Pražská Farmářská škola letos otevírá vůbec první ročník svého tříletého vzdělávacího programu. Tradičním studiem ale uchazeči stráví jen tři dny v měsíci. Zbytek času budou pracovat na ekologických farmách v Česku, v posledním ročníku i v zahraničí. "Chceme naučit lidi, jak pěstovat biopotraviny a ekologicky hospodařit," vysvětluje zakladatel projektu Jiří Prachař. Podmínkou k přijetí je plnoletost, studenti musí s vybranou farmou podepsat pracovní smlouvu. Celý rok na ní budou vypomáhat a učit se, za což dostanou kapesné a zdarma ubytování a stravu. Školné se neplatí.

Viktor si nechal doporučit větší farmu VH Agroton ve Velkých Hostěrádkách u Brna. Učit se bude přímo od jednoho z prvních ekologických zemědělců v Česku, Martina Hutaře. Ten už v roce 1992 založil s Karlem Matějem společnost Probio, dnes největšího producenta biopotravin v Česku. "Nemáme dost pokračovatelů, což je problém celého zemědělství, a toho ekologického ještě víc," vysvětluje Hutař, proč se do projektu zapojil.

Už před lety zkoušel na farmě vyučovat stážistu, zjistil ale, že mu chybí lidé, kteří by se mladým uměli pedagogicky věnovat. Teď už je má. "Na části našeho pozemku si jeden mladý pár založil sociální podnik Jasan. Obhospodařují políčko, mají pekárnu, vyrábějí bioprodukty. Žije to tu," pochvaluje si Hutař. Studenti z farmářské školy budou bydlet v prostorách Jasanu a díky jídelně, kterou tu mají pro lidi s handicapem, kteří u nich pracují, budou mít také zajištěnou stravu.

Původně chtěl Prachař pro první rok studia přijmout maximálně 15 lidí. Pak počet navýšil na 20. Uzávěrky přihlášek jsou do konce ledna a už nyní mají 17 zapsaných. K přijetí musí uchazeč poslat životopis, motivační dopis a úspěšně projít pohovorem. "Naprosto klíčový je výběr farmy, kde se studenti budou vzdělávat. Chceme, aby před tím, než podepíšou smlouvu, strávili přímo na farmě s majiteli alespoň den dva a ujistili se, že jim to bude fungovat," říká Prachař. Portfolio uchazečů je široké: od absolventů středních zemědělských škol přes překladatele z několika světových jazyků až po čtyřicátníky, kteří by rádi změnili svůj život. Školní rok začíná už v březnu − obdob­ně jako stejně zaměřené vzdělávací insti­tuce v zahraničí se Farmářská škola přizpůsobila přirozenému přírodnímu cyklu.

Život na farmě

Elišce Slezákové je 26 let. Vystudovala restaurátorství papírových a knižních vazeb, rok strávila na environmentálních studiích a nyní pracuje ve vědecké knihovně v Olomouci. To jí však nevyhovuje. "Hledala jsem možnost, jak ze své současné práce odejít a přiblížit se k přírodě. Farmářská škola byla mé představě nejblíž," říká dívka. Se zemědělstvím nemá žádné větší zkušenosti, proto chtěla spíše menší rodinný podnik. Vybrala si biofarmu Lukava v Jindřichovicích pod Smrkem na hranici s Polskem, kde už 15 let hospodaří rodina Martina a Jany Rosenbaumových. Čtyřiačtyřicetiletý Martin Rosenbaum je původně kluk z paneláku, vždycky ho ale lákala představa vlastního hospodářství. Vystudoval zemědělskou střední školu a později i stejně zaměřenou vysokou. Podle svých slov nikdy neuvažoval o jiné než ekologické cestě.

O vzdělávání mladých na farmě uvažovali se ženou už několik let, chyběly jim ale finance a také někdo, kdo by výuku zastřešoval. Proto velmi přivítali Prachařovu nabídku. Na své farmě Rosenbaumovi pěstují zeleninu a zaměřují se na chov koní, které pak využívají jako pracovní zvířata. Než se pustili do vlastního hospodářství, žili a pracovali na farmách v zahraničí. Takže vědí, co každého začátečníka čeká. "My mladým můžeme říct, čeho se vyvarovat. Co se třeba stalo nám a jak jsme to řešili. Samozřejmě to neznamená, že oni pak žádné chyby neudělají, ale třeba jim to aspoň trochu pomůže," míní Rosenbaum.

Eliška Slezáková se už v Jindřichovicích pod Smrkem byla podívat. "Nadchlo mě, že k práci používají hodně koně a jen minimum techniky. Jsem staromilec, tak jsem ráda, že se o něco takového někdo vůbec pokouší," líčí své dojmy. Ukázali jí i maringotku, kde bude bydlet, a seznámili s prací, která ji čeká. Eliška už teď ví, že to bude náročné. S rodinou Rosenbaumových si však padla do oka a společného soužití se nebojí. Na rok se stane v podstatě její součástí, jinak to v tak malém podniku ani nejde.

Aby vztahy dobře fungovaly, je důležité jasně nastavit pravidla. "Vědět, kde už je čistě privátní prostor rodiny a kde je privátní prostor stážisty, a to respektovat. Nastavit pravidla komunikace, to je hodně důležité zvlášť ve vypjatých chvílích, které za ten rok nepochybně přijdou," vypočítává Martin Rosenbaum, který se chystá časem sepsat příručku, jež by pomáhala soužití zvládat farmářům i stážistům.

Cílem studia na Farmářské škole je připravit absolventy na založení vlastní farmy. Také v tomto bodě jsou zkušenosti zapojených farmářů cenné. Třeba Martin Rosenbaum dobře ví, jaké to je, odejít na venkov a na samotě začít hospodařit. Pokud by se Eliška jednou dostala do podobné situace, bude vědět, na koho se může obrátit, s kým problémy sdílet a koho žádat o radu.

Eliška by opravdu v budoucnu ráda nějaké malé hospodářství založila a vybudovala kolem něj komunitu postavenou na ekologickém zemědělství. Může však narazit na jednu potíž: nedostatek orné půdy. "Prodává se jí málo, a když už se nějaká najde, tak je hrozně drahá. Stojí kolem 25 korun za metr čtvereční. To je desetkrát víc, než když jsme ji před 15 lety kupovali my," říká Rosenbaum.

Stejný problém vnímá i Martin Hutař. Při rozšiřování svých farem využívá například obnovu brownfieldů, tedy již nevyžívaných průmyslových areálů. Podle něj se vložená energie vyplatí, protože zájem o ekologické produkty stoupá: "Když si někdo založí malou farmu, určitě si zákazníky najde."

Německá inspirace

V Německu jsou ekologické farmy mnohem rozšířenější než v Česku. Lidé jsou zvyklí do nich jezdit nakupovat i desítky kilometrů daleko a o víkendu tam třeba i strávit den s rodinou. V Německu také jinak funguje systém vzdělávání zaměřeného na zemědělství. Jiří Prachař se na chvíli stal jeho součástí a nadchl ho tak, že se rozhodl přivést ho do Česka.

Pochází z Kunovic na Uherskohradišťsku, z původně zemědělské rodiny, které ale komunisté sebrali většinu pozemků. Zbylo jen malé políčko a pár sadů a Prachař si z dětství pamatuje, jak sklízeli meruňky a švestky. Zemědělství ho přitahovalo a poté, co pracoval na několika farmách v Česku, nastoupil na Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, kde studoval udržitelné hospodářství. Upoutal ho německý přístup a díky výměnnému programu Evropské unie Erasmus zamířil do Hesenska. "Studoval jsem na Univerzitě Kassel, což je jediná fakulta v Německu, a možná i v Evropě, která se zabývá opravdu jen ekologickým zemědělstvím. Rok jsem tam cestoval po farmách a jeden z profesorů se mě pak zeptal, jestli se chci vrátit do Česka, nebo zůstat, a nabídl mi, jestli u nich nechci vést seminář. Tak jsem souhlasil," vzpomíná Prachař.

Zájemce o vysokoškolské studium zaměřené na zemědělství musí v Německu nejprve projít praktickým "učilištěm" − strávit rok na farmách. Až pak přichází tradiční studium a teorie. "Přijde mi to tak správně, protože když se nejdříve učíte jen teorii, tak vůbec nevíte, o čem je řeč. Musíte to nejdřív vidět, abyste si pod tím dokázali něco představit," je přesvědčen Prachař. Jako příklad vypráví o studentce třetího ročníku české mlékárenské školy, která až na stáži na farmě poprvé viděla celý proces výroby sýra. "Takhle obrácený systém, nejdřív teorii, pak praxi, máme snad jen u nás a v dalších postkomunistických zemích. V západní Evropě to takhle vůbec nefunguje. Napřed musí být otázka, pak odpověď," je přesvědčený Prachař.

Jeho škola bude zatím fungovat jako pomaturitní studium bez akreditace. Absolventi sice musí složit závěrečné zkoušky, nedostanou ale bakalářský diplom, pouze certifikát o absolvování. V budoucnu by to Prachař rád změnil a o akreditaci požádal, nejdříve však chce studium vypilovat. Zatím projekt živí z grantů zahraničních neziskových organizací, převážně z Německa a Švýcarska, na které narazil v průběhu své kariéry a jež projevily zájem jeho záměr podpořit. Mezi sponzory školy tak patří například Česko-německý fond budoucnosti nebo nadace Software AG Stiftung. Prachařovým cílem je, aby se školné nikdy nemuselo platit.

V tuzemském systému vysokých škol ale může narazit. Podobně prakticky zaměřené programy zatím v Česku vždy doplatily na nedostatek profesorů, kteří v programu musí garantovat úroveň studia. Může se také stát, že pro Národní akreditační úřad bude Farmářská škola málo akademická − přestože teoretickou část zajišťují i přednášející z vysokých škol. Například Jaroslav Záhora z Mendelovy univerzity v Brně, podle něhož může být problém další vysokoškolský ekologický směr vůbec prosadit. "V porovnání s konvenčním zemědělstvím jsme pořád jakousi popelkou," míní.

Podle garantky oboru ekologické zemědělství z České zemědělské univerzity v Praze Ivany Capouchové je už teď zemědělských oborů příliš mnoho, přitom uchazečů o toto studium se nedostává. "Ročně přijmeme 20 až 30 lidí," říká. Praxi mají studenti pouze měsíc, na univerzitních výzkumných stanicích, pět týdnů pak stráví na farmách. Absolventi studia se však nestávají jen farmáři, často končí ve firmách nebo na ministerstvu zemědělství či životního prostředí. "Uplatnění mají dobré," míní Capouchová.

Její kolega Petr Dvořák z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů ČZU ale věří, že může být Farmářská škola úspěšná. Výjimečná je podle něj právě množstvím praxe. "Vím, jak je těžké farmy pro spolupráci získat. Tím, že vytvořili síť spolupracujících farmářů, mají velkou výhodu," říká Dvořák. Jestli se program podaří akreditovat, není schopen říct. "Ale fandím jim."