Je dobře, že se na školách mluví o etice i o vztazích profesor–student, říká výtvarník Michal Cimala

Dali jsme si schůzku v pražské kavárně Na Boršově. Zdobí ji jeho obrazy i velkoformátové objekty, jež zlepšují akustiku prostoru. Přijel na kole, rozesmátý, viditelně uvolněný. Koncem června po osmnácti letech opustil dráhu akademika a stal se umělcem na volné noze. Povídali jsme si o tom, co se děje v akademickém prostředí, ale ještě víc o umění, o tom, jestli konečně přišel jeho čas. Proč z veřejného prostoru na dlouho zmizely sochy? A je umění v současnosti jen byznys pro úzkou skupinu velmi bohatých? Michal Cimala, malíř, sochař, hudebník, básník a performer odpovídá ve velkém víkendovém rozhovoru Hospodářských novin.

Letos jste dokončil dvě významné sochy. Jednou je takzvaný Roxorman v pražských Vysočanech, druhou pocta Bedřichu Smetanovi v Litomyšli. Stává se umění konečně součástí veřejného prostoru?

Spíš výjimečně. Respektive stále doznívají ozvěny minulosti. Na začátku 90. let se zrušila povinnost dávat určité procento na umění při stavbě jakékoliv veřejné stavby. Dřív, když se stavěla například nemocnice, městský úřad, divadlo nebo kino, byla dvě až čtyři procenta z rozpočtu podle velikosti stavby určena na umělecká díla. Václav Klaus ale řekl, že to není potřeba a že každý, kdo bude stavět, si o tom rozhodne sám. Povinnost zanikla a už se nikdy neobnovila. A je to hlavní důvod, proč vůbec nebylo zvykem, aby vznikaly nějaké sochy. Prostě na to nebyly peníze.

Roxorman - socha přesně pro Vysočany

Foto: archiv autora

Ale teď to vypadá, jako by zase byl o umění v prostoru zájem.

Řeší to sami developeři, což byl i můj případ ve Vysočanech. Na místě zbylo po zbourání staré továrny spousta výztuže, která se dává do betonu. Byl jsem osloven, zda bych je nedokázal nějak zpracovat, recyklovat. Těmto železným tyčím se říká roxory, a když jsem viděl, jak tam trčí ty obrovské čtyřmetrové dráty, řekl jsem si, že je chci všechny. A pak jsem chodil mezi bagry s obrovskými kleštěmi a spolu se stavbyvedoucím jsme ty dráty vystříhávali. Pak jsem je propojil a nakonec všechno do sebe zapadlo jako ozubená kolečka. Nepotřeboval jsem k tvarování další energii, je to čisté, ekologické. Těch drátů je tam 800. Kdyby se něco takového mělo dělat z nových materiálů, bylo by to strašně drahé a nikdy by to nemohlo vzniknout.