Před třemi roky prý pocítil, že by ve svém profesním životě kromě vědecké práce uvítal i další seberealizaci. "Mám rád lidi, rád s nimi mluvím a není mi cizí ani pomoc druhému," říká.

A tak se Aleš Stuchlík současně věnuje koučování a mentoringu, jež mu prý pomáhají nalézt využití neurovědeckých poznatků v praktickém životě. "Často se nedá vyhnout určitému zobecnění, ale stále to musí zůstat na vědeckém základě. Pokouším se proto zůstat pokorný a nedělá mi potíž odpovědět ,nevím'. Je to lepší než vařit z vody," míní. Empatii, pomoc nebo službu druhému člověku neurovědec chápe jako win-win strategii − přináší benefit tomu, kdo laskavost dává, i tomu, kdo je jí obdarovaný.

Jak se laskavá činnost projevuje v lidském mozku?

Zjednodušeně lze říct, že aktivuje chemikálie štěstí, oxytocin a dopamin. Z neurovědního hlediska je konání dobrých skutků spojené s řadou pozitivních pochodů v lidském těle.

Uvolňuje se oxytocin, "hormon sociálních vztahů", který se vylučuje například matkám při porodu a kojení. Laskavost a empatie mohou být spojené i s výlevem dopaminu, neuropřenašeče, který v nás navozuje pocit odměny. Uvolňuje se při činnostech, které mozek chápe jako příjemné. Mohou to být například procházka, cvičení, sex, dobrá večeře, ale i laskavý skutek. Takový systém odměn je narušený v případě závislostí − aktivita dopaminu se nadměrně zvyšuje při požití drog, alkoholu a dalších návykových látek či při provozování návykových činností. Systém má tendenci "znecitlivět". Momenty z běžného života potom člověk není schopen vnímat jako radostné a odměňující.

Jak je to naopak s agresí, egoismem, ubližováním druhému − lze říci, že člověku a jeho mozku škodí?

I agrese, mezidruhová či vnitrodruhová, je součástí přírody a má svůj význam. Vyvinula se pro účely soutěžení v boji o přežití a sklony k ní jsou v nás patrně hluboce zakořeněny. Víme, že v některých případech je i zdravá a prospěšná, například při sebeobraně nebo obraně slabších. Pokud se objeví mimo tento kontext či v extrémní podobě, působí destruktivně. Z neurobiologického hlediska agrese významně souvisí s impulzivitou a se zhoršeným rozpoznáváním sociálních stimulů a kontextu. Existuje také vztah mezi agresivitou a dominancí. V jejím rozvoji se může uplatnit narušit funkce serotoninu, dopaminu, noradrenalinu a dalších důležitých hormonů. Nedá se asi obecně říci, že by mozku agresora jeho nepřiměřená agrese bezprostředně a krátkodobě škodila, páchá spíše škodu v širším měřítku. Důležité je také, aby si člověk našel způsob, jak své impulzivní sklony společensky i lidsky přijatelně uvolnit.

Dokáže v sobě laskavost člověk záměrně vycvičit, i když třeba není přirozeně altruisticky zaměřený?

Mozek z biologického hlediska nefunguje jako sval, mechanismy jeho tvárnosti jsou jiné. Ale do určité míry vycvičit lze. Při pravidelném tréninku na něm bude znát pokrok, podobně jako při tréninku svalů posilováním. Například paměťová cvičení fungují skvěle jako prevence stařeckých demencí nebo neurodegenerativních onemocnění, jako je třeba Alzheimerova nemoc. Empatie není vloha, ale dovednost, kterou si člověk osvojí a následně rozvíjí. Dá se tedy natrénovat stejně jako řečnické schopnosti, znalosti z předmětů ve škole a podobně. Člověk je tedy schopný naučit se být laskavý nebo tuto dovednost rozvinout. Vlohy či předpoklady dané geny a výchovou však svoji roli určitě hrají. I během dospělého života však můžeme laskavost trénovat a rozvíjet. Jiné je to asi v případě některých onemocnění a poruch, jako jsou například poruchy osobnosti.

Laskavost tedy nemůže být vrozená?

Do jisté míry se předpoklady k ní asi dědí a také kódují ve výchově. Rovněž k ní existují dobré důvody. Vývoj altruismu v přírodě je relativně zmapovaný a jde v podstatě i ruku v ruce s evolucí člověka. Lidé začali využívat spolupráce, aby přežili. Teorií jak, kdy a proč k tomu došlo, je samozřejmě víc. Známe například reciproční altruismus, kdy si člověk uvědomuje, že někomu pomáhá, protože očekává, že mu to druhá strana jednou vrátí, až jemu půjde do tuhého. Potom je příbuzenský altruismus, kde si lidé přirozeně pomáhají v rámci rodinné příslušnosti a faktu, že spolu sdílí část genů.

Objevuje se empatie také u zvířat?

Některé druhy živočichů jsou velmi kooperativní, a nejde jen o savce. Existuje například řada studií pavouků, hmyzu nebo potkanů, u kterých se altruismus prokázal. Při jednom z experimentů byl jeden potkan zavřený v krabičce bez vody a jídla, druhý běhal volně okolo krmítka a měl možnost toho zavřeného osvobodit zmáčknutím páčky.

Jak to dopadlo?

Pustil svého kolegu na svobodu. Altruismus rozhodně funguje i v živočišné říši, přinejmenším za určitých okolností. Co se týče říše lidské, je v konání dobrých skutků v očích mnoha lidí jistá přidaná hodnota určitého duchovního přesahu.

Empatie se běžně vyučuje třeba na skandinávských školách. Měla by být podle vás součástí českých vyučovacích osnov?

Nevím, jestli by takové téma pokrylo pravidelnou výuku jednoho předmětu, ale určitě by mělo smysl zařadit do osnov psychohygienu, práci s informacemi a přístup k vlastnímu já. Tahle témata by mohla být součástí třeba občanské výchovy nebo by se mohla zavést výchova "lidská". Myslím tím samozřejmě interaktivní výuku, žádnou nalejvárnu ve stylu učebnic a testů.

Fyzické a duševní zdraví a sebeuvědomění spolu úzce souvisí a podle mě přesně tohle propojení dnes lidem hodně chybí. Jeho nedostatek si s sebou nesou i dál do dospělosti.

Jak se nedostatečný vztah člověka k sobě samému projevuje?

Někteří lidé neznají základní principy sebeuvědomění a nevědí si potom rady v mnoha otázkách, které se týkají mezilidských vztahů, protože prostřednictvím vztahů s druhými často prožíváme sami sebe − pokud tedy nejsme vyloženě samotáři nebo si sami nejsme jistí svou hodnotou. Hodně lidí potřebuje od okolí ujištění o svém postavení ve společnosti, o své hodnotě, určité zrcadlo. Pokud se sami nedokážou ocenit, prahnou po ocenění druhých a za každou cenu se snaží v životě něco dokázat, aby získali uznání a svou hodnotu ve společnosti tak potvrdili zvenku. Říká se, že když člověk nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani ostatní. Asi na tom něco bude.

Jak praktikujete sebeuvědomění vy?

Zkouším některé relaxační a meditační techniky. Přestože nejsem buddhista ani jogín, zkouším třeba cvičení mettá, což je tradiční meditace, která je podle legendy připisována samotnému Buddhovi. Spočívá v tom, že člověk přeje dobro, spokojenost a štěstí nejdřív sám sobě, pak někomu dalšímu, potom všem před sebou, za sebou, nalevo a napravo, nahoře a dole. Forem meditace laskavosti či soucitu je řada. Také mě oslovuje jóga nidra, jógová relaxace s imaginací a soustředěním na vlastní dech. Přináší mi to pokoj do duše. Nedokážu říci, zdali může takové vysílání dobra do okolí někomu dalšímu reálně pomoci, a exaktní člověk ve mně mi říká, že asi ne a že to zřejmě pomáhá a uklidňuje především mě samotného. Ale funguje to, tak proč to měnit.

Co se při meditaci děje v mozku či v těle z fyziologického hlediska?

Mozek jede pořád na plné obrátky, což dokazují specifické EEG vlny, které odpovídají vědomé přítomnosti v daném okamžiku. Nejsou ale stejné jako při spánku ani v okamžiku zaměření na nějakou soustředěnou kognitivní, tedy poznávací činnost. Jak se mozek chová při meditacích a modlitbách, zkoumá neurobiologie spirituality, dost opomíjený a dodnes kontroverzní obor. Při hluboké relaxaci se zvyšuje výskyt gama oscilací, které souvisí s pamětí, kreativitou a dalšími důležitými funkcemi. Existují také studie prováděné na lidech provozujících dlouhodobě meditaci, u nichž bylo vidět zmenšení amygdaly − malého jádra v mozku, které hodně souvisí s negativními emocemi jako strach a zlost.

U mindfulness, jak se v psychologii označuje fenomén bdělé přítomnosti a všímavosti, se také udává zlepšení komunikace mezi amygdalou a mozkovou kůrou.

To může mít i svůj význam, neboť aktivita mozkové kůry má zjednodušeně řečeno tendenci amygdalu "držet na uzdě" a amygdala zase informuje kůru mozkovou o tom, když nějaké nebezpečí opravdu hrozí.

Dobrý pocit, který nám konání laskavostí dává, lze chápat přinejmenším jako prevenci proti stresu.

Může laskavá činnost ulevit od stresu?

Jsem přesvědčen, že tomu tak je. Při stresu se především v amygdale uvolňují v první fázi noradrenalin a jeho tělesný protějšek adrenalin, a při delším trvání hormon kortizol. Dlouhodobě zvýšené hladiny kortizolu mohou poškodit mozek − dobře popsané je třeba poškození hipokampu, tedy hlavního centra paměti. Obecně dlouhodobý nezvládaný stres působí na lidské zdraví velmi negativně. Laskavost lze chápat přinejmenším jako prevenci, protože onen dobrý pocit, který nám konání laskavostí dává, proti stresu funguje skvěle. Navíc se mluví o účincích oxytocinu proti zánětu a oxidačnímu stresu - stavu, kdy tělo nemá dostatek antioxidantů pro boj se zápornými volnými radikály a ty tak začínají napadat zdravé buňky.

Jak na člověka z pohledu neurovědy působí současná koronavirová situace a s ní spojená karanténa, opatření a zákazy?

Lidský organismus je na takovéto věci docela připraven. Pochopitelně to v nás může vyvolat strach nebo úzkost a zvyšuje to stresovou reakci, ale na druhou stranu často vidíme, že takové ohrožení lidi semkne a probudí to v nich dobré stránky. Nezbývá než doufat, že se díky tomu něco naučíme a pomůže nám to stát se lepšími. Nyní to však musíme vydržet. Takové situace je vhodné chápat jako zkoušky, učební lekce nebo příležitosti k růstu.

Může nám v těžkých chvílích pomoci třeba pouhá vzpomínka na laskavou událost?

Určitě. V paměti nám utkví vzpomínky, pokud mají nějaké emoční zabarvení − ať už pozitivní nebo negativní. Takhle funguje takzvaná epizodická paměť, soubor vzpomínek na určité události v čase a prostoru. Laskavé epizody o tom, kdy jsme učinili něco dobrého nebo někomu pomohli, mohou být jedny z těch vůbec nejhezčích a nejsilnějších. Takové vzpomínky nám mohou dodávat energii i po letech.

Jaké epizody se vybaví vám?

Živě dodnes vzpomínám na koupání v parném letním dni ve fontánách pod Eiffelovou věží. Potom na okamžik, kdy jsem se poprvé představil svojí manželce. V neposlední řadě také společné podvečery u moře strávené v opuštěné budce plavčíků a pozorování západů slunce.

Žijeme v on-line době a dobročinných altruistických videí je plný internet. Je možné, aby jejich zhlédnutí člověka inspirovalo a podnítilo v něm podobné chování?

To je samozřejmě individuální. Někoho takové snímky chytnou za srdce, s někým to vůbec nehne. Hodně oblíbená jsou například videa, kde lidé pomáhají zvířatům v nesnázích, třeba když pes spadne do studny nebo se někde zaklíní a nemůže ven. Pokud nás obraz dojme − a nezáleží na tom, zda jde o reklamu v televizi, seriál nebo přímo altruistické video −, je jasné, že zapůsobil na náš mozek, který kóduje a řídí všechny pocity a jejich projevy. Aspoň tak to chápe neurověda. Je ale pravda, že to, jak z miliard neurochemických a buněčných pochodů vyvstává třeba naše vnitřní prožívání nebo soucit, je jedna z velkých otázek, na které neznáme odpověď.

Co pro vás znamená laskavost?

Něco, co je zdarma, ale přitom z toho získává i dávající. Nežádáme za to odměnu, tudíž k tomu musíme mít vnitřní motivaci. Ještě "vyšší level" je, když to děláme potají a nechceme ani ocenění nebo pochvalu. Je to drobná radost našeho života. Čistě populačně mi připadá, že lidí, kteří se věnují dobrovolnictví a pomoci druhým, je poměrně dost. Vezměme si, kolik lidí dnes pracuje v nadacích a věnuje se dobročinnosti dokonce profesně, ačkoliv v korporátní sféře by třeba měli mnohem víc peněz. Nemyslím si, že by to byli lidé, kteří se spokojí s málem, ale dává jim to smysl. Stejně to máme my vědci. Základním výzkumem je obtížné zbohatnout, ale vědci to berou jako službu a poslání. Ovšem znovu chci zdůraznit, že je důležité starat se také o sebe, aby nedošlo právě k vyhoření.

Je syndrom vyhoření diagnóza?

Jedná se o ztrátu zájmu a vyčerpanost, objevuje se často právě u lidí, kteří mají "pomáhající" profesi. Zajímavé je, že jako onemocnění byl syndrom vyhoření uznán Světovou zdravotnickou organizací teprve nedávno. Má několik fází a pro jeho rozvoj je klíčový chronický stres, který je celkově dnes velkým problémem. Jeho diagnostika je obtížná a nemá zcela jasná kritéria, zpravidla se používá dotazníku a pohovoru. Léčí se obvykle různými formami psychoterapie, ale nejdůležitější je jeho prevence a zvládání dlouhodobého stresu, to je dnes velmi žhavé téma.

Máte s vyhořením osobní zkušenost?

Zažil jsem ho před pěti lety. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR vedu tým lidí a tehdy jsem téměř všechen svůj čas věnoval kariéře, pracoval dny i noci, žádné úkoly jsem nedelegoval a snažil se je všechny zvládnout sám. Měl jsem pocit, že to nikdo nedokáže udělat tak dobře jako já. Ale přesvědčil jsem se časem sám, že dokáže, a i kdyby ne, tak se svět nezblázní.