Máma dostala strach, ale já si tu chci zatančit. Pět sudetských Němců líčí, proč jedou do Brna, protestům navzdory

Rodačka ze severomoravského Nového Jičína Christine Röschová si živě vzpomíná, jak v září 1937 její teta plakala. Rozhlas právě ohlásil, že zemřel československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a česká manželka strýce tehdy osmileté dívky ze sudetoněmecké rodiny tušila, že zemi nečeká nic dobrého.

Události, které opravdu nebyly vůbec pěkné, se daly do pohybu a pro Christine Röschovou vyústily až do okamžiku o necelých deset let později. To musela nastoupit do vlaku během „odsunu“ a své rodné Československo navždy opustit. Po osmdesáti letech se do původní vlasti – nikoli však poprvé – vrací. Bude jednou z účastnic Sudetoněmeckých dní, srazu krajanů v Brně. Žena, jež v Německu jezdila téměř na všechny krajanské sněmy, přijede v kroji rodného kraje zvaného Kravařsko. Na ruce bude mít prsten, který jí dal otec těsně předtím, než padl na ruské frontě. Přes tehdejší zákaz brát s sebou šperky se jí jej v roce 1946 podařilo propašovat během transportu coby jedinou cennost a památku.