Piráti vypluli na vlny a zahltili éter populární hudbou. Jako by otevřeli hospody na celý den

V dnešní době tak přesycené nabídkou hudby si jen těžko můžeme představit, jakým hladem po aktuálních hitech trpěli mladí posluchači ještě v éře Beatles a Rolling Stones. A to i v rodné zemi těchto kapel, ve Velké Británii. Nebo možná především tam.

Hlavním zdrojem hudby byl tehdy rozhlas, jeho popularita byla v 60. letech na vrcholu. Televize sice přinášela hudební pořady i živá vystoupení kapel, ale šlo jen o pár pořadů týdně. Intenzivní zážitky nabízely hudební festivaly, ale co všední dny? Hudební průmysl sice chrlil gramodesky různých formátů jako o život, jenže zdaleka ne každý teenager měl k dispozici vlastní gramofon. V Británii byly tehdy populární gramofony Dansette z domácí produkce (nástup japonských výrobců spotřební elektroniky byl teprve v počátcích), přičemž některé modely byly i přenosné a hodily se tak na party. Ovšem v přepočtu na kupní sílu stály víc než dnes iPhone, přičemž splátkový prodej byl tehdy v plenkách.

Levné nebyly ani kotoučové magnetofony. A kompaktní kazeta, konečný vítěz éry, v níž se hudba šířila v analogové podobě? Ta se teprve rodila ve vývojových pracovištích firmy Philips a v prvních letech ani nenabízela potřebnou kvalitu. Její masové rozšíření přišlo až ke konci 70. let.

Zbýval rozhlas, přirozené hudební médium. Přijímače byly dostupné a díky tranzistorům i přenosné, jenže na vysílání měla monopol veřejnoprávní BBC. A ta moderní hudbě zrovna nepřála. Vysílala jí jen zhruba půlhodinu denně. Saturday Club BBC byl sice pojem, ale kdo chce čekat na příděl hudby týden?

„Nemůžete mít populární hudbu pořád, to by bylo jako mít hospody otevřené celý den,“ namítal na tu dobu velmi typicky lord Normanbrook, předseda rady guvernérů BBC, když mu přednesli návrh spustit stanici zaměřenou na mladé.