Z Bundesbanky je „bezdomovec“. Se zlatým pokladem ukrytým pod zemí ale hýbat nebude

Symbol nezávislosti. Ale žádný nabubřelý historizující palác. A rozhodně nic, co by byť jen náznakem připomínalo architekturu nacistické éry. Když v roce 1957, na vrcholu západoněmeckého hospodářského zázraku, vznikla centralizovaná Bundesbanka, potřebovala uniknout ze stísněných prostor v centru Frankfurtu a současně demonstrovat vlastní identitu. Její sídlo proto mělo vyzařovat disciplínu, funkčnost a stabilitu, kvality spojované s měnou nejvýkonnější evropské ekonomiky. Výsledkem byla budova někdy pro svou extrémní délku 217 metrů a hloubku pouhých 17 metrů přezdívaná Die Platte. Tedy Deska. Samozřejmě z betonu. Tehdy módní brutalismus byl ideální k tomu, aby centrála vyzařovala odhodlání bránit stabilitu marky proti všem, včetně vlastní vlády.

Z třináctipatrové Desky, do které se sice málokdo zamiluje na první pohled, ale i tak je z ní jeden ze symbolů Frankfurtu, navíc nyní i památkově chráněný, však Bundesbanku po více než půlstoletí vyžene okolnost, s kterou si centrální banky obvykle velké starosti nedělají: astronomické náklady spojené s rekonstrukcí. O nutnosti najít nové sídlo rozhodlo vedení banky ve středu. „Ukončujeme tuto kapitolu historie Bundesbanky,“ prohlásil její prezident Joachim Nagel, který přitom ještě předloni zdůrazňoval, jak je německá centrální banka se svou hlavní budovou spjata.

Na proslulé adrese Wilhelm-Epstein-Straße 14 však přece jen něco z podstaty Bundesbanky zůstane: největší zlatý poklad na kontinentu.