Na rozbahněné cestě podél lesa dovádí skupina loveckých psů. Foxteriéři, jezevčíci a elegantní strakatí welššpringršpanělé se spolu prohání i po poli a nevynechají skoky ani do rozsáhlých kaluží. Jejich majitelé, myslivci z Nymburska, je ale k honitbě poblíž vsi Stará Lysá nepřivedli jen vyvenčit. Mají tu potrénovat na blížící se psí zkoušku z vyhledávání a vyhánění zvěře.
Na kraji lesa pojmenovaného Raštice se postupně schází celkem čtrnáct myslivců nebo adeptů oboru ve skupině. Většina je žen – jedenáct, a jen tři jsou muži. Mezi nimrody, kteří se věnují psům, prý dnes nijak nezvyklý poměr. „A to nám ještě čtyři holky s ohaři chybí. Ženské stále přibývají, jen díky nim lze tyhle skupinové nácviky vůbec provádět,“ podotýká Lucie Jirovská, která dobrovolný trénink party přátel vede.
Ženy poslední léta skutečně nerozšiřují řady myslivců jen na Nymbursku. Celkem jich podle místopředsedkyně klubu Dámy české myslivosti Patricie Jakešové působí v ještě nedávno jednoznačně muži ovládaném oboru kolem sedmi tisíc. Celkově je myslivců v Česku asi 75 tisíc a podíl žen se stále zvyšuje. „V myslivosti se objevovaly už i v předchozích staletích. Lovila například císařovna Marie Terezie, nikdy jich však nebylo mnoho a byly to spíše partnerky lovců. Skutečná změna ale přišla až během posledních dvaceti let,“ popisuje funkcionářka klubu, který sdružuje 240 členek, v kanceláři s obrázky s loveckou a přírodní tematikou. Na zdech tu visí například „klasika“ v podobě jelena, ale i plovoucí kachna či tetřevi. Na skříni stojí vycpaný zajíc a králík.
„Když jsem šla se psem na zkoušky lovecké upotřebitelnosti v roce 2005, tak jsem byla široko daleko jediná žena. Dnes na takových zkouškách tvoří uchazečky i více než polovinu. Nárůst v Česku přišel zejména v posledním desetiletí,“ dodává zkušená myslivkyně a říká, že ještě v roce 2014 bylo v zemi žen v zeleném násobně méně.
Stále větší zastoupení pozorují v největší tuzemské myslivecké organizaci – Českomoravské myslivecké jednotě (ČMMJ). Ta sdružuje 55 tisíc členů, z toho už více než čtyři tisíce žen. Myslivci mají v české společnosti nejednoznačné postavení. Často jsou kritizováni jako bezohlední lovci, mnohdy vysmívaní za nehody, při nichž někoho postřelí. V posledních letech ale bývá hojněji připomínána i jejich pozitivní role jako regulátorů zvěře v situaci, kdy v tuzemské přírodě nemá přirozené nepřátele. A také jako spolků se vztahem k přírodě a péčí o ni.
V neposlední řadě jsou myslivci, asi v obou rolích, neodmyslitelnou součástí kultury, nejvíce literárních děl či filmů. Asi nejznámějším je jejich laskavé zpodobnění ve snímku Slavnosti sněženek režiséra Jiřího Menzela. Třeba dotaz vrchního ke dvěma skupinám soupeřících myslivců na začátku hostiny – „Se šípkovou, nebo se zelím?“ – už dávno zlidověl.
Ženy zlepšují vnímání myslivosti
V mysliveckých sdruženích věří, že nejen umění, ale i nástup žen pomáhá vnímání jejich stavu u veřejnosti výrazně zlepšit. „Doufáme, že i proto je myslivost pozitivněji vnímaná. Velká část z nich pracuje s mládeží, některé si dokonce založily myslivecké kroužky. Obecně myslivost ve spojení s ženou poutá větší pozornost, myslivkyně jsou dnes i bezkonkurenčně nejúspěšnějšími sběratelkami lajků v našich skupinách na sociálních sítích,“ říká tisková mluvčí ČMMJ a také jedna z myslivkyň Andrea Güttlerová.
Klíčovým důvodem, proč vylepšují mysliveckým spolkům obraz, ale může být zejména fakt, že dávají důraz na činnosti, které jsou české populaci mnohdy bližší než lov. „Ženy přináší větší vstřícnost ke stále vyžadovanější udržitelnosti, hlubší péči o přírodu, zájem o pobyt v ní, zodpovědný přístup. V jejich pojetí není myslivost jen o lovu,“ míní místopředsedkyně dámského mysliveckého klubu Jakešová.
A jmenuje akce, při kterých členky například v lese uklízely, čistily tůně, vysazovaly stromky či krmily zvěř. Při mnohých z těchto činností braly do přírody i děti. „Na to dostat děti do lesa a naučit je získat vztah k přírodě klademe velký důraz,“ poznamenává nimrodka, které se koníček nakonec stal prací a zhruba rok už působí na ústředí myslivecké jednoty jako odborný referent pro práci s mládeží.
To vychovatelka z jedné ze základních škol na Třebíčsku Lucie Chromá prošla opačným vývojem. Až práce s dětmi ji mezi myslivce a k novému koníčku přivedla. „Některé z mých dětí navštěvují kroužek myslivosti tady na bažantnici a i v družině máme činnosti, které se myslivosti a přírody týkají. Proto jsem s tím nakonec začala i já,“ líčí usměvavá mladá dáma, která v bažantnici, už oblečená do mysliveckého stejnokroje se zelenou sukní nad kolena, právě složila část „mysliveckých zkoušek.
Hlavním oborem a zájmem českých žen v zelených kamizolách je ale kynologie. Oproti mužům jsou prý pečlivější, často až pedantské. „Dají si s tím práci, čas, spíš psy naučí kázni. Chlapům stačí, když se psi naučí aportovat, vyhledávat zvěř a jdou zkoušky zkusit. Učí je jen to, co v praxi potřebují, zbytek je pro ně zbytečný,“ míní trenérka Jirovská, podle které s důkladným cvičením psů ve skupinách přišly v podstatě až ženy. „Muži si dříve cvičili své psy každý sám. Nyní jsou psi vychovanější, veškerá zvěř se dohledá, vše je víc v klidu, při lovech panuje lepší organizace,“ tvrdí.
Průběh jednoho z cvičení jí zřejmě dává za pravdu. Jedna skupina se psy se seřadí v lese do dlouhé řady, myslivci začnou pálit do vzduchu z brokovnic a druhá bez psů jde lesem a vykřikuje „kšá, kšá“, jako by vyháněla zvěř. Psi se při tom učí během honu a střelby zachovat klid. A skutečně ukázněně čekají až na pokyn, po kterém mají vběhnout do lesa, samostatně prohledat terén a nahánět zvěř směrem k lovcům.
Dominance žen při výcviku psů je podle Jakešové dána tím, že řada mužů není ochotná jim dát tolik času. „Naopak ženy se jim rády věnují. Je to jako s dítětem, dokola opakují nějaké cviky, učí je poslušnosti a vychovávají,“ říká.
Myslivkyně Marie Nováková z třebíčského okresního mysliveckého svazu se dokonce domnívá, že nebýt žen, nemá se o lovecké psy kdo starat. „A bylo by jich málo. Nové holky mají většinou psy, které přivedou a pečují o ně. Naštěstí jich v posledních letech i u nás v okrese hodně přibylo,“ podotýká. Jednatel tamního svazu Aleš Dočekal, který z 1200 členů eviduje zhruba stovku žen, přikyvuje. „Často si pořídí loveckého psa, přes kterého se k myslivosti dostanou, a je jen dobré, že je poté s jejich psy na lovu máme,“ tvrdí. „Každý další pes je na honu vítaný, je větší šance vyhledat úlovky,“ míní i myslivec ze středočeského sdružení Suchá Rokytovec Jaroslav Pavlík.
Móda přichází z Anglie a Skandinávie
Nejen přivedení vycvičených psů je na první pohled viditelným znakem současné genderové proměny mysliveckých spolků. Pro člověka, který pod pojmem myslivec stále vidí zejména postavy z filmu Slavnosti sněženek, asi největší změnu zaznamenalo oblečení. Klasických zelených stejnokrojů se už drží jen muži starší generace, ty mladší, a zejména díky vlivu žen, naplno zasáhly módní trendy.
„Říkáme mužům, hezky se na akce oblékněme, přistupme k tomu jako ke společenské události. A když je dnes poslední leč (večerní posezení po honu – pozn. red.), nikdo už nepřijde v holínkách a nedbalém oblečení,“ usmívá se Jakešová, která má na sobě elegantní vlněné dámské sako olivové barvy v anglickém stylu, které v ničem nepřipomíná tradiční zelená myslivecká. Pod ním pak nosí loveckou košili s kombinovanými teplými barvami, červenou a vínovou, od českého výrobce, šitou na míru. „To je aktuální myslivecká dámská móda,“ odpovídá na dotaz, co nyní mezi myslivkyněmi letí. Outfit funkcionářky pak dotváří odznak klubu Dámy české myslivosti na klopě, na němž je bohyně lovu Diana s lukem a brož ve tvaru jelení hlavy s parohy.
Tisková mluvčí a myslivkyně Güttlerová má v oblibě anglický styl. „Bekovka, k tomu pěkné vlněné sako. Ale posunulo se to i u mužů. Když vidí, že jsme hezky oblečené, tak se také chtějí líbit. Poptávka po kvalitním a elegantním oblečení se zvýšila i mezi nimi, zejména mladšími,“ říká. Oblečení podle ní prodělalo zásadní změnu v posledních osmi letech. „Do té doby jsem si musela kupovat pánské, dámské nebyly ani kalhoty, saka či mikiny. Sotva boty. Jenže s nástupem žen do myslivosti firmy zjistily, že je tu nový otevřený trh, že se ženy chtějí na myslivost a s tím spojené společenské akce hezky obléknout. Proto k nám nyní vozí oblečení například ze skandinávských zemí či Velké Británie, které je v tomto silné,“ vysvětluje Jakešová.
A muži to kvitují. „Neexistuje, aby se na honu objevila dívčina v civilu, vždy přijdou stylově oblečené a upravené v mysliveckých barvách, mají krásné kloboučky,“ zmiňuje například myslivec Pavlík. Ženy navíc na svých svršcích během lovu více používají reflexní prvky, aby byly dobře vidět a snižovaly riziko nehod. „Starší myslivci je neuznávají, ale ženy je nosí, protože mají pud sebezáchovy,“ říká během nácviku, kdy má na sobě právě reflexní bundu oranžovo-černé barvy, Lucie Jirovská.
Proměnila se i večerní zábava a společenské akce. Ve Slavnostech sněženek natočených podle literární předlohy Bohumila Hrabala se na společné konzumaci uloveného kance sešli jen samí muži. A atmosféra v průběhu večera řádně houstla. Dnes je přítomnost žen, nejen manželek lovců, samozřejmá. I tak se prý občas ženy musí trochu ohradit. Například Marie Nováková z Třebíče mezi chlapy přece jen nějaké ostřejší vtipy zaslechne. „Tak přivřu uši. Ale když nás pozvou z klubu dam na nějakou akci, což se děje často, tak je to vždycky bez problémů, chovají se k nám chlapi pěkně,“ chválí nakonec muže. A myslivec Karel Krásný, místopředseda sdružení Suchá Rokytovec, jí kompliment na dálku vrací. „Ve společnosti žen je večerní zábava po honu příjemnější a vše je takové kultivovanější,“ podotýká.
Ženy navíc podle Jakešové stále více pomáhají i s organizováním akcí, administrativními pracemi, jsou i jednatelkami spolků. „Bývají mladší, než je u myslivců průměr, nastudují si legislativu, která se stále mění, umí s počítači,“ zdůvodňuje to místopředsedkyně.
Lov zůstal doménou mužů
Zatímco nad výcvikem psů, módními trendy a částečně i večerní zábavou či vedením spolků ženy postupně přebírají patronát, samotný lov zůstal převážně mužskou záležitostí. „Máme klasické naháňky černé zvěře, je třeba regulovat i stavy spárkaté zvěře, která je přemnožená, chtějí to po nás například lesníci, kterým ničí nové vysazené stromky. Beru to jako povinnost. Ale zvláštní potěšení z toho nemám. S větší chutí se věnuji psovi, přírodě, dětem,“ přiznává zkušená nimrodka Jakešová.
Mluvčí Güttlerová na hony také chodí, má však své, vůči zvěři ohleduplné, pravidlo. „Střílím jen do sta metrů, abych měla jistotu, že zvíře trefím smrtelně a nebude trpět,“ říká.
Řada žen, prý zhruba polovina, pak nestřílí vůbec, shodují se oslovené nimrodky. Například Marie Nováková hony jako trubačka na nástroj zvaný lesnice, předchůdce lesního rohu, zahajuje i ukončuje a nezřídka se během nich postaví i na takzvaný štont – tedy místo, kde lovci na zvěř vestoje číhají. Ale většinou stejně nevypálí. „Zvěř se mi vyhýbá, já jsem naposledy trefila vloni jednoho zajíce a bažanta. Musíte cvičit a mít postřeh, už o to moc nestojím, nemám věk. Mám radši tenhle nástroj a maso vyhrávám v tombole nebo mi dají zvěřinu za troubení,“ usměje se.
Podobně o lov nestojí ani adeptka z Třebíče Lucie Chromá. Neplánuje dokonce ani získat zbrojní průkaz. „Nemám ho a nebudu si ho dělat, nechci lovit, stačí mi o zvířata pečovat a vychovávat k přírodě děti, nemám k tomu vztah,“ vysvětluje.
„Mužů nadšených lovců je určitě více. I když je to náročné, o ulovený kus se musíte postarat, odtáhnout, odvézt, zpracovat. Je to spousta času a úsilí. Každému se to nechce dělat. Lidé mají práci, ráno vstávají. Většinou je to možné zvládat tak jednou za měsíc, denně to určitě nejde,“ popisuje Jakešová.
A proč se vůbec ženy mezi myslivce tak hrnou? Hlavním důvodem se zdá být právě zájem o psy a jejich výchovu. Přicházejí ale prý často až ve středním věku, v době, kdy domov opustí děti. „Žena si pořídí loveckého psa, začne ho trénovat, potká fajn lidi. Pes pak umí aportovat zvěř, a jsou proto zváni na lovecké akce. A tam se jí zeptají, proč si neudělá lovecký lístek. Přihlásí se tak do kurzu a stane se z ní myslivecký adept. Pak složí zkoušky, přijde na řadu zbrojní průkaz a ve 45 je z ní hotový myslivec,“ popisuje častý vývoj Jakešová, která je sama dokladem trendu. K myslivosti se členka Honebního společenstva Kunice u Velkých Popovic dostala před 24 lety, když si pořídila svého prvního loveckého psa, výmarského ohaře, a rozhodla se s ním absolvovat výcvik.
I dvacetiletá Petra Pijáková, majitelka tříleté feny pikardského dlouhosrstého ohaře, mezi myslivce zavítala kvůli své Evitě. „Říkala jsem si, že mám loveckého psa, tak s ním začnu někde cvičit, aby byl použitelný při lovech. Navíc potřebuje mít zkoušky i na to, abych od ní mohla prodávat štěňata,“ říká studentka veterinární asistence ze vsi Kamenné Zboží u Nymburka. Mladá dívka je dokonce první z rodiny, která se chce myslivosti věnovat, a do kurzu na lovecký lístek se hodlá přihlásit příští rok.
V myslivecké komunitě je to však spíše výjimka. „Prvním motivem pro vstup žen mezi myslivce je kynologie. Druhým manžel nebo partner, který je myslivec, případně tatínek, dědeček. Rodinná tradice bývá důležitá,“ shrnuje Jakešová, podle které se ženy do myslivosti dostávají i přes sokolnictví či hudbu jako trubačky. „U mě to byl mix všeho. Lovecký pes, dědeček a manžel. Zároveň jsem prošla střeleckými kurzy i díky svému zaměstnání u policie,“ potvrzuje pětatřicetiletá Jana Kasíková ze šumavského Strážova, proč před pár lety složila myslivecké zkoušky a začala chodit na posed, na hony a věnovat se lesu, kde zároveň relaxuje.
Například bývalá středoškolská učitelka češtiny a němčiny Nováková přišla do mysliveckého spolku i kvůli hudbě až v šedesáti letech. „Skončila jsem ve škole, navíc ovdověla a les a myslivost jsem od tatínka i dědečka znala. Přihlásila jsem se na kurz na lovecký lístek a zároveň se začala učit troubit na lesnici. Trvalo to pět let, než jsem nástroj zvládla. Ale dnes jsem šťastná, že jsem si takový zájem našla,“ vypráví dnes již důchodkyně, o kterou je jako o hráčku na honech velký zájem. „Říkali mi, jak začneš hrát, nebudeš stačit jezdit. A měli pravdu,“ usmívá se dáma s dřevěnými náušnicemi ve tvaru svého nástroje.
Mnohé ženy navíc hovoří o myslivosti jako o možnosti útěku z měst, byznysu, stresu. „Ne každý má rád cvičení v posilovnách. Mezi myslivci se můžete realizovat v tisíci věcech, v kynologii, střelbě, lukostřelbě, sokolnictví, ale i umění, hudbě, fotografování a samozřejmě péči o zvěř. Muže asi více táhne zájem o lov, některé ženy také, ale více je to o přírodě a smysluplném trávení volného času,“ míní Jakešová.
A jak vlastně ženské kolegyně přijímají muži? „Jsou chlapi, kteří si stále říkají, co tady ta ženská chce. Jiní si řeknou proč ne, máš lístek, pojď to zkusit. A jsou další, kteří už nás berou naprosto samozřejmě. U mladé a střední generace potkáváme spíše druhé dva případy, u starší se ale nedůvěra láme hůře. Zarytí, konzervativní myslivci mají někdy s přijetím ženy problém,“ tvrdí Jakešová, kterou ale prý ani před dvaceti lety při přijetí žádná negativní poznámka či zkušenost nepotkala. Dnes působí v tříčlenném výboru honebního společenstva. „Ale vím i o sdruženích, kde nevhodné poznámky k ženám v myslivosti zaznívají. Zažila jsem to třeba na jihu Moravy a říkala jsem jim přímo, že takhle by se vyjadřovat neměli. Ale objevuje se to méně a méně.“
Tisková mluvčí Güttlerová věří, že myslivci už jsou dnes za ženy v kolektivu vděční. „Možná jsme byly trochu podceňované zpočátku, ale nyní už jsme snad přesvědčily. Často nám navíc přenechávají administrativu, vaření guláše, věci, do kterých se chlapům moc nechce.“
A jak to vidí oslovení mužští kolegové? „Přinesou do spolku jiné pohledy na věc, pomohou při jednání, chlapi se třeba tak ostře nepohádají. Jsou ozdobou, je přece obecně dobré je v kolektivu mít,“ potvrzuje například jednatel třebíčského sdružení Dočekal.
„Jen ať veřejnost vidí, že myslivost není jen mužská záležitost a není jen o lovu, ale i o pobytu na vzduchu,“ připomíná v pauze výcviku psů i nimrod Pavlík ze středočeského sdružení Suchá Rokytovec. Sám má čtrnáctiletého syna a doufá, že se bude myslivosti jednou také věnovat. S nástupem dospívání ale prý zatím dává přednost jiné zábavě.
Zato dvanáctiletá Karolína Krásná, která stojí jen o pár metrů dál se svým otcem, se zdá pro věc nadšená. Zatímco se jí u nohou vrtí jejich foxteriér Brian, hovoří podobně jako její dospělé, snad budoucí kolegyně. „S tátou v lese mě to baví, už jsem s ním byla i na posedu. Chtěla bych být jednou taky jako on. Někdy mě láká zkusit si i vystřelit, ale víc mě baví práce s pejsky,“ líčí dívka.
Dá se očekávat, že bude podíl žen mezi myslivci i nadále růst. Překvapivě ale chybí jednoznačná odpověď na otázku, jak se mají dámy v zeleném nazývat. V tomto textu používáme slovo myslivkyně, které čeština již nějaký čas připouští. Jenže řada nimrodek se mu vyhýbá. „Je mezi námi dost kolegyň, které si raději říkají žena myslivec. Ukazuje se to i na začátku lovu, kdy ony, stejně jako muži, smekají klobouk. Zatímco my, které si říkáme myslivkyně, ho necháváme jako dámy na hlavě. Jsou v tom mezi námi takové lehké třenice,“ přiznává s úsměvem nečekaný rozpor, který teprve čeká na rozřešení, mluvčí Güttlerová.
