Bukové moře na severu. Proč UNESCO chrání Jizerskohorské bučiny

Ze skály Krásná Máří na severní straně Jizerských hor je díky strmě ubíhajícím svahům a nížině pod nimi výhled jako z letadla. Na městečko Hejnice s barokním klášterem přímo pod úbočím, na kopec Přední Divočák, který vyčnívá na západě, i na opačné straně se vypínající druhý nejvyšší vrch pohoří Smrk s rozhlednou. Ta podívaná má ale ještě jednu dominantu, méně nápadnou, v Česku v posledních letech ale stále vzácnější: jednolité zdravé lesy bez rozsáhlých pasek a kůrovcem napadených usychajících kmenů.

„To je naše bukové moře,“ ukazuje na široký zelený pás Vladimír Vršovský, který měl ještě před měsícem na správě CHKO Jizerské hory zdejší lesy na starosti. Je znát, jak pyšný je čerstvý důchodce na husté hvozdy bez jediného suchého stromu, zabarvené do zelené, která je o něco světlejší než u smrkových porostů. Na prudkých stráních ubíhajících směrem k Polsku se podařila v Česku výjimečná věc: na 27 kilometrech čtverečních, od Oldřichova v Hájích až k Bílému Potoku, se zde zachovaly původní bukové lesy, do kterých člověk v minulosti kvůli nepřístupnosti terénu zasahoval jen velmi omezeně. A dnes už lesníci nechávají jejich značnou část jen přírodním silám.

Jizerskohorské bučiny zaujaly dokonce i experty UNESCO (organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu), kteří jejich část o velikosti 4,5 kilometru čtverečního v závěru července vyhlásili první českou přírodní památkou zařazenou do seznamu světového dědictví této organizace. Česká lokalita se tak zařadila do sítě cenných původních bukových lesů Evropy, již UNESCO ohlásilo v roce 2007. Dnes je její součástí 94 rezervací s prastarými listnáči z 18 států. Kromě Česka v ní najdeme výrazně větší celky u všech našich sousedů a taky ukrajinské či belgické lesy. Celosvětově se „evropská buková síť“ dostala do společnosti takových přírodních perel, jako je Yellowstonský národní park či Bajkalské jezero.