Ze skály Krásná Máří na severní straně Jizerských hor je díky strmě ubíhajícím svahům a nížině pod nimi výhled jako z letadla. Na městečko Hejnice s barokním klášterem přímo pod úbočím, na kopec Přední Divočák, který vyčnívá na západě, i na opačné straně se vypínající druhý nejvyšší vrch pohoří Smrk s rozhlednou. Ta podívaná má ale ještě jednu dominantu, méně nápadnou, v Česku v posledních letech ale stále vzácnější: jednolité zdravé lesy bez rozsáhlých pasek a kůrovcem napadených usychajících kmenů.

„To je naše bukové moře,“ ukazuje na široký zelený pás Vladimír Vršovský, který měl ještě před měsícem na správě CHKO Jizerské hory zdejší lesy na starosti. Je znát, jak pyšný je čerstvý důchodce na husté hvozdy bez jediného suchého stromu, zabarvené do zelené, která je o něco světlejší než u smrkových porostů. Na prudkých stráních ubíhajících směrem k Polsku se podařila v Česku výjimečná věc: na 27 kilometrech čtverečních, od Oldřichova v Hájích až k Bílému Potoku, se zde zachovaly původní bukové lesy, do kterých člověk v minulosti kvůli nepřístupnosti terénu zasahoval jen velmi omezeně. A dnes už lesníci nechávají jejich značnou část jen přírodním silám.

Jizerskohorské bučiny zaujaly dokonce i experty UNESCO (organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu), kteří jejich část o velikosti 4,5 kilometru čtverečního v závěru července vyhlásili první českou přírodní památkou zařazenou do seznamu světového dědictví této organizace. Česká lokalita se tak zařadila do sítě cenných původních bukových lesů Evropy, již UNESCO ohlásilo v roce 2007. Dnes je její součástí 94 rezervací s prastarými listnáči z 18 států. Kromě Česka v ní najdeme výrazně větší celky u všech našich sousedů a taky ukrajinské či belgické lesy. Celosvětově se „evropská buková síť“ dostala do společnosti takových přírodních perel, jako je Yellowstonský národní park či Bajkalské jezero.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Oceněné partie jizerskohorských bučin se rozkládají právě pod vyhlídkou Krásné Máří a jejich horní hranici tvoří Oldřichovská silnice. Zde, ve výšce devět set metrů, se ostře stýkají dva lesní světy, které pokrývají Jizerské hory. Blíže ke srázu rostou převážně štíhlé buky, jejichž kůra může někomu připomínat sloní kůži. Zcela bez přechodu na ně na náhorní plošině navazuje hustá, v těchto místech jen těžko prostupná smrková monokultura. „Smrky tu byly samozřejmě uměle vysazené, na rovině už se lesníkům dobře hospodařilo, takže buky nechali jen na stráních,“ podotýká Jan Hofmeister z katedry ekologie lesa Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze.

Zatímco na rovině poblíž vyhlídky je bukový les průchodný a vůči kráčejícímu turistovi vstřícný, ve své nejpůvodnější podobě připomíná prales. Jeden z terénních zářezů v nedalekém území Štolpichy je zasypaný kamením, v jeho okolí leží poházené a překřížené zetlelé kmeny. Většinou buků, jeden z nich je však i zřícený smrk, který se mezi listnáči tu a tam objeví. Nohy zakopávají o nízký hustý porost mladých stromků. „Kde staré buky padly, udělaly místo novým, které mají světlo a daří se jim. Tam, kde leží mrtvé dřevo na zemi, obyčejně vzniká neprostupný les,“ vysvětluje vědec, jehož pracoviště místní porost delší čas zkoumá a na jeho cennost české úřady i experty z UNESCO upozornilo.

bučiny

Dalších 6
fotografií

Skutečný prales se tady ale nevyskytuje. Odborníci porostu typu zdejších bučin říkají les přírodě blízký. „Co zejména laická veřejnost považuje za prales, ve skutečnosti prales není. Les nedotčený lidskou rukou už ve střední Evropě neexistuje. I tady se hospodařilo, těžilo, byly tu dráhy, které se v zimě upravily a lesníci vozili dřevo na saních. Není tu místo, kterého by se lidská ruka nedotkla. Ale už je to 60 let, co se tady netěží ani nekácí,“ říká ochranář Vršovský.

Žádná buková monokultura

Jizerskohorské bučiny mají k pralesu daleko, k jednolitému porostu, jaký u nás nejčastěji známe v podobě smrkové monokultury, však mají ještě dále. Na svoji šanci se mezi buky vklínit, a nezřídka úspěšně, čekají i další druhy stromů. Poblíž zářezu se například tyčí ztepilý javor klen. „On potřebuje více světla, takzvané větší světelné oko, než buk, aby si vyvzdoroval růst,“ ukazuje k obloze většinou zacloněné hustými korunami Hofmeister. O kus dál roste i jilm, občas je možné narazit na jedli nebo smrk. „Dnes už je v bučinách zejména příměs javoru klenu a jilmu. Dříve byl větší podíl smrku, ale ten zčásti uschnul. Už je vzácnější, stejně jako jedle, která ale umí dlouho žít ve stínu, čekat na světlo, a pak vše dožene,“ popisuje skladbu lesa Vršovský.

Divokost a mnohotvárnost však bučinám nechybí i přes menší výskyt jiných typů stromů. Nahrazuje je pestré množství různých živočišných druhů. Jen tady například hnízdí pták lejsek malý, žijí tu i vzácní mloci a vyrůstají ojedinělé houby. „Mykolog tu našel 350 druhů, polovina z nich ani neměla český název. Druhová bohatost je tu obrovská,“ upozorňuje ochranář. Přemnožená, zejména jelenovitá zvěř však zároveň brzdí les ovlivňovaný klimatem blízké rozlehlé polské nížiny v ještě větší pestrosti. Zvěř ohrožuje zejména jedle. „Ji zvěř sežere jako první. Je to pro ni něco jako salát. Jeleni i srny jedle skutečně milují, jako jediný jehličnan, jinak jim více chutnají listnaté výhonky,“ poznamenává Vršovský.

I smrkové lesy na náhorních plochách Jizerských hor by mohly být pestřejší, přestože na hřebeni je chladněji, což listnáče zrovna nevyhledávají. Zdejší počasí patří k nejdrsnějším ve střední Evropě, průměrná teplota je sotva 3,5 stupně Celsia, extrémní mrazy v některých kotlinách dosahují až minus 40 stupňů. V mrazových údolích nemá buk ani jiný listnáč šanci přežít, ale na zbylé, stále rozsáhlé části hřebenů hor by podle expertů růst mohl. Jenže neroste. „Zvěř stačí buky na náhorních plošinách zlikvidovat. Na severních stráních je jich naštěstí už tolik, že to nemá šanci stihnout,“ vysvětluje Hofmeister.

Zvěř mladé listnáče na severu nesežere i přes to, že se právě na tamních svazích často shromažďuje. Důvodem jsou vyšší teploty v zimě i méně sněhu. „Jednou jsem tu byl v lednu, nahoře se běžela Jizerská 50 a tady jsme už měli berušky. Srážky padají až nahoře, říká se, že tohle není sever Čech, ale jih Polska, je tu menší výška, mírnější mikroklima,“ říká Vršovský.

Zádumčivý, místy pohádkový ráz dávají stráním i žulové balvany a celá kamenná moře. Velké valouny nejroztodivnějších tvarů často dosahují šířky i výšky několika metrů. Místy připomínají jejich uskupení hradby, k vidění jsou tu i skalní mísy či hřiby. Balvany se zelenými mechovými stěnami či vrcholy vznikly zvětráváním původního skalního masivu, svoji roli sehrál zejména mráz, déšť a vítr. Ruku k dnes obdivovanému dílu přiložil také kontinentální ledovec, který se během čtvrtohor zastavil právě na severním úpatí Jizerských hor a významně ovlivnil jejich podobu.

Bystřiny, které stráně křivolace protínají, jsou nyní plné vody. V roce, který je na srážky bohatý, to není nic zvláštního. „Předchozí dva roky tady ale byly dost suché. Na vitalitě bukových porostů se to však projevilo jen částečně. Místy začínaly prosychat, ale takový les obecně vodu drží daleko lépe než hospodářský,“ vysvětluje ochranář Vršovský. Jeho kolega z univerzity ukazuje na zřícený trouchnivějící kmen stromu, který je zcela mokrý. „Drží vlhko dlouho, i když je sucho. Sedl jsem si na podobný, i když bylo přes 30 stupňů, a byl stejně vlhký. To samozřejmě pomáhá atmosféře i mnohým organismům, které v lese žijí. Kmeny vlhkost udrží, holá zem ne,“ říká vědec. Les je tak podle něho odolnější proti suchu nejen proto, že ho převážně tvoří buky, jež čelí nedostatku vody lépe než třeba smrky, ale i proto, že v něm zůstávají popadané stromy. Kůrovec, který už se objevil ve smrcích na nedalekém Frýdlantsku, v lesích kolem Tanvaldu, v Lužických horách i jinde poblíž, tak zatím místní smrky obklopené zdravými buky nezasáhl. A to i přesto, že sucho minulých let už některé také poznamenalo.

Chráněných lesů je oproti slibům jen pětina

Podle přírodovědců by proto mělo mít Česko podobných bezzásahových zón mnohem více. Dohodu o vzniku chráněných území, kde se les nekácí ani uměle nevysazuje, podepsaly největší lesní podnik v zemi, státní Lesy ČR, jež spravují skoro polovinu lesů Česka, a Agentura ochrany přírody a krajiny v roce 2002. Jako první byl vyhlášen křivoklátský Doutnáč, roku 2007 následovalo jádro jizerskohorských bučin. Dohoda zakázala jakékoli hospodaření na 72 hektarech. „Ve skutečnosti se ale nechává jen přírodě celkem asi 900 hektarů,“ upřesňuje Vršovský.

Lesy ČR, které spravují i porosty na severu Jizerských hor, proti takovému rozsahu neprotestují. Jinak ale lesníci poměrně úzkostlivě hájí svoje panství a většinou nejsou vstřícní k tomu, když jim někdo z lesů, které přináší zisky z prodeje dřeva, chce ukrajovat hektary. Typickým příkladem je boj s ekology a přírodovědci o velikost bezzásahových území na Šumavě. U bučin však zřejmě sehrály důležitou roli strmé svahy, na které je dnešní těžká těžební technika, takzvané harvestory, krátká. „Jsme s plochou bezzásahových zón spokojeni,“ říká tisková mluvčí Lesů ČR Eva Jouklová. Rozšíření i na další hvozdy v celé zdejší chráněné krajinné oblasti si však podnik nepřeje. „Aktuální podíl považujeme v rámci CHKO za optimální.“

V celé zemi je nyní podobných oblastí, kam harvestory nemohou, celkem třináct, například na Vysočině u Nasavrk, na Šumavě, Křivoklátsku či v Českém krasu. Poslední taková divočina přibyla v roce 2019 v rašeliništích Jizery a má přes sto hektarů. Jak upozorňuje Jan Hofmeister, podle původní dohody s lesníky a státem mělo být v Česku takto chráněno asi 5000 hektarů území. „Dodnes ale dohoda nebyla z velké části naplněna, je jich jen 950. Vyhlašovány jsou jen porosty o velikosti několika desítek hektarů a jen na územích, která lesníci beztak neobhospodařují například kvůli nepřístupnosti,“ zlobí se vědec. K nedotknutelným územím patří samozřejmě i Boubínský prales na Šumavě, který byl vyhlášen národní přírodní rezervací už roku 1858, a Žofínský v Novohradských horách, který tento status získal ještě o dvacet let dříve.

V Česku by se ovšem našly i mnohé další lokality, které by mohly časem ukázat, jak si příroda dokáže bez člověka poradit s klimatickou změnou. Ta přináší zejména dlouhotrvající sucha, ale i extrémní jevy jako přívalové deště či časté vichřice. Podle ochranářů a vědců by ani nevadilo, že rozsáhlých zachovalých komplexů lesů zůstalo v Čechách, na Moravě i ve Slezsku minimum. „Jsme v kulturní krajině. Ale tam, kde je z větší části starší les, nechal by se svému vývoji. To by bylo pro přírodu skvělé. Němci třeba chrání 150 let staré bukové lesy v opuštěných vojenských prostorech. U nás se nabízí třeba Doupov. Jde o ochotu státu nabídnout les k ochraně. A pak ho můžou časem třeba posoudit i inspektoři UNESCO,“ dodává přírodovědec Hofmeister. Lesy ČR na dotaz HN vyjádřily ochotu rozšířit zóny bez kácení ve svých lesích zhruba o polovinu. „Podnik ve své strategii rozvoje do roku 2024 má jako jeden z cílů navýšit plochu bezzásahových území o 500  hektarů,“ upřesnila mluvčí společnosti Eva Jouklová.

Tři cesty do skutečného lesa

Celá plocha Jizerskohorských bučin pokrytá hvozdy je národní přírodní rezervací, kde je přísně zakázáno se pohybovat mimo značené cesty. Několik jich tu ovšem vede a návštěvníkům poskytují možnost zblízka poznat unikátní přírodní úkaz. První je už zmíněná Oldřichovská silnice, jež oceněné místo rámuje ze severu. Přímo k nitru nové UNESCO lokality vede zeleně značená naučná stezka, na kterou navazuje žlutá Štolpišská cesta mířící od vsi Ferdinandov k vodopádu Velký Štolpich. Na ní je možné obdivovat zdatnost starých cestářů, kteří její část vybudovali po vzoru vyhlášených alpských horských silnic vyskládaných z velkých kamenů. Červená turistická cesta od Ořešníku po Velký Štolpich pak lemuje lokalitu z východu.

Pro ohleduplný výlet do bučin na severu hovoří i fakt, že právě ony mají spolu s Boubínským a Žofínským pralesem nejblíž k původní podobě lesa na českém území. Současný hospodářský les, jak ho většina zdejších lidí zná, má k někdejšímu přírodnímu porostu daleko. „Co my vnímáme jako les, je umělý útvar, který si člověk vytvořil. Kácí stromy po sto letech, chybí ale ty staré 200 až 500 let,“ poznamenává Hofmeister a ukazuje přitom s respektem na jeden z mohutných buků, jehož stáří odhaduje na 300 let. „Chybí i torza starých stromů, která slouží mnoha živočišným druhům. Takže i pestrost živočichů je v člověkem vytvořeném porostu menší. Dnešní lidé znají spíše stromové plantáže než opravdový les.“

bučiny

Dalších 6
fotografií