Truchlením si projde každý, komu zemřel někdo blízký. Jen ten nápor emocí zpracovává každý jinak, někdo zdánlivě klidně, druhý má pocit, že se mu rozsypal život.
Foto: Shutterstock
V posledním roce se smrt nebývale zpřítomnila v našich životech. V Česku zemřelo už více než 30 tisíc lidí na covid‑19 a pandemie a s ní spojené restrikce dopadají i na pozůstalé, kteří se snaží vyrovnat s bolestnou ztrátou. Stejný smutek ale zažívají také ti, kterým blízký zemřel na jinou diagnózu. Umíme se vyrovnat se smrtí blízkých? Umíme truchlit?

Kdyby byl život poskládaný z různobarevných kostiček jako ve hře Tetris, po smrti blízkého by se mohlo zdát, že se dílky rozsypaly do všech stran a už je nepůjde dát nikdy dohromady. Zármutek je zpočátku vše­pohlcující a zdánlivě nekonečný. „Chce to čas, aby se kostičky nějakým jiným způsobem zase poskládaly k sobě,“ vysvětluje Petra Černá, vedoucí poradny pro pozůstalé domácího hospice Cesta domů. Upozorňuje však, že vztah se zemřelým ani pocit ztráty nezmizí. Jen se člověku začlení do života tak, aby v něm mohl pokračovat.

Kvůli covidu loni a letos smrt zasáhla více rodin než v běžných letech. Počet obětí této nemoci přesáhl 20. května hranici 30 tisíc. Dennodenně politici i veřejnost sledují, kolik infikovaných testy odhalily či jaké množství lidí se podařilo naočkovat. Ze všech covidových statistik je však údaj o počtu zemřelých jeden z mála, který z podstaty nemůže klesnout. Na pozadí diskusí o tom, za jakých podmínek lze opět otevřít restaurace a kdy se naplno rozběhnou kulturní akce, křivka obětí dál stoupá. V posledních týdnech už sice výrazně pomaleji, nicméně ještě v březnu podle předběžných odhadů Českého statistického úřadu zemřelo 16 600 lidí. To je za jediný měsíc historicky nejvíc od roku 1947. Více lidí, než je obvyklé, zemřelo i v lednu, únoru a celém loňském roce.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Teď už se nezeptám

Pro rodiny a blízké je situace o to složitější, že jim nákaza nejen blízkého sebrala, ale narušila také okamžiky před a po jeho smrti. Zkomplikovala návštěvy v nemocnicích i pohřby. A platí to i v případech, kdy příčinou úmrtí bylo něco úplně jiného než covid. „Korona mi nikoho nevzala, ale dalo by se říct, že mi sebrala poslední rok s tátou,“ říká Michaela z Prahy. Její tehdy devětašedesátiletý otec si pár měsíců před tím, než se koronavirus začal šířit světem, vyslechl onkologickou diagnózu.

Přestože bydleli jen kousek od sebe, loni na jaře se kvůli obavám z nákazy vůbec neviděli. V létě se začali stýkat na zahradě, a dokonce vyrazili na společnou dovolenou. Na podzim se však epidemická situace zase zhoršila. „Začal se velmi bát, protože kdyby náhodou koronavirus chytil, byla by to pro něj okamžitá smrt,“ vysvětluje sedmatřicetiletá matka dvou malých chlapců.

Na konci roku se přesto rodina sešla. Ne kvůli tomu, že by nebezpečí nákazy pominulo. „Spíš proto, že táta tušil, že to budou jeho poslední Vánoce,“ podotýká Michaela. Když se pak otcův stav začal rychle zhoršovat, s péčí o něj pomohla již zmíněná Cesta domů. Letos v březnu už nemoc pokročila natolik, že se pacient rozhodl skončit s opatrností a užít si poslední dny s rodinou. Za týden na rakovinu zemřel.

Michaela je za poslední společné okamžiky vděčná, i když byly krátké. „Šlo to tak rychle. Byla spousta otázek, na které jsem se chtěla zeptat, a pořád jsem to odkládala. Teď už se nezeptám,“ říká. Pandemie připravila o společné chvíle s blízkým nejen ji, ale i její děti. „Staršímu synovi jsou dva a půl a dědu měl hrozně rád. Mladšího syna táta viděl párkrát v životě,“ popisuje.

Po smrti otce se Michaele podařilo poměrně rychle vrátit k běžnému životu. Je vděčná, že ji zaměstnala péče o syny. „Protože jsou děti malinké, od začátku jsem neměla moc možnost a čas truchlit,“ říká. Podle Černé je to naprosto v pořádku. „To, že člověk začne rychle zase fungovat, neznamená, že svého blízkého neměl rád nebo že mu nechybí. Potřebuje být aktivní, užitečný,“ vysvětluje vedoucí poradny Cesty domů a upřesňuje, že jde o jednu z možných takzvaných copingových strategií, tedy způsobů, jak se člověk vyrovnává se stresem, jejž smrt blízkého vyvolává.

Truchlení se projevuje i vztekem

Obdobím truchlení si nicméně projde každý, kdo ztratí člověka, který pro něj byl důležitý. Truchlí i rodiče, kteří přijdou o nenarozené dítě, v zásadě podobné pocity mívají také lidé po rozvodu či rozchodu. Se zármutkem se pojí nejen emocionální, ale i fyzické projevy. Především ale podle psychiatra a psychoterapeuta Jana Michálka platí, že proces u každého probíhá jinak a různě dlouho. Paleta emocí je tak široká, že adekvátní reakcí může být téměř cokoli.

Pozůstalí bývají třeba často překvapení vztekem. Někdy ho cítí dokonce i vůči zemřelému, protože je tu nechal. V souvislosti s covidem se mohou zlobit také na člena rodiny, který blízkého nechtě nakazil. Pokud má truchlící pocit, že to, co cítí, není běžné nebo že už to trvá příliš dlouho, měl by se obrátit na odborníka. „Určitě mu nikdo neřekne: Přišel jste zbytečně,“ podotýká Michálek, který působí na Klinice ambulantní psychiatrie a psychoterapie. Na poradnu Cesty domů se pozůstalí s těmito problémy obracejí poměrně často. „Třeba jen jednorázově. Potřebují se ujistit, že se nezbláznili,“ vysvětluje Černá. Například potřebují slyšet, že pokud si se zesnulým povídají či mají pocit, že vedle nich leží v posteli, je to zcela v pořádku.

Překvapivé je často truchlení dětí, právě u nich se mnohdy projevuje vztek. Nečekanou podobu na sebe může vzít vyrovnávání se se ztrátou také u teenagerů. „Může se stát, že puberťákovi řeknou, že mu zemřela máma – a on odejde hrát počítačovou hru. Okolí z toho může být v šoku. Ale to vůbec není necitlivost, je to jen jeho způsob,“ vysvětluje Černá a dodává, že by dospívajícího možná položilo, kdyby se hned začal věnovat tomu, co to pro něj znamená.

Jinak bude truchlit ten, kdo měl čas si s blízkým, který umíral na vážnou nemoc, vše vysvětlit a třeba si i odpustit či poděkovat, jinak pozůstalý, komu někdo zemřel náhle, například na covid. Rozhodovat mohou i detaily. Černá popisuje příběh klientky, kterou pustili za manželem na covidové oddělení, aby se s ním od hlavy až k patě zahalená do ochranného obleku rozloučila. „Nesmírně trpěla tím, že ho sice držela za ruku, ale měla na ní rukavici, kterou si nemohla sundat,“ popisuje Černá a dodává, že i taková drobnost, jako je dotek, může být v posledních okamžicích velmi důležitá.

Truchlení není přímočarý proces, při němž by pozůstalému bylo každý den o něco lépe. Smutek může přicházet ve vlnách. Základní poučka sice říká, že truchlení má pět fází: popírání, hněv, smlouvání, depresi a nakonec smíření. Podle Černé to ale zdaleka neplatí vždy: „Fáze vůbec nemusí chodit postupně. Někdo některé přeskočí. Jiný se posune do další a pak se vrátí zpátky do první.“ Propady také mohou přijít v souvislosti s milníky, jako jsou narozeniny zemřelého, Vánoce, výročí seznámení nebo svatby.

Obzvlášť náročný bývá první rok, kdy pozůstalý prožívá všechny důležité dny bez blízkého poprvé. „Když se potkáme třeba s výročím, je to další připomínka toho, že svět je jiný, než byl,“ vysvětluje Michálek. Pak jsou okamžiky, které se sice odehrají jen jednou za život, ale blízký člověk při nich chybí o to víc. Například Michaelu už její otec neodvede k oltáři. Se svým partnerem sice kvůli otcově nemoci zvažovali, že by se narychlo vzali, obavy z nákazy to však nakonec nedovolily. „Bude mě strašně mrzet, že nebudu mít tátu na své svatbě,“ smutně dodává Michaela.

Rozloučit se je důležité

Protiepidemická opatření měla dopad i na okamžiky po smrti Michaelina otce. Pohřbu se mohlo zúčastnit jen dvacet hostů. „To pak přemýšlíte nad tím, jak dát lidem o úmrtí vědět a přitom jim říct: Ale na pohřeb nemůžete,“ podotýká Michaela. V březnu na koronavirus umíralo až 230 lidí denně. I proto bylo obtížné naplánovat pohřeb nejen pro ně, ale i pro kohokoli jiného, kdo tehdy zemřel. Michaela popisuje, jak se truchlícího dotkne i taková zdánlivá banalita, jako je omezený výběr rakví. Snadné nebylo ani domluvit místo posledního odpočinku. „Táta si přál být na konkrétním hřbitově a chvíli to vypadalo, že tam nebude místo,“ popisuje Michaela.

Podobu smutečních obřadů covid proměnil po celém světě. A to i těch nejsledovanějších. Nebýt nákazy, dubnový pohřeb prince Philipa, který byl 73 let manželem anglické královny, by vypadal o dost jinak. Svět oblétla dojemná fotografie zachycující Alžbětu II., jak ve smutečních šatech a roušce sedí úplně sama v prázdné kostelní lavici. Bez opory svých čtyř dětí, které si kvůli restrikcím musely od panovnice i od sebe navzájem držet odstup.

Lidem, kteří svému blízkému nemohli vystrojit pohřeb podle jeho či svých představ, Jan Michálek doporučuje rozloučení uspořádat později. „Třeba se s časovým odstupem sejít s rodinou na hřbitově, zapálit svíčku, zavzpomínat,“ navrhuje psychiatr a psychoterapeut. Etnoložka z Akademie věd Olga Nešporová odhaduje, že by současná situace mohla dále rozvinout přizpůsobování pohřbů individuálním představám pozůstalých, které se začalo projevovat už v letech před covidem. „Viděla bych prostor v tom, že lidé vezmou větší aktivitu do svých rukou a budou se snažit se ztrátou vypořádat sami,“ myslí si etnoložka.

O pozdějším rozloučení pro širší okruh lidí uvažuje i Michaelina rodina. „Přemýšlíme, že uspořádáme něco v létě na zahradě. Ale už je takové zvláštní svolávat lidi čtvrt nebo půl roku po pohřbu,“ přiznává. Podle Černé i Michálka ale rozlučkový rituál, ať už tradiční či alternativní, pozůstalým obvykle pomůže.

Nevím, co na to říct

Potřeba rituálu se projevila i koncem března, kdy se na pražském Staroměstském náměstí objevilo 25 tisíc bílých křížků. Na dlažbu je křídovou barvou nastříkala iniciativa Milion chvilek pro demokracii, aby připomněla oběti covidu. Původně chtěli organizátoři do večera křížky odstranit, nakonec ale magistrát rozhodl, že je na historickém náměstí nechá, dokud je nesmyje déšť, protože společnost takové místo potřebuje. Lidé ke křížkům spontánně začali nosit květiny, svíčky a připisovali k nim jména svých blízkých a data jejich úmrtí.

truchlení, koronavirus, kříže, Staroměstské náměstí
Ohlas křížů na Staroměstském náměstí v Praze ukázal potřebu sdílet tyto pocity a zažít neokázalý rituál rozloučení.
Foto: HN - Lukáš Bíba

Klienti Cesty domů podle Petry Černé akci ocenili. „Možná to bylo důležité proto, že truchlící už nebyli při tom množství zemřelých rozlišitelní. Sem mohli přijít, najít si svůj křížek, dát nebo napsat k němu něco osobního. Mělo to velký význam,“ myslí si. Podle Olgy Nešporové mohly křížky na náměstí pomoct lidem vyrovnat se nejen se ztrátou, ale také s vlastní smrtelností. I v české značně sekularizované společnosti je podle etnoložky kříž důležitý a obecně srozumitelný symbol, byť si ho každý může vyložit trochu jinak. „Někdo ho vztáhne více ke křesťanství, někdo více ke smrti. Pořád je to jasný symbol, který má velmi hluboké kořeny. I proto to možná tak dobře zapůsobilo,“ odhaduje Nešporová a dodává, že od pietních akcí tohoto typu lidé obvykle očekávají spíš jednoduchost než pompu.

Když někomu zemře někdo blízký, lidé z jeho okolí obvykle zjišťují, že vlastně nevědí, jak vhodně projevit účast. Podle Černé je důležité zůstat autentický a klidně i přiznat, že nevím, co říct. Michálek doporučuje nabídnout prostor k rozhovoru nebo jen společnost, podle Černé je dobré pomoci s praktickými záležitostmi. Třeba uvařit nebo pohlídat děti. A zcela zásadní je, aby okolí bylo shovívavé k rozličným emocím, které truchlící cítí, a nehodnotilo tempo, jakým se se ztrátou vyrovnává.

Blízcí pozůstalého podle Černé a Michálka mnohdy obtížně hledají slova podpory i proto, že smrt zůstává tabuizovaným tématem. Etnoložka Olga Nešporová připomíná, že vnímání smrti významně proměnily obě světové války: „Ve společnosti byla spousta pozůstalých, kteří ztratili někoho blízkého. Vedlo to ke snaze smrt vytěsnit.“ Vliv na to měl i fakt, že lidé namísto doma začali umírat za zdmi nemocnic. Postupem času se ale na Západě o potřebách umírajících a jejich rodin opět začalo mluvit. Do Česka tento trend ovšem přišel se zpožděním až v devadesátých letech, protože do socialistické rétoriky o budování lepších zítřků, navíc potlačující jakékoli připomínky křesťanské víry, se příliš nehodil.

Od konce minulého století, a zvlášť v posledních několika letech, se v Česku rozvíjí hospicová a paliativní péče a ruku v ruce s tím se ve společnosti také otevřeněji mluví o smrti a umírání. „Nemyslím si, že by současná situace, jakkoli je vážná, udělala to co války a téma opět zavřela,“ říká Nešporová. Dodává ale, že vliv covidu na vnímání smrti lze jen obtížně odhadovat, když pandemie ještě není u konce. Podobný pocit nekonečnosti svého trápení mají často i truchlící. Pro ně má Petra Černá z Cesty domů útěšný vzkaz: „Je důležité vědět, že to jednou přejde.“