Zelený lak na rezavé srdce Ameriky. Reportáž z míst, kde Bidenův „Green Deal“ mění ocel za elektroauta

Na první pohled vás město Weirton v Západní Virginii vůbec ničím nepřekvapí. Pokud jste si ovšem už předtím zvykli na skličující výjevy z amerického Rust Beltu. Masivní, opuštěné továrny a výrobní haly lemují oba břehy řeky Ohio. Širokého, šedivého toku, který od severu k jihu, od Pensylvánie přes státy Ohio a Západní Virginii, protéká někdejším ocelářským srdcem Spojených států. Tady se budovala od konce 19. století ekonomická síla země, tohle byl „arzenál demokracie“, jak zdejší provozy, které se za druhé světové války přeorientovaly na válečnou výrobu, pojmenoval tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt.

Z někdejší slávy toho ale už moc nezbylo. Automatizace a odliv kapacit za levnější výrobou do zámoří postupně přeměnily, od 80. let minulého století, průmyslový Středozápad ve skutečný rezavý pás, jehož byl právě Weirton jednou ze smutných výkladní skříní. V několik set metrů dlouhém komplexu ocelářských a železárenských provozů sem tam zahlédnete natřenou střechu, pod kterou si někdo pronajal skladiště, ale jinak je to jednolitá hnědavá rez. Už jen jako kulisy působí dvoupatrové cihlové budovy městského kulturního centra, kam se chodívalo tancovat, a knihovny, kde skrze špinavá okna ještě vidíte regály. Prázdné je tady tak nějak všechno.

Od řeky, od domků s okny zatlučenými překližkou, musíte vyrazit silnicí strmě do kopce, abyste už na plošině nad údolím našli nějaký život, obchod, kadeřnictví, půjčovnu dodávek U-Haul, restauraci. „Uživíme se, ale stojí nás to spoustu sil,“ říká jednačtyřicetiletá Natalie, která má na starosti obchůdek s potravinami a zároveň domácí fastfood Natalie’s Nook (Nataliin koutek). „To není po mně, to byla babička, pojmenovali mě stejně,“ vysvětluje Natalie, kdo byl původním zakladatelem podniku.