Merz, politický provokatér. Proč štval učitele a Merkelovou, kde se vzal obdiv k Americe a jak jsou pro něj Češi důležití

Kým vlastně ve skutečnosti Friedrich Merz je, na tom se Němci nemůžou tak docela shodnout. Jedni mají 69letého navrátilce ze světa byznysu za relikt už dávno zašlých boomerských časů v politice, jiní za jednoho z mála moderních konzervativců, který je schopen se díky své racionalitě a řečnickým schopnostem postavit proti tamnímu levicově-zelenému proudu. Mnozí 198 centimetrů vysokému právníkovi vytýkají, že se k ostatním chová povýšeně, další v něm vidí asertivního politika, kterého si Donald Trump ani Vladimir Putin jen tak nenamažou na chleba.  

Krátce po volebním vítězství z 23. února vyzařoval distingované sebevědomí, brzy se ale v čekárně na post kancléře musel vyrovnávat s první ťafkou. Němečtí Zelení v druhé březnové pondělí oznámili, že nepodpoří Merzův plán na masivní zadlužení země kvůli investicím do obrany, zbrojního průmyslu a infrastruktury, na jejichž potřebě se blok CDU/CSU shodl s dosud (a i nadále) vládnoucími sociálními demokraty. Někteří komentátoři tady viděli první velkou Merzovu taktickou chybu: šéf křesťanských demokratů se neobtěžoval se stranou dosluhujících ministrů Annaleny Baerbockové a Roberta Habecka dopředu domluvit a partaj mu to přehlédnutí teď osladila. Její hlasy Merz pro svůj plán pro prosazení ještě v dosluhujícím složení parlamentu potřeboval, a tak se stále jednalo. Nakonec našli politici na finančním balíku shodu. 

Nebyla to ale jediná ťafka. Zásadní přišla 6. května, kdy se ráno podle očekávání měl stát kancléřem. Jenže Německo zažilo jedno poprvé: v  prvním kole ho poslanci nezvolili. Stal se jím po tomto politickém šoku až odpoledne po druhém kole hlasování. Vláda bude podle expertů ještě slabší, než se dalo, vzhledem k nízké většině, kterou má, očekávat.