Chlebíčky, pivo a vepřo knedlo zelo. Proč naše kuchyně přetrvává, i když globalizace mění svět

Tradiční stravovací návyky odrážejí historické a geografické vlivy, které formovaly českou kuchyni. Od severoevropských „barbarských“ kořenů po moderní globální trendy jsou tuzemské jídelní zvyklosti hluboce zakořeněny v kulturních vzorcích. A mění se tedy stejně jako národní kuchyně jen pozvolna. V případě Česka se s tím pojí i vztah k alkoholu. „Pil se všude hodně už od středověku, protože voda byla nekvalitní. Například v Praze se vědělo, že pokud jste se napili vody, tak jste se otrávili. Takže čímkoliv bylo možné nahradit vodu, aby se člověk neotrávil, tak se pilo,“ říká v rozhovoru pro HN jediná česká antropoložka jídla Eva Ferrarová.

Téměř jakákoliv oslava nebo večírek jsou v Česku neodmyslitelně spojeny s konzumací alkoholu. Co se z toho dá o naší kultuře vyvodit?

Říká to o nás zkrátka to, že pijeme rádi alkohol. Dřív se kuchyně dělila na dvě. Severní Evropu a jižní – ta byla kulinářsky vyspělá, ale byla téměř veganská. Převažovala zelenina, luštěniny, mastilo se olivovým olejem a pilo se víno, ale velmi střídmě. Zatímco na severu žili barbaři – tedy my všichni za Alpami. A protože jsme nebyli zemědělci, ale lovci, tak jsme jedli maso, pili jsme zřejmě tvrdý alkohol a k maštění jsme používali sádlo. 

A vlastně nám to zůstalo – říká se tomu kulturní vzorce a ty se nikdy úplně nevytrácí. Mění se, ale málo. Už z podstaty musí být rezistentní.

Proč?

Vysvětluje se to tím, že lidé se odjakživa řídí moudrostí předků a také potřebují řád. Říkají si, co se správně má jíst a co ne, kolik se toho má jíst, kdy se to má jíst, s kým se to má jíst, jak se to má servírovat a jaké je rozdělení těch prací okolo. A tohle je součástí našeho kulturního vzorce, který se s námi táhne. Takže to, že my jíme chlebíčky a zveme k tomu na skleničku, je normální, protože to jsme my, naše kultura.