co nejdál od domova. (…) Prošla jsem tvrdým tréninkem, byla jsem samá modřina. Automatickou zbraň jsem předtím nikdy nedržela v ruce.“ Novinářce popsala své pocity ve chvíli, kdy zaměří nepřítele a vystřelí: „Nemyslím na to, je to válka, někdy prostě musíte zabít. Ale byli jsme k tomu donuceni lidmi, kteří napadli naši zemi. Museli jsme se bránit.“

Další odstřelovačka, Olena Biložerská, popsala, že působila jako specialistka na střelbu za tmy s přístrojem na noční vidění. Prý jí to šlo lépe než střelba za denního světla. „Bylo pro mě těžké poprvé vystřelit na člověka na nepřátelské straně? Vlastně ne. Vidíte siluetu a je vám jasné, že když netrefíte, ti na druhé straně trefí vaše kolegy a spolubojovníky. A o tom to je,“ vypráví vojačka ukrajinské námořní pěchoty.

Biložerská se stala mediálně známou poté, co jeden z velitelů dobrovolnických sil a šéf strany Pravý sektor Dmytro Jaroš zveřejnil oslavné video na YouTube poté, co zastřelila tři bojovníky proruských separatistů, kteří útočili na ukrajinské pozice. „V Rusku jsem se stala symbolem údajného ukrajinského fašismu. Na sociálních sítích, do e-mailů i do mobilu mi chodily výhrůžky typu ‚Dostaneme tě a pohřbíme‘. Ruská televize mi dokonce věnovala skoro hodinový dokument,“ vypráví Biložerská. Hovoří také o svých spolubojovnicích, jež ve válce zahynuly. Například o člence průzkumného týmu a střelkyni s přezdívkou Lisa, která byla před válkou úspěšnou biatlonistkou. Zemřela nedaleko Mariupolu, kde našli její prostřílené tělo.

Pohnutý a silný je příběh příslušnice 72. mechanizované brigády ukrajinské armády Olhy Bendové. Vypráví, jak na frontě kvůli silné palbě museli více než týden zůstat ve sklepě a v krytech. V lednu 2017 ale dům, kde spala, dostal přímý zásah. Když k ní přiběhli kolegové a ptali se jí, kde to bolí, řekla, že na nohou, a omdlela. Probrala se za několik dní v nemocnici ve městě Pokrovsk. Lékaři jí museli jednu nohu amputovat. „Když jsem se podívala dolů a viděla to, rozplakala jsem se. Nemohla jsem se srovnat s tím, že najednou nemám nohu. Nechápala jsem to.“ Zvykla si ale na protézu a nejdůležitější pro ni bylo, že ji neopustil její snoubenec. „Říkal mi, neboj, bude to dobré, holt se od teď budeme procházet trochu pomaleji.“

Snažil se usmát, než zemřel

Pozoruhodná je odysea Olhy Simonové, příslušnice 24. mechanizované brigády. Simonová je totiž Ruska z Čeljabinsku, která nesouhlasila s ruskou intervencí na Ukrajině. A tak se jednoduše sbalila a odešla bojovat za Ukrajinu. Na frontu se dostala na jaře 2015 jako členka dobrovolnického praporu Dnipro. Ukrajinci, včetně jejích spolubojovníků, se prý na ni zpočátku dívali trochu podezřívavě. Přece jen se běžně nestává, aby žena z Ruska přišla bojovat za Ukrajinu. „Nemohu změnit svoji národnost ani místo narození. Ale člověk naštěstí není strom a může si vybrat, kde a s kým chce žít. A já jsem se rozhodla v roce 2014,“ říká ruská, vlastně ukrajinská bojovnice.

Simonová v knize vzpomíná na chvíle, kdy se ocitla pod těžkou palbou ve Svitlodarském oblouku nebo nedaleko doněckého letiště, kde proběhla mimořádně těžká a dlouhá bitva mezi ruskými vojáky a ukrajinskými obránci letiště. „Když jsem na začátku byla v místech bombardování a útoků, připadalo mi to, že se chvěje celá země. Nejhorší byla palba z tanků. To se vám zdá, že je to jenom o štěstí, jestli vás to trefí, nebo ne. Ale zvládat strach se dá naučit. Čím víc zkušeností jsem měla, tím lépe jsem dokázala posoudit, jak velké nebezpečí je. Určíte pak jen podle zvuku, z jaké vzdálenosti, kam a kdo střílí, o jaké zbraně jde,“ uvádí Simonová.

Mnoho vojaček se ve svých výpovědích shoduje v jednom: jedna z nejotřesnějších věcí na válce je vidět své kamarády a spolubojovníky najednou mrtvé. Připravovat jejich těla na odvoz, aby se s nimi mohly rozloučit jejich rodiny. „Na některé události se prostě nedá zapomenout. Když jsme převáželi těžce zraněného spolubojovníka, držela jsem ho za hlavu a zpívala mu ukolébavku. Brečel bolestí, ale přesto se snažil usmát, než zemřel,“ vypráví Andriana Susaková, která se účastnila s praporem Ajdar tvrdých bitev s ruskými vojáky.

Kniha vznikala během několika let a loni při jejím prvním vydání autorka Jevhenija Podobná oznámila, že z jejích hrdinek už dvě nežijí. Jedna zahynula 2. dubna 2019 při bojové operaci nedaleko Luhansku, druhá 10. května 2020 při dělostřelecké palbě proruských jednotek. Příběhy pětadvaceti žen připomínají, že válka Ukrajiny a Ruska, která si vyžádala už přes třináct tisíc mrtvých, stále pokračuje, i když s nižší intenzitou a aniž by se frontové linie někam posunuly. Vojáci a vojačky ale stále umírají.