Lži, mlžení a mlčení. Miloš Zeman zvolil odcházení ve stylu východního despoty

Způsob, jakým Hrad „informuje“ o stavu prezidenta Miloše Zemana, je orientální v tom nejhorším slova smyslu. Kolega Erik Tabery moc nepřeháněl, když ho nazval největším skandálem polistopadové historie. Posuďte: nejdříve prezident musel do nemocnice, ale podle oficiálních informací Hradu mu dohromady nic nebylo, byl jen „vyčerpán a dehydratován“. Pak začaly prosakovat informace, že to je lež a že prezidentovi museli ve skutečnosti vyčerpat z břicha vodu, která se mu tam hromadí následkem jaterního onemocnění. Hrad ale nadále tvrdil, že prezidentovi je fajn a že půjde po svých volit. Nešel. A následně zrušil i avizované povolební vystoupení v televizi. Lidé se začali oprávněně bát, co se děje. „Kdybych měl dostat tisícovku za každou informaci, že Zeman už ve skutečnosti nežije, byl bych za vodou,“ napsal mi jeden z politiků.

Hrad nadále drze tvrdí, že je všechno pod kontrolou. V neděli přijíždí do Lán premiér a za půl hodiny bezvládného prezidenta už veze mobilní jednotka intenzivní péče na ARO. Tím bohužel lhaní nekončí. Hrad trvá na tom, že převoz na resuscitační oddělení byl plánovaný. Ředitel ÚVN do případu světlo nevnáší, protože mu prezident zakazuje říci, co mu je a jaká je prognóza. Takže jediná informace, kterou čeští občané oficiálně mají, je podobně uvěřitelná jako cokoliv jiného, co z hradního mluvčího Ovčáčka vypadne: Prezident se nachází na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, kde sice lidé bývají zpravidla napojeni na přístrojích, ale to prezident ne. Ten tam vesele pojídá buchty a vinné klobásky a úřaduje.

Takhle se vysmívat veřejnosti si opravdu od roku 1989 před Ovčáčkem nikdo nedovolil. „Je-li někdo na jednotce intenzivní péče nebo na ARO, samozřejmě že nemůže takovou funkci dělat,“ povzdechne si chirurg Pavel Pafko, který se staral o Václava Havla. Hradní lži a mlžení jsou o to horší, že přicházejí v době, kdy má prezident naplnit svou nejdůležitější pravomoc – jmenovat po volbách nového premiéra a vládu. A my nevíme, kdy a zda vůbec toho bude schopen.

Jak by mělo vypadat informování o zdravotním stavu prezidenta v normální zemi? Máme precedens z doby prezidentování Václava Havla. Ten byl nemocen často, po operaci v Innsbrucku bojoval o život. Lékařské konsorcium o jeho stavu pravidelně a důkladně informovalo. Česko každý den znalo i takové detaily, jakou má prezident teplotu. Do obecného povědomí pronikaly medicínské výrazy jako tracheostomie a podobně. Havel si byl zkrátka vědom, že k výjimečným pravomocem, kterým se jako prezident těší, patří i výjimečné povinnosti. Například informovat o zdravotním stavu. Chápal, že odvolávat se na zdravotní tajemství či ochranu soukromí není v jeho pozici možné.

Zveřejňovaných detailů bylo tehdy možná až příliš. Alespoň ale nebylo nutné v zájmu odpovídajícím informování veřejnosti lézt po parapetu nemocnice a snažit se nemocného prezidenta vyfotografovat či natočit. A když se o to tehdy bulvár pokoušel, dostal po zásluze do kožichu, že se chová krajně neeticky. Teď je to bohužel přesně naopak. Postačující pravdivé informace o stavu prezidenta k dispozici nejsou. Mluvčí Ovčáček sice drze tvrdí, že informuje veřejnost „kontinuálně, komfortně a úsporně“, což nás ale pouze upomíná na doby, kdy kontinuálně vycházelo v komfortním velkoformátu Rudé právo, které o podstatných záležitostech informovalo tak úsporně, že se člověk nedozvěděl vůbec nic. 

Rozhodně tak nelze vyčítat některým médiím, že se rozhodla zveřejnit záběry bezvládného Miloše Zemana vykládaného ze sanitky v ÚVN. Jejich postup se dá přirovnat k využití institutu nutné obrany z trestního práva. Ten říká, že to, co je za normálních okolností trestuhodné, ba trestné, může být v situaci vážného ohrožení přípustné a správné. Analogicky: když je ohroženo právo veřejnosti na relevantní informace, je možné, a dokonce správné využít k obraně tohoto práva mimořádné prostředky. Když nemáme oficiální informace o prezidentově stavu a neoficiální zjištění Hrad úporně popírá, je nutné ukázat, jak se to ve skutečnosti má. 

Co může za neochotou Hradu informovat o skutečném stavu Miloše Zemana být? Je to snaha lidí z prezidentova okolí udržet ho u moci co nejdéle, aby mohli, kryti autoritou úřadu, dotáhnout rozjeté kšefty? Je to pokus vnést do povolebních jednání co nejvíce chaosu a nejistoty, získat čas a vymyslet, jak udržet co nejdéle v pozici premiéra poraženého Andreje Babiše? Nebo je to jednoduše neochota přiznat skutečnou povahu prezidentových problémů, protože pokud se prokáže, že příčinou jeho potíží je alkoholismus, nebude to vypadat dobře a Miloš Zeman se dostane medicínsky na úroveň Klementa Gottwalda? Nevíme. Jistí si můžeme být jen tím, že chování Hradu se podobá chování komunistů před rokem 1989, kdy se údaje o stavu generálních tajemníků úzkostlivě tajily až do úplně poslední chvíle. A někdy i chvíli po ní.          

Nejistota kolem prezidenta se začíná propisovat i do sestavování nové vlády. Premiér Babiš, který v neděli ujel z Lán takovou rychlostí, že se mu prášilo za zádí vládní limuzíny, si po dvou dnech najednou vzpomněl, že s prezidentem vlastně mluvil a že mu Miloš Zeman slíbil, že ho pověří sestavením vlády. Zajímavé rozpomenutí. No a kdy že ho tedy prezident pověří? „Když nastane chvíle!“ odpovídá Babiš. Opět tedy nevíme nic. A můžeme dokonce s úspěchem pochybovat, že Zeman něco takového řekl, protože Babiš se zatím neprezentoval vždy jako etalon pravdomluvnosti. 

Koncentrace lží a fabulací kolem nemocného Miloše Zemana houstne. A to opravdu není normální situace v normální středoevropské zemi. Ústava sice na možnost, že prezident upadne do limbu, pamatuje článkem 66, podle kterého lze hlavu státu usnesením obou komor parlamentu prohlásit za neschopnou vykonávat úřad. Bylo by ale nešťastné, kdyby bylo nakonec nutné k tomuhle kroku přistoupit. Prezident, pokud je při vědomí, by měl abdikovat. Podobně jako to udělali ve stavu vážné nemoci Tomáš Garrigue Masaryk nebo Edvard Beneš. Je jen na Miloši Zemanovi, zda půjde ve stopách těchto velikánů, nebo zda se neochotou důstojně odstoupit stane následovníkem komunistických prezidentů Gottwalda a Svobody, sovětských generálních tajemníků či z nejnovější doby uzbeckého prezidenta Karimova, jehož trudným příběhem jsme začali. 

Zatím to bohužel vypadá, že Zeman kráčí po cestě druhého typu a je ochoten riskovat konec podobný konci východního despoty. Je to mrzuté, ale je to jeho věc. Za svůj finální obraz si koneckonců může každý sám.