Česko je země pomalosti. Pomalé vlaky, pomalé úřady, pomalé rozhodování, pomalé všechno. Kdo za to může?

Pokud by se měla najít co nejobecnější charakteristika fungování Česka, řekli bychom asi, že je to země pomalosti. Pomalu se cokoli staví, pomalu tady jezdí vlaky, pomalu se cokoli mění, pomalu se o čemkoli rozhoduje. Jen velmi pomalu, pomaleji než okolní země doháníme Západ.

Čím to je? Můžou za to naše vlády? Nebo je pomalost něco, co je prostě naší zemi vlastní?

Než se pokusíme odpovědět, podívejme se nejdřív na pár ilustrativních příkladů z různých oborů.

Stavby: Asi neexistuje na světě země, kde by se o stavbě metra nebo vlaku na letiště mluvilo dvacet let, aniž by se začalo cokoli reálně dělat.

Soudy: Deset let do pravomocného rozhodnutí žádná míra, Vlasta Parkanová by mohla vyprávět.

Zdravotnictví: Na covid-19 jsme zareagovali tak „pohotově“, že u nás umřelo málem nejvíc lidí na počet obyvatel na světě.

Doprava: Cesta vlakem u nás má příchuť retra – do Liberce dojedete ve zhruba stejně důstojně pomalém tempu jako v roce 1918.

Úřady: V rychlosti stavebního řízení jsme podle posledního publikovaného žebříčku Světové banky na 157. místě ze 190 zemí.

Politika? O euru, k jehož přijetí jsme se zavázali v roce 2003, se bavíme dvacet jedna let, aniž by to vedlo k jakémukoli závěru, ať už by zněl „ano“, či „ne“.

Kdo za všudypřítomnou pomalost tedy může? Rádo se to přičítá konkrétním vládám. Jistě, nejsou bez viny. Jenže na druhou stranu: vlády se střídají a v Česku je to pořád stejné. Děje se pořád stejné nic. Změna nikde. Když vládne jeden, je kritizován druhým, ovšem když se onen druhý dostane k moci, vypadá to velmi podobně. Pokud by mezi vládami byly významné rozdíly, tak bychom snad už aspoň na to letiště mohli jezdit jinak než jen autobusem. Nemůžeme. Na ministerstvu dopravy i na pražském magistrátu se sice vystřídaly všechny více i méně představitelné partaje, ale pořád nic. Vypadá to tedy, že se zdroj celkové pomalosti skrývá hlouběji než v politickém procesu. Možná je opravdu zakořeněn v povaze celé společnosti.

Je to hezky vidět na tom, na co jako společnost „přísaháme“. Příklad za všechny: Z našeho patrně největšího myslitele Jana Amose Komenského zbylo ve veřejném povědomí jen pár citátů. Tím suverénně nejznámějším je „Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest“. Citát sice není přesný a Komenský to rozhodně nemyslel jako nějakou obhajobu lenivé pomalosti, ale prostě se to u nás takto uchytilo a to je podstatné. Kdo nic nedělá, nebo kdo se dokonce tak trochu fláká, kdo cokoli dokáže obejít, je u nás považován málem za mudrce.

Tenhle pohled na svět pak logicky replikuje i naše politika: „Hlavně nekvaltovat! Oni ti zvenku pořád přicházejí překotně s nějakými změnami, ale to není nic pro nás! My počkáme a uvidíme!“ Příkladů je spousta. Česko se brání nejen euru, ale i elektromobilitě či mezinárodním smlouvám, které mají zlepšit postavení žen. O politice, která se snaží dívat dopředu a přesahuje hranice tradice a aktuálního obstarávání, se u nás mluví doslova jako o „šílenostech“. Ano, ten, kdo se snaží hledět do budoucnosti, vidí souvislosti nebo je prostě jen aktivní, se u nás často jeví většině jako blázen.

Příznačné je v této souvislosti i srovnání našeho oblíbeného úsloví „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“ s jeho protějšky v jiných jazycích. Například Angličané mají „He who makes no mistakes, makes nothing“. Jenže to, co vypadá podobně, znamená něco úplně jiného. U nás se konstatuje, že je lepší dát od všeho ruce pryč, aby nebyl průšvih, v anglosaském světě je to naopak: Chyby jsou logickým a samozřejmě omluvitelným důsledkem aktivního konání, které je samo o sobě pozitivním principem. Zatímco jinde tedy slovesnost přísahá na akci a změnu, u nás naopak na opatrnost, pomalost, nicnedělání. Pak se nedivme, že se to u nás zrovna nehemží start-upy a že náš stát podporuje spíš než vědu a výzkum raději starodávný těžký průmysl, který slouží jen jako subdodavatel s nízkou přidanou hodnotou. Nedivme se ani, že naše politika vcelku úspěšně kašle na mladé lidi, kteří by z definice mohli být nositeli akce a změny.

Vlastně, byť je to trochu anekdotická evidence, máme pomalost a neakčnost zakódovanou už v národní hymně. Pořád v ní něco hučí, šumí, skví se, tempo je pomalé, z toho všeho pak povstává zemský ráj, který tak nějak samozřejmě je, aniž by se pro něj něco muselo dělat, stačí na něj hledět. A to je krása, to je „domov můj“! Vypadá to jako zhudebněná sázka na geografickou polohu, která nám opravdu přeje. Uprostřed Evropy, všude blízko, mírné podnebí, vždycky se tady dá něco v klidu a pomalu montovat nebo případně pěstovat, tu pro Západ, tu pro Východ, jaký tedy problém! Hezky nám to praotec Čech vybral! Sice nás možná občas někdo obsadí, ale co už, ono to, jak víme, zase přejde. Jen co se párkrát, například čtyřicetkrát, zaskvěje jara květ.

Česko. Velmi šťastná země plná velmi naštvaných lidí

23. 3. 2023 ▪ 7 min. čtení

Srovnejme to například s polskou hymnou: „Ještě Polsko nezhynulo / dokud my žijeme / Co nám cizí přesila vzala, šavlí si vezmeme zpět.“ To je akce, panečku! To je vědomí, že se musí něco dělat, a to tak, že co nejdříve a co nejrazantněji! Ne že bychom měli brát státní hymny až moc doslova, to bychom pak museli předpokládat, že například Francouzi chtějí jít přes mrtvoly kamkoli. Ale když budeme hymny opatrně považovat za odraz národních mentalit, pak se těžko divit, že Poláci jsou v realitě akčnější. A že když zrovna nemusí bojovat, dávají to najevo tak, že staví dálnice nejméně třikrát rychleji než my.

Nakonec pomalost a jistou rozvleklost vidíme i v naší pivní kultuře. Když přijel do Prahy Matt Field jako nový anglický velvyslanec, povšiml si pozoruhodného úkazu: Když se říká v Česku „pojď na jedno“, nikdy to neznamená „na jedno“. V onom „na jedno, ale ve skutečnosti na mnohem víc“ je, krom jiného, ironický výsměch motivům rychlosti a akčnosti. Nemá se kvaltovat, žádné „šoupneme tam jedno a jdeme“. Má se posedět! Všechno se přece probere nejlépe ne u jednoho, ale u sedmi, případně dvanácti piv. Tato metoda se k nám báječně hodí, mimo jiné proto, že dává všem šanci zapomenout, o čem se to vlastně bavili, na čem se dohodli, na co nového jsme nedejbože přišli. Takže se ve finále po vystřízlivění shodneme, že vlastně o nic nešlo, všechno je při starém a může se jít „na jedno“ znovu. A tak dále a tak dokola. Hlavně zvolna, pomalu, nekvaltovat, nic nového nerozjíždět.

Ale zase trochu vážněji. Je tady ještě jedna, pro naši společnost charakteristická, záležitost, která za pomalý rozvoj Česka může: rozhádanost. Aby se něco pohnulo, musí být společnost ochotná se dohodnout. Což ta naše zjevně není. Mezi lidmi je podle sociologů vysoká míra nedůvěry, skoro každý se snaží opevnit, mít své jisté. Sociolog Pavel Pospěch to nazval českým privatismem, který má kořeny v reálném socialismu, charakterizovaném nedostatkem zdrojů, na který plynule navázala individualistická devadesátá léta. Privatismus se pak propisuje do všeho – do nižšího zájmu o veřejný prostor, nižší schopnosti spolupracovat, hrát týmově, v politice pak do neochoty se na čemkoli dohodnout. Shoda u nás neexistuje ani na strategických záležitostech, jako je budoucnost důchodů nebo obrana země. Praxe je taková, že když už někdo něco udělá, třeba když pravicová vláda provede zásadní reformu důchodů, tak ji další vláda zruší a stojíme na místě. Pomalost vývoje Česka pramení i z všudypřítomné nedůvěry a nesvornosti.

Problém tedy zřejmě opravdu spočívá nikoli v konkrétní vládě, ale v povaze naší společnosti. Hezky to vystihl před časem ekonom Miroslav Zámečník: „Nejhůř se věci mění, když jsou hluboko zakořeněné v kultuře, v tom, jací (většinou) jsme. Vyštípávání nadprůměrných, zakořeněné rovnostářství, skromné ambice ‚být na svém a nedráždit‘, nemocný politický proces, který výše uvedené vzývá a cementuje slabou úroveň řízení a mizernou alokační efektivnost – to jsou hlavní důvody, proč vězíme v pasti, z níž se jen tak nedostaneme.“

Ona nás samozřejmě obecná opatrnost, nevýraznost, pomalost před něčím chrání. Nikdy třeba nevymyslíme sami nějakou politickou šílenost, nanejvýš gulášový populismus, který pořád není tak strašný jako to, co měli či mají v akčnějších zemích. Extrémy u nás nemají valnou šanci. Na druhou stranu se nám ale těžko vymýšlí, realizuje i přijímá cokoli nového. Takže nejsme schopni, vzdor ideální poloze, vzdělanému obyvatelstvu, zkrátka tomu, že jsme opravdu zemský ráj napohled, dostat se výš než na prostřední příčky ve všech možných žebříčcích rozvoje. Tak to je a jinak to, obávám se, v dohledné době nebude.