Inženýr teroru. Příběh hlavního výrobce bomb Hamásu, který děsil izraelská města

V roce 1993 podepsaly Izrael a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) mírovou dohodu, na jejímž konci mělo být vytvoření Palestinského státu na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Vůdce OOP Jásir Arafat a izraelský premiér Jicchak Rabin si 13. září 1993 potřásli rukou na trávníku před Bílým domem ve Washingtonu. Hamás se ale k dohodě nepřipojil a jeho vedení rozhodlo, že boj za Palestinu „od řeky k moři“ (od řeky Jordán ke Středozemnímu moři) a za úplné zničení Izraele musí pokračovat.

Hnutí rozpoutalo v následujících měsících krveprolití v izraelských městech. Série sebevražedných atentátů zasáhla autobusy, zastávky, rušné křižovatky, nákupní centra a restaurace. Všechny měly jedno společné: dokonale sestrojené fungující výbušniny, které se vešly do malých batohů tak, aby nepoutaly pozornost. Použitá smrtící směs obsahovala kusy starých egyptských min, aceton používaný za normálních okolností jako rozpouštědlo, hřebíky, trhavinu TNT a chemikálie běžně dostupné v drogerii. Ajjáš uměl vymyslet a sestrojit bomby jako na Blízkém východě nikdo před ním ani po něm.

Šestého dubna 1994 se odpálil devatenáctiletý Palestinec Raíd Zakarná v automobilu, když zastavil vedle autobusu na zastávce v centru severoizraelského města Afula. Výbuch usmrtil kromě útočníka osm Izraelců, mnoho dalších lidí těžce zranil nebo je připravil o končetiny. Kusy těl nacházeli policisté desítky metrů od exploze a podle izraelského novináře Samuela Kace – autora knihy Hon na inženýra – i zkušení a otrlí policisté zvraceli, protože s něčím takovým byli konfrontováni poprvé.

Jen o týden později následoval další masakr ve městě Chadera. Jednadvacetiletý Saláh Diab Amarná nastoupil v půl desáté do autobusu směřujícího do Tel Avivu. Když řidič šlápl na plyn a rozjel se, Palestinec zmáčkl knoflík a odpálil dvoukilogramovou nálož ve svém batohu. Zemřelo pět lidí. A to nebylo všechno: v době, kdy přijeli záchranáři a vyprošťovali zraněné z ohořelého vraku, explodovala na místě další nastražená bomba. 

Devatenáctého října udeřil Hamás s výbušninou, složenou Ajjášem, v srdci Tel Avivu, největšího izraelského města. Útočník Sálih Rahím Súví ráno nastoupil do městského autobusu, u řidiče zaplatil za jízdenku a čtyři minuty před devátou hodinou ráno zmáčkl smrtící tlačítko v autobuse na rušné centrální Dizengoffově třídě, blízko velkého nákupního centra. Tentokrát bylo mrtvých 21. Výbuch byl tak silný, že se otřásla i budova amerického velvyslanectví vzdálená několik bloků. 

Rocková hvězda a lidový hrdina

Ajjáš se stal jedním z nejhledanějších lidí v dějinách Izraele. Denně měnil místa pobytu, vyhýbal se telefonním konverzacím, převlékal se za ženu, ortodoxního Žida, izraelského vojáka či za starce. Mezi Palestinci rostla jeho legenda. Mstitel, který zasahuje Izraelce na citlivém místě a uniká jim. Jeho tvář kreslili lidé na zdi, obchodníci prodávali trička s jeho obličejem nebo fotografie, na kterých měl kolem krku palestinský kostkovaný šátek a v pozadí byl Skalní dóm se zlatou kopulí v Jeruzalémě. 

„Skládali o něm oslavné písně a básně, rodiče dávali na jeho počest svým synům jméno Jahjá. Pro mnoho Palestinců byl něčím mezi slavným sportovcem, rockovou hvězdou a vykonavatelem spravedlnosti,“ uvádí Kac v knize.

Izraelci se jej snažili usilovně vystopovat a zneškodnit, ale dlouho se k němu nemohli dostat. Ajjáš se narodil na Západním břehu Jordánu v roce 1966. Odmala projevoval technický talent, ale když se hlásil na studium na vysoké škole do Jordánska, Izrael mu nevydal povolení. Kac v Honu na inženýra s odvoláním na muže z izraelské kontrarozvědky, kteří po něm pátrali, uvádí, že Ajjášova touha vraždit Izraelce nevyvěrala ani tak z nějakého politického, nebo dokonce náboženského přesvědčení, ale především šlo o akt osobní pomsty. Z pozdější výpovědi lidí, kteří ho znali, vyplynulo, že po zamítnutí studia seděl doma ve vesnici Rafátt na Západním břehu Jordánu a hodiny jen zíral do zdi. Nedovolili mu studovat, tak sestavoval bomby, které jim braly životy. Formálně se ale Inženýr, jak Izraelci Ajjášovi přezdívali, hlásil k Hamásu. 

Ten zdůvodňoval krvavou kampaň roku 1994 odplatou za čin, který spáchal v Hebronu na Západním břehu Jordánu 25. února toho roku židovský osadník a zároveň lékař Baruch Goldstein. S puškou v ruce vstoupil do mešity, která je součástí komplexu Hrobky patriarchů. Místa, o které Židé a muslimové vedou spor. Nachází se nad takzvanou jeskyní Machpela, v níž podle tradice spočívají ostatky čtyř starozákonních párů: Adama a Evy, Abraháma a Sáry, Izáka a Rebeky, Jákoba a Leah. Ozbrojený Goldstein vešel ráno dovnitř a zběsilou palbou zavraždil 29 Palestinců. Jeho čin pro Hamás sloužil jako ospravedlnění atentátů proti izraelským civilistům.

Nedůvěra, chudoba a korupce. Co si Palestinci v Gaze opravdu myslí o Hamásu

31. 10. 2023 ▪ 4 min. čtení

V té době ještě neexistovala bariéra mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, takže nebyl problém dostat se do izraelských měst. I plot kolem Gazy měl trhliny, kterými lidé mohli nepozorovaně projít tam i zpět. V Ajjášovi měl Hamás konstruktéra, jehož bomby neselhávaly a byly mimořádně účinné. Do izraelských měst zanášely strach a paranoii. A také rostoucí odpor k mírové dohodě. Stále více Izraelců mělo pocit, že nefunguje a oslabuje bezpečnost země. Gazu a části Západního břehu Jordánu Izrael předal pod kontrolu palestinské samosprávy, vedené Arafátem. Ten zastával vůči Hamásu dvojaký postoj. Viděl v něm konkurenci a mocenské ohrožení pro sebe, ale nechtěl proti němu příliš zasáhnout, aby nevypadal v očích Palestinců jako izraelský pohůnek.

Z outsiderů bojovníci jdoucí na smrt

Navíc Hamás neměl nouzi o ty, bez nichž se sebevražedné atentáty neobejdou. O mladé muže, kteří jsou ochotní obětovat vlastní život, aby vstoupili do historie jako mučedníci a bojovníci proti židovskému nepříteli. Na Západě se občas tito lidé karikují jako hlupáci s vymytým mozkem, kteří věří tomu, že hned po výbuchu výbušniny u svého těla vstoupí do ráje a tam na ně už bude čekat 72 panen. 

To je zjednodušující pohled, protože důvody, proč tito lidé jdou takto dobrovolně na smrt, souvisí často spíše s tímto světem než s vysněným rájem „na druhé straně“. Obvykle jde o životní outsidery z chudých rodin, kteří nemají šanci na dobrou práci, na obdiv svého okolí, kvůli své sociální situaci mají problém najít si manželku a uspořádat svatbu. Takové mladíky Hamás zpracovával v mešitách a na Západním břehu Jordánu s příslibem, že si svým činem získají věčnou čest, jejich rodiny budou vážené. Izraelské vyšetřování sebevražedných atentátníků v polovině 90. let vždy končilo – pokud šlo o samotné provedení útoku – u mladých mužů tohoto typu. Tento profil na všechny seděl.

Masakry spáchané za pomoci Ajjášových nemilosrdně dokonale sestavených výbušnin pokračovaly v roce 1995. Izraelci je nedokázali zastavit a nedařilo se jim ani přiblížit se k Ajjášovi. Kontrarozvědka Šin Bet zadržela jeho matku, a když se jí u výslechů důstojník ptal ve vyhrocené debatě, zda by chtěla zpět svého syna v celku, nebo raději na kusy, vysmála se mu. „O. K., ale nejdřív ho musíte chytit,“ odpověděla.

Ani Inženýr však nedokázal utíkat a schovávat se věčně. V lednu 1996 Šin Bet zjistila, že některé dny přespává a „pracuje“ – tedy sestavuje výbušniny – v bytě v Pásmu Gazy, který patřil muži jménem Usáma Hamád. A strýc tohoto Usámy, který se jmenoval Kámil Hamád, byl nepříliš úspěšným podnikatelem, který zároveň Šin Bet občas předával informace o dění v Gaze.

Izraelci v tom viděli šanci a už ji nepustili. Kámilovi na schůzce nabídli nejen peníze, ale i novou identitu a kanadský pas, když pomůže. Souhlasil.

Ajjáš střídal mobily, protože občas volal rodičům nebo někomu z Hamásu. Kámil Hamád dostal od Izraelců telefon a měl za úkol dostat ho k Ajjášovi. Podařilo se, Inženýr z tohoto směru zřejmě vůbec nečekal zradu. Mobil si vzal do pokoje. Ráno 5. ledna 1996 volal jeho otec. Hovor se však přerušil, tak otec zavolal znovu. Ale už jen slyšel automatickou odpověď, že uživatel není dostupný, konstatuje v knize Kac.

Mobil, který Izraelci přes Kámila Hamáda Ajjášovi podstrčili, byl napěchovaný 50 gramy hexogenu a při hovoru explodoval. Inženýr se v bezvědomí zhroutil na postel s utrženou  pravou polovinou tváře až k uchu a vykrvácel. Za několik hodin už vysílal izraelský rozhlas následující zprávu: „Podle zatím nepotvrzených informací zemřel při explozi v Gaze nejhledanější terorista Hamásu Jahjá Ajjáš, přezdívaný Inženýr.“ Oficiálně se Izrael k činu nikdy nepřihlásil. Na pohřbu, který se konal v největší mešitě v Gaze, se sešlo 300 tisíc lidí. V té době skoro třetina Pásma Gazy.