Okupovaní, ostřelovaní, zatopení. Příběhy lidí z Chersonu, města, kde se normální život nedá žít

Vedle totálně zničeného Bachmutu a zdevastovaného Mariupolu je Cherson už teď symbolem pohromy, která se na Ukrajinu loni snesla. S fotografem Jakubem Plíhalem jsme ve městě  strávili několik dní na konci května. 

Ulicemi duní dělostřelecká palba. Rusové střílejí večer a v noci. Od jedenadvaceti hodin platí zákaz vycházení. Banky, restaurace s výjimkou dvou kaváren a většina obchodů jsou zavřené. S výjimkou potravin. Mnoho bytů je opuštěných, protože normální život se v takových podmínkách opravdu žít nedá. Je tam málo dětí, většina rodin odjela. Místo oken jsou ve vybombardovaných domech dřevotřískové desky. Na hlavním vlakovém nádraží, v nemocnici, v supermarketu. Velké nákupní centrum shořelo po zásahu ruskými raketami. Střed města je opuštěný a tichý.

Jen v malém kiosku nám prodala slečna kávu do ruky. Paní, se kterou jsme si domluvili pronájem bytu, chtěla dopředu znát přesný čas, kdy nám předat klíče. Bojí se vycházet, protože dost lidí už ruská palba na ulici zranila nebo usmrtila.

A teď Chersoňany potkala nová noční můra. Voda z přehrady, kterou (nejen) podle mého názoru odpálili ruští okupanti. Celý Cherson nebyl zatopený: část města včetně centra leží výše, takže unikla, ale čtvrti blízko Dněpru neměly šanci. Už od listopadového osvobození Chersonu byl Dněpr zakázanou zónou, a čím blíže se šlo k řece, tím bylo nebezpečí větší. Na druhé straně řeky číhali ruští ostřelovači. Týden před naším příjezdem přijeli až k řece italský novinář a jeho ukrajinský tlumočník. Ukrajinec zahynul, Ital skončil se střelnými zraněními v nemocnici. 

Chlouba sovětské výstavby se dostala i do filmu a na poštovní známky. Teď Kachovskou přehradu zničil výbuch

8. 6. 2023 ▪ 4 min. čtení

Vraťme se zpátky v čase, na moje první válečné setkání s Chersonem. Ruská invaze mě loni 24. února zastihla v Kyjevě a po dvou dnech jsem odjížděl směr Česko. Neměl jsem auto a bez něj se v té chvíli na Ukrajině nedalo pohybovat. Takže tam zamířili z Prahy kolegové Josef Pazderka a Jakub Plíhal.

Z kyjevského autobusového nádraží Vydubiči ráno odjížděl autobus do Chersonu. Protože byl zákaz nočního vycházení a autobusy v noci nejezdily, tak většina pasažérů nocovala v čekárně.  „Nevím, co se děje, ale mám zlé tušení. Ostřelují to tam a Cherson je blízko Krymu,“ tvrdila jedna z vystrašených cestujících.

Její tušení bylo bohužel správné. Ruští vojáci vstoupili do města 2. března, několik desítek hodin po našem rozhovoru. První videa pořízená obyvateli Chersonu mobilem vypadala děsivě. Po zuby ozbrojený voják se dobývá do trafiky, aby si vzal SIM karty do mobilu. Na jiném místě okupanti odcházejí s taškami plnými jídla z obchodu, kde téměř jistě neplatili. Stále funkční průmyslová kamera na čerpací stanici další skupinu Rusů zachytila, jak kradou vše, co uvnitř našli.

Na hlavním náměstí se v prvních dnech scházely stovky odvážlivců s ukrajinskými vlajkami, ale začínala doba teroru. Rusové dosadili do čela města a celé oblasti nové kolaborantské vedení a začali pronásledovat ty, kteří se odmítali s novými pořádky smířit. Nebo z toho alespoň byli podezřelí. Zatýkali lidi a odváděli je do výslechových místností, většinou ve sklepích.

Bití i psychická muka

Ještě v době ruské okupace jsem mluvil přes sociální síť Telegram s novinářem Olehem Baturinem, který „sklepem prošel“. „Bili mě a sprostě uráželi. Pak se mě snažili zlomit psychicky. Vyhrožovali, že mě zabijí, že mě odvezou někam na pole a zastřelí. Neměl jsem důvod jim nevěřit. Mohli se mnou udělat, co chtěli. Záměrně mě nechávali v nejistotě. Osobně je pro mě těžké říci, co bylo horší – zda fyzické násilí, nebo psychický teror. Po bití nebo mučení vás bolí část těla, při psychickém nátlaku jste v neustálém stresu. Dostával jsem málo jídla a vody, nemohl jsem se umýt nebo převléct,“ vyprávěl v rozhovoru, který jsme vedli loni v srpnu.  

Díry od šrapnelů na dětském hřišti v Chersonu

Foto: Jakub Plíhal/Aktuálně.cz

V současnosti Baturin shromažďuje informace o zrádcích, kteří kolaborovali s okupanty. Mnoho Chersoňanů raději odjelo, i když to nebylo jednoduché. Nikdo neměl jistotu, že ho ruská hlídka pustí na území, které bylo pod kontrolou ukrajinské armády. Do Prahy letos na jaře nakrátko dorazila Anastasja Hrišková, která z okupovaného města odjížděla se svojí dcerou. V Chersonu zůstali její rodiče, kteří nechtěli svůj dům opustit.

„V první řadě jsme smazali z notebooků a mobilů vše, co by nás mohlo ohrozit, kdyby je prohledávali. Jeli jsme kolonou v den, kdy bylo špatné počasí, vítr a hustý déšť. To asi pomohlo, orkům (ukrajinská přezdívka pro ruské okupanty – pozn. red.) se nechtělo v takové zimě se s nikým moc zdržovat. Na kontrolních stanovištích hledali vojáky, prohlíželi tetování na těle. Když viděli, že máme děti, jen zkontrolovali dokumenty a nechali nás projet,“ vyprávěla.

V Chersonu se bála zůstat. „Brzy po začátku okupace byl nedostatek potravin a dalších věcí, protože se nic nepřiváželo. Začali jsme organizovat humanitární pomoc přes internet. Rozváželo se zboží rodinám s dětmi, důchodcům a invalidům. Ale hned v květnu 2022 jsme s tím přestali. Začalo být nebezpečné být v kontaktu s lidmi na území pod kontrolou Ukrajiny,“ řekla Anastasja Hrišková.

Do Chersonu se doteď kvůli ostřelování nevrátila, ruská palba ji pronásleduje i v novém domově v Umani. 28. dubna tady ruská raketa Ch-101 připravila o život 23 lidí včetně šesti dětí, o měsíc později raketa dopadla na nákupní centrum. Nikde na Ukrajině není bezpečí.

Zkoušený pivovar i nemocnice

Ale zpět do Chersonu, k naší návštěvě ostřelovaného města na konci letošního května. Dva místní lidé – dva ředitelé – mi utkvěli v paměti. Šéf pivovaru Volodymyr Šemenkov a ředitel kardiologického centra Oleh Mazurjak.

Šemenkov kouřil jednu cigaretu za druhou, a když nám ukazoval v mobilu video z ruského bombardování, kdy raketa dopadla na pivovar, třásly se mu ruce. Zažil toho dost za okupace i po ní.

„V říjnu jsme dostali od okupační správy nařízeno, že musíme přejít na ruské zákony a platit ruské daně. Odmítli jsme, takže za několik dní přišli do pivovaru vojáci s automatickými puškami. A s nimi několik místních lidí, zrádců. Nahnali nás do jedné místnosti a řekli, že přebírají pivovar. Naštěstí brzy poté přišla ukrajinská armáda a osvobození,“ vyprávěl.

Pak ale začalo bombardování. „Tři týdny jsme byli bez vody a elektřiny. Jeli jsme na generátor, ale jen na nutnou údržbu. Teď už naštěstí fungujeme normálně. Jsme však jeden z mála takových podniků ve městě. Jinak tu moc práce není a nejsou ani lidé, protože se bojí, když Rusové pořád střílejí,“ říkal Šemenkov. A za dva týdny přišla další katastrofa v podobě protržené hráze. Pivovar ale má štěstí v neštěstí: je v místech, kam voda nedosáhla.

Kardiologické centrum – v minulosti několikrát zasažené raketami a granáty – ho nemělo. Leží ve čtvrti Korabel, které je blízko řeky a voda tam vystoupala. Další úder pro těžce zkoušenou nemocnici. „Děláme vše, co je v našich silách, abychom udrželi péči o pacienty, kteří nás potřebují. Ale je to nápor na fyzické a psychické síly. Při jednom bombardování Rusové zasáhli rozvod plynu, který máme v areálu, jeden granát pronikl zdí do nemocnice. Strašné je, že sem vypouštějí drony s bombami. Naštěstí nám dobrovolníci dodávají léky, máme přísun ze Švýcarska a Itálie. Můžeme si dovolit pacientům dávat léky zadarmo. Z Nizozemska jsme dostali nové generátory,“ líčil nám před dvěma týdny pětasedmdesátiletý ředitel.

Co všechno ještě budou muset lidé (nejen) z tohoto města vydržet?

Oleh Mazurjak, ředitel chersonského kardiocentra. Ve vybombardovaných ­domech jsou mnohde ve městě dřevotřískové desky. I tady.

Foto: Jakub Plíhal/Aktuálně.cz