Může se zdát všudypřítomný. Tvář a hlas Libora Boučka provází tolik akcí a pořadů, že ho ve veřejném prostoru snad nelze minout. Na Primě moderuje pořady Máme rádi Česko a Inkognito, na O2 TV uvádí studio fotbalové Ligy mistrů, vidíte ho v reklamě na sázkovou kancelář Betano, v O2 areně provází parkurovou show Global Champions Prague Playoffs nebo je za mikrofonem při oslavách výročí fotbalové i hokejové Sparty či Plese jako Brno. Připočtěte k tomu firemní akce pro Lidl nebo Škodu Auto a máte aspoň základní přehled toho, co zvládá v posledních týdnech. Kdybychom se ohlédli ještě dál, najdeme tam plno velkých sportovní akcí jako mistrovství světa v hokeji či tenisové Davis Cupy a Fed Cupy. K tomu plno kulturních a zábavních akcí (Český slavík, Česká Miss), dlouholeté působení na Evropě 2 nebo kratší štace v CNN Prima News či rádiu Expres.
„Když slyším ten výčet, tak mám pocit, že to teď asi trošku ulítlo, ale okolo roku 2015 toho bylo ještě víc,“ říká třiačtyřicetiletý Bouček nad espressem ve vinohradské kavárně. Na otázku, jak si hlídá, aby ho „nebylo příliš“, chvíli hledá odpověď. „Je důležité si to hlídat. Obecně se teď snažím si toho nepřidávat tolik. Škrtnul jsem každodenní rádio, a když pominu Betano, které mi přibylo loni, tak jde v podstatě jen o kontinuální věci, které dělám řadu let. Jen je toho prostě víc.“
Jeden z nejpopulárnějších českých moderátorů pochází z rodiny se silným ekonomickým vzděláním. Oba jeho rodiče v této branži celý život působili, i sám Bouček šel studovat Vysokou školu ekonomickou. „Byl jsem tam asi šest měsíců, ale po seznámení s Davidem Copperfieldem jsem si pln falešného sebevědomí řekl, že mám na víc a nebudu jeden z 5100 studentů, a odešel jsem,“ vzpomíná. „Způsobil jsem tím rodičům šok, z kterého se vzpamatovali až tak před pěti lety, když pochopili, že se dokážu slušně živit jinou prací, než je zaměstnání s pravidelnou pracovní dobou.“
Jak jste se ke Copperfieldovi jako teenager dostal?
Když vystupoval v Česku, pracoval jsem pro něj jako překladatel. Pak jsem s ním pokračoval na část turné kolem roku 2000. Říkal jsem si, že se tam naučím víc než doma. Viděl jsem zblízka dokonalou hollywoodskou profesionalitu, podobně jako později třeba u Karla Gotta. Neexistuje podřadné vystoupení, pořád se musí jet na 100 procent. I když děláte pořád stejný sled iluzí, tak je pořád co zlepšovat.
Poznal by vás Copperfield ještě?
Byl jsem za ním v roce 2016. Mojí ženě říkal, že jsem šikovný. Pamatoval si mě – ještě aby ne, asi nikdy tam neměl tak mladého překladatele, jako jsem byl tehdy já. Bylo mi osmnáct a jeden den.
Na turné už asi nebylo potřeba překládat z češtiny. Co jste dělal?
Cokoliv bylo potřeba, ale hlavně jsem sledoval a učil se, jak vypadá produkce, která obstojí v globální konkurenci.
Naučil jste se od něj nějaký trik?
O tom nemůžu mluvit. Ale ano, jeden jsem se naučil. Na představení byli vždycky muži, kteří přišli vůči Copperfieldově show skepticky naladění. Říkali si, že to je nějakej divnej chlápek a celé vystoupení nejspíš jeden velký podfuk. Přišli tam ale většinou se svou ženou, která se těšila na Davida a na to, že se nechá unášet iluzorním světem. Proto jsme vždycky dvacet minut před show pustili dynamickou muziku a dělali záběry do publika. V prvních třech řadách seděly samé krásné ženy a kamera si je záměrně vybírala. To už si ten chlap říká: Nakonec to tady není tak špatný… Tehdy jsem pochopil, že už první pocit, třeba ještě než se začne, je důležitý. Že je potřeba lidi naladit. To je to opravdové kouzlo.
Už moderujete přes 20 let. Býváte ještě nervózní?
Ano. Potí se mi ruce, pořád mi v hlavě běží vizuální film, co budou další tři kroky v programu. Čím déle to člověk dělá, tím větší má obavu, že je těžší svoji pozici, svůj status, obhájit. Zejména poslední dva tři roky to na sobě hodně cítím. Trošku se bojím, aby lidi neřekli: Ty jo, už to není takové jako dřív.
Stresujete se tím?
A jak! Dostává mě to pod tlak. Navíc u většiny akcí se snažíte inovovat, být ještě lepší, vylepšovat svou značku.
Co reprezentuje značka Libor Bouček?
Přál bych si, aby reprezentovala maximální profesionalitu. Rád bych se viděl jako nejlepší řemeslník na trhu, který plně chápe zadání, a když si ho objednám, tak se o spoustu věcí nemusím starat, protože je dotáhne od A do Z. Zároveň to zvládne v několika jazycích.
Pomáhá vám to někdo zvládnout?
Nemám nikoho, žádná asistentka. Jen můj chytrý telefon, kde mám kalendář s deadliny a poznámkové aplikace. Jsem celkem strukturovaný člověk, snažím se chodit včas a dodržovat termíny. Skoro bych řekl – a tím irituji okolí –, že jsem posedlý přesným časem. Na minutu.
Co všechno obnáší vaše role?
Není to jen o moderování. Přijde za mnou klient – ať je to programová ředitelka televize nebo pořadatel velké sportovní či kulturní akce – a sdělí mi, jaká je jeho představa. Moje práce je pak ji naplnit. Vnořím se do role kreativního producenta a ve spolupráci s režisérem akce vytvoříme její podobu. Myslím, že to je moje konkurenční výhoda. Vychází to z mého přesvědčení, že určitě existují atraktivnější, pohotovější a šikovnější moderátoři, takže bych měl mít nějakou nadstavbu.
Kdo je nejlepší moderátor na světě?
Nevím. Naše profese se hodně proměňuje a má hodně žánrů. Konference obnáší něco jiného než rozhovor nebo „hypování“ lidí.
Dobře, tak koho uznáváte, že svou práci dělá fakt dobře?
Steven Colbert je skvělý, výborný byl Anthony Bourdain. Piers Morgan je špička, hodně provokativní a možná posedlý tím, že lidi milují jeho názor. V Česku to radši nebudu hodnotit.
Zkusím to za vás. Profesně se pohybujete u podobných a prestižních akcí jako Leoš Mareš.
Známe se hodně dlouho, Leoš je o čtyři roky starší. Je šikovnej. Obdivuji, že na sebe přijal skutečně podnikatelské – nejen kreativní – riziko a vydal se do podnikatelské sféry.
Produkuje show pro sebe i pro další umělce. Vás neláká tvořit na vlastní triko?
Produkci jsem studoval a znám tu práci. Proto se toho obávám. Já umím nejlépe moderovat – tam si věřím, že patřím k úzké domácí špičce. Ale jako producent určitě nebudu na takové úrovni, proto jsem zatím radši v pohodlí svého komfortu. I proto, že jsem se chvíli motal okolo manažerských pozic a nebyl jsem v tom prostě tak dobrý, jako jsem v moderování. Člověk má dělat to, co umí. O to více klobouk dolů před Leošem, protože ve většině případů vyprodá O2 arenu. Líbí se mi, jak se mu podařilo vytáhnout osobní brand. Podařilo se mu ze sociálních sítí vytvořit vlastní médium, které je každodenně propagované celoplošnou rádiovou stanicí. Je to vlastně monetizační win-win joint venture. Je to věc, která by se měla analyzovat a přednášet na VŠE.
Mareš má na Instagramu přes milion sledujících, vy desetkrát méně. Proč jste ho také nerozjel ve velkém?
Protože to neumím. Nemám v sobě správnou míru exhibicionismu – mám pocit, že je potřeba tam něco dávat, i když zrovna nemáte co říct. A já mám pocit, že chci něco říct tak jednou za měsíc.
A to nasdílíte strašně dlouhý příspěvek, který se na Instagram vůbec nehodí.
Přesně tak. Nehodí a je vlastně old school, protože by to neměla být fotka s popiskem, ale kdyžtak už reel nebo video tancování na nějakou muziku. Dokonce se mi většinou stane – a to se stává málokomu –, že mě Instagram upozorní na to, že můj text už je příliš dlouhý. Víte, já sociálním sítím nepřikládám takový význam, spíš mám z jejich zkratkovitosti obavu. A hlavně to s nimi prostě neumím.
Určitě je jedna věc, v níž máte nad Leošem Marešem navrch, a to je angličtina. Jak to, že ji umíte tak dobře?
Za to vděčím rodičům. Vštěpovali mi ji od pěti let, chodil jsem na jazykovou školu a léto po druháku a třeťáku jsem trávil celé v Americe a Kanadě v rámci komunitní organizace Lions Club International. Naši se se mnou rozloučili na letišti a musel jsem si poradit a domluvit se sám, za ty dva měsíce jsem tam prakticky nepotkal Čecha. Od té doby se v angličtině snažím pořád zlepšovat, konzumovat v ní obsah psaný i mluvený. Tím se udržuju.
Otevírají se vám díky tomu příležitosti ve světě?
Dobrá angličtina neotevírá brány skoro nikam. Kdybych přijel do Atlanty a ucházel se o místo regionálního reportéra či moderátora CNN, tak bych asi neměl šanci. Všichni vědí, že nejsem rodilý mluvčí. Mám dobrou úroveň na mezinárodní angličtinu, proto se můžu uchytit u sportovních mezinárodních událostí, kde je ten můj střední přízvuk vlastně ideální. Ale na Hollywood to není.
Nikdy jste to nechtěl za hranicemi ani zkusit?
Ještě než jsme měli děti, tak jsem o tom uvažoval. Ve hře byla Austrálie, ale nakonec mi z toho vyšlo, že bych se tam neuživil. Nikdy nebudu mít místní kontext, kulturní znalost, nikdy nebudu s místními na stejné vlně. Je nesmysl si myslet, že budu jen překládat stejný vtip a ironii do dobré angličtiny a bude to fungovat. Humor není všude stejný, hlavně v sebeironii. Když přijdu v Česku na pódium a řeknu: „Nedá se nic dělat, zbyl jsem na vás zase já“, tak se lidi budou smát. Ale v Americe by si klepali na čelo, co to je za magora, tak ať jde pryč. Důvodů, proč jsem na přesun do Austrálie nesebral odvahu, bylo ještě víc.
Co třeba?
Když jsme dělali v Praze tenisový Laver Cup v roce 2017, na který přijel Federer, Nadal a další hvězdy, tak jsme to udělali s celým týmem skvěle. Všichni mě plácali po zádech a já si říkal: Až to budou dělat za dva roky v Chicagu, tak mě tam určitě vezmou znova. Už se mi nikdo nikdy neozval.
Kolik stojí vaše práce? Máte ceník?
Mám určitou představu, kolik by moje práce měla stát, ale vždycky mě víc zajímá obsah projektu – cenu jsem schopný přizpůsobit. Když mi někdo zavolá, že by mě chtěl, tak se ptám „Kolik na to máte?“, než že bych řekl „Stojí to tolik“. Možná je to špatný byznysový přístup. Takže mám svou částku, ale všechno je k jednání.
Kdybych od vás chtěl moderovat klasický firemní večírek a nabídl vám 200 tisíc, co byste mi řekl?
Že to je rozhodně v pořádku.
Leoš Mareš by stál zhruba půl milionu.
To nevím, neznám jeho cenu. Ale já bych se v těchto řádech trošku bál, co po mně budou chtít.
Asi si nekupují jen čistě moderátorskou dovednost. Kupují si brand, celebritu…
Tomu rozumím, to říká moje žena také. Asi bych měl předělat ceník. (úsměv)
Pojďme se vrátit na začátek příběhu. Jak jste se k moderování dostal?
Od 11 let jsem byl v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. Když jsem ho spolu s pár kamarády přerostl, dostal jsem ve 13 letech šanci dělat jednou týdně vlastní pořad v rozhlase. Pak přišla další příležitost, a to v České televizi v dětském pořadu Ži-ra-fa.
To už jste věděl, že vás bude moderování živit?
Vůbec ne. Tehdy jsem si nemyslel, že se tomu budu naplno věnovat. Proto jsem se po Copperfieldovi vydal studovat produkci na DAMU. Chtěl jsem tam spojit ekonomické základy, které mám od rodičů, a vystupování. Moderování k tomu bylo příjemný přivýdělek, ale pořád jsem si myslel, že skončím někde v televizní produkci. Diplomku jsem psal o maticovém způsobu řízení, respektive o producentském systému a jeho aplikaci v České televizi. Pak ale přišly zlomové pořady jako VyVolení a Balírna, místo na Evropě 2 a došlo mi, že asi budu lepší moderátor než televizní manažer.
Teď se pohybujete na zábavně-populární části moderátorského spektra. Nicméně vaše někdejší angažmá na CNN Prima News a obsah vašich rozhovorů v médiích naznačují, že vážný formát vám také není cizí.
Teď dělám zábavu, ale beru to tak, že vyprávím příběhy. Dělám tzv. storytelling. To mě baví nejvíce. Nedávno jsem si dal noční brigádu a moderoval jsem na CNN Prima News zpravodajské studio ke slovenským parlamentním volbám. To byl jeden velký strhující příběh. Ale nevím, jestli by po vážném formátu se mnou byla poptávka.
Co vlastní show?
Možná. Vím, že trošku nadužívám pojem národní hrdost, ale bavilo by mě hledat příběhy úspěšných Čechů a dávat je jako vzory. Těch obecně moc nemáme, a když, tak se k nim často nechováme moc hezky. Je tu Jágr jako druhý nejlepší hráč hokejové historie – a my se mu tak trošku neuctivě smějeme, že ještě v padesáti hraje, trochu ho deklasujeme a srážíme z piedestalu.
Nedělá si to ale trochu sám?
Já si myslím, že ne. Rozumím mu, proč hraje dál – protože v čemkoli, co bude dělat po skončení kariéry, nebude nikdy tak dobrý jako v hokeji. Taky bych hrál do posledního dechu. Ale k té teoretické vlastní show…
Prosím.
V pořadu Inkognito potkávám řadu lidí, kteří v tom, co dělají, vynikají, ať je to pěstitel rajčat nebo vánočních stromků. Nebo kluky, kteří míchají nový energeťák a jdou si za tím, že budou noví Mateschitzové. To jsou příběhy, které mě fascinují, protože ukazují, že tu jsou lidé, kteří mají nápady a drajv. Protože jinak je tu samozřejmě spousta lidí, kteří leží na zádech, na všechno nadávají a nic nevytvářejí. Kvůli tomu padáme do hrozné propasti.
To zní dost negativně.
Počkat, abychom si rozuměli: pořád jsme krásná a bezpečná země uprostřed Evropy, jedno z nejlepších míst na planetě, kde žít. Kdybyste se zeptal cizinců na Česko, budou nadšení.
Ale?
Ztratili jsme společnou kreativitu a sílu hledat to, čím jsme jedineční. Úspěšný je tady ten, kdo vydělal peníze, ale ne ten, kdo skutečně dělá přidanou hodnotu a něco vyrábí. Do toho jako společnost lenivíme a jsme v takové divné depresi.
Nedávno jste – v superdlouhém příspěvku – napsal na Instagram: „Vnímáme práci jako nástroj k zisku, vztah k ní oslabil. Zneužíváme blahobytu, z nějž se stejně stává jen torzo, protože zaostáváme za tím, kam svět pádí.“
Byl jsem vychovávaný v tom, že cílem je dobře odvedená práce a až potom je zisk. Práce by se měla brát jako možnost něco vytvořit, zlepšit nebo změnit, a když to děláte dobře, zisk pak přijde. To je asi moje naivita související s honorářem: že když dobře odvedu svoji práci, tak mě za to spravedlivě odmění než střílet dopředu jakékoliv částky.
Čím to podle vás je?
Myslím, že to souvisí s tím, jak oslabili lídři – politická scéna. Lidé, kteří uspějí, by měli dozrát a vracet úspěch do společnosti.
Jak vy vracíte úspěch do společnosti?
Myslím, že na to přichází čas po padesátce, kdy už má člověk nějaký rozhled a životní zkušenost. Počítám, že se zapojím i já, podobně jako táta, který s důchodovým věkem utlumil podnikání a začal se věnovat charitě. Já teď žiju v první řadě misí výchova dětí. A to je full time. Plný otazníků.
Vaším tématem poslední doby jsou i dezinformace. Proč je řešíte?
Dezinformace jsou rafinovaně vytvořené za nějakým účelem, takže je potřeba pochybovat a ověřovat, aby člověk neskočil někomu nebo něčemu nekalému na špek. Spousta lidí nad tím nemá čas nebo chuť takhle přemýšlet, proto je potřeba jim to připomínat.
Jak dlouho ještě budete moderování dělat?
Dokud mi to žena bude tolerovat. To si dělám legraci. Nemám žádný horizont, u kterého bych chtěl skončit. Ovšem cítím, že už přišla potřeba něco změnit, přijít s novým formátem, který bude adekvátní mému věku. Už asi nemůžu dělat show typu Big Brother nebo SuperStar – těžko už bych s cílovou skupinou mohl komunikovat.
Nová etapa Libora Boučka?
Ano. Autorský prostor, kde uplatním svůj pohled na svět. Tím ale nemyslím, že si stoupnu před kameru a budu povídat, jaký je svět. Čím je člověk vzdělanější, tím lépe musí vědět, že si nemůže nárokovat pravdu. Nejhorší, co se může moderátorovi stát, je, když si začne myslet, že na jeho názoru záleží. Nechci Kazatelnu Libora Boučka – spíš mi jde o šanci pokládat otázky a otevírat témata, která mě zajímají.
Panika v letadle
Má za sebou velké sportovní akce jako mistrovství světa v hokeji, fotbalové Euro 2012, halové mistrovství Evropy v atletice či tenisové turnaje Laver Cup, Davis Cup i Fed Cup. Na všech Libor Bouček (43) uplatnil svou vynikající angličtinu, jenže když sedl do letadla směr Manila, kde měl moderovat (nejen) zahajovací zápas světového šampionátu v basketbalu, propadl panice.
„Poprvé jsem mířil do prostředí, kde všichni mají angličtinu jako svůj první jazyk. Říkal jsem si: Vždyť já to vlastně neumím dost dobře! Dostal jsem se do takové paranoie, že jsem si při přestupu v Dubaji stáhl podcast Angličtina pro pokročilé a druhý let jsem se učil anglicky,“ popisuje Bouček. „Po dvou hodinách jsem se uklidnil a vypnul jsem to.“
„Zbytečná panika, zvládl to naprosto perfektně,“ říká Tadeáš Drahorád, jednatel a kreativní ředitel společnosti Fandom Factory, která tzv. game experience na basketbalovém mistrovství zajišťovala a Boučka s sebou měla jako jednoho z hlavních MCs, tedy zápasových moderátorů. Ti se starali o představování týmů, přestávkové soutěže a další doprovodné aktivity. „Libor je totální profík. Děláme s ním už sedm let, takže roli sportovního moderátora dobře zná, stejně jako samotnou hru,“ dodává Drahorád.
Ve Fandom Factory se spojily zkušenosti dvou mladých tuzemských firem Go4Gold a LiveBros, které se zápasové zábavě úspěšně věnují. I proto si je basketbalová federace FIBA na zářijový turnaj v mezinárodní konkurenci vybrala. Šlo o jednu z největších akcí ve světovém sportu, která se konala v Japonsku, Indonésii a na Filipínách a podle organizátorů měla celkový zásah až tři miliardy lidí. Jen na úvodní zápas, moderovaný Boučkem, přišlo 35 tisíc lidí.
Bouček byl i součástí prezentace, s níž Fandom Factory tendr na tzv. fan experience - tedy audiovizuální kreativu, obsah a živou produkci na místě - u FIBA vyhráli. Na místě pak těžil z dlouhodobé spolupráce s režisérem Martinem Zahálkou z Livebros. „O deset let mladší cucáci s unikátním drivem a unikátním přístupem,“ napsal o nich Bouček na Instagramu, když odlétal z Ruzyně a dodal, že si touto akcí plní něco, o čem vždy jen bláhově snil. „Snad jim to nepokazím,“ dodal. Nepokazil. Naopak česká parta dostala od FIBA pochvalu.
