Proč Baťa mohl „drtit ceny“ a zlevnit na polovic a proč se toho dnes nedočkáme

Já jsem prodal obilí za polovinu, nebudu kupovat, pokud nekoupím za polovinu i boty. Výrok, který podle Tomáše Bati pronesl jakýsi nespokojený rolník v jedné z jeho venkovských prodejen, zní současně radikálně, naivně i nebezpečně. Vždyť přímo ztělesňuje obavy řady ekonomů z prudké deflace vedoucí k odkládání nákupů a způsobující tak hospodářskou krizi. Měl však nedozírný dopad: stal se impulzem k dramatickému snížení cen jak u Bati, tak i u jeho konkurentů.

V roce, v němž Československá republika oslavila páté narozeniny, se zlevňovalo i v jiných oborech než v obuvnictví. Baťa tehdy prudké snížení cen – opravdové a trvalé, dokonalý protiklad dnešních slevových „akcí“ – dokázal skvěle prodat. Z továrníka – širší veřejnosti nepříliš známého – se rázem stal prototypem progresivního kapitalisty. Slogan „Baťa drtí drahotu“ zaplavil republiku i zahraničí a zabral přímo fenomenálně. Když právě před sto lety sousední Německo sužovala hyperinflace, žili obyvatelé Československa naopak v prostředí klesajících cen se všemi jeho přínosy i zápory.

Drahota je poslední dva roky znovu velkým tématem Česka. Proč se ale žádný průmyslník nevydal po Baťových stopách?