Advokátní kancelář na pražských Vinohradech založila před 13 lety, od té doby se Lucie Hrdá setkává se spoustou obětí a před soudy zase s řadou rozsudků, které považuje za nespravedlivé. Pocitu marnosti se tedy nemůže vyhnout. A vyhoření má už dávno za sebou. „Každá třetí ženská čelí násilí, ale společnost to ze židlí zatím nezvedá,“ konstatuje.
HN: Denně se zabýváte násilím. Zažila jste jej na vlastní kůži?
Naštěstí s násilím nemám zkušenost. Co se ale týká obtěžování… Když mi bylo asi tak devět, viděla jsem chlapa onanovat v autobuse. Samozřejmě že jsem nechápala, o co jde, došlo mi to mnohem později. A pak znám pochopitelně i běžný catcalling na ulici: „Ukaž prsa, ukaž kozy, pojď si zašukat!“
HN: Tak to mám bohatší zkušenosti. Kolik žen něco takového u nás zažije a kolik ne?
Každá třetí žena je obětí domácího násilí. A to počítáme i ty, jež to nikdy nepřiznají. To je velké číslo. Ještě horší mi ale přijde, že každé čtvrté dítě žije v rodině, kde se domácí násilí odehrává, anebo je samo jeho obětí. A každá šestá dívka zažila sexuální násilí nebo nátlak, stejně jako každý osmý až desátý chlapec.
Co neobhájíme před dětmi, neobhájíme před sebou, říká socioložka Durnová
HN: Mění se ta čísla v porovnání s dobou třeba před třiceti lety?
Dříve se to systematicky nezjišťovalo, máme tedy k dispozici vlastně jen tato čísla. První statistiky pocházejí z druhé půlky 90. let. A skutečně první reprezentativní výzkum, který se vyjádřil k přístupu veřejnosti k domácímu násilí, udělal tabákový koncern Philip Morris pro Bílý kruh bezpečí až v roce 2002. Já jsem v této neziskové organizaci o dva roky později začínala jako poradkyně a sexualizované násilí bylo na veřejnosti stále víceméně tabu. A pojem „oběti“ ani nefiguroval v našem právním řádu. Používal se termín „poškozená či poškozený“. Poškozená může být firma, kterou někdo připravil o peníze, ale znásilněná žena?
HN: Takže vlnu svědectví o sexuálních útocích na pracovištích nebo v nemocnicích skutečně přineslo až hnutí Me Too?
Pokrok přišel s evropskou legislativou, která v těchto případech jasně hovoří o obětech. Jakmile jsme ji začali přejímat, změnila se i rétorika českých orgánů činných v trestním řízení. To byl zásadní krok. K tomu připočtěme hnutí #MeToo, články v médiích o násilí, jehož se dopouštěli či dopouštějí známí lidé. Ta vlna ještě neskončila, byť v porovnání se zahraničím je vlastně malá, ale důležité je, aby neopadla. Vždyť vzhledem k celkovému počtu obyvatel České republiky jde o obrovské množství lidí! Kdyby byl každý třetí muž nebo každá třetí žena HIV pozitivní, okamžitě vzniknou záchranné programy, azylové domy, prostě najde se spousta peněz. Ale že každá třetí ženská čelí násilí, to nás ze židlí zatím nezvedá. I když to nese následky, které Česko stojí ročně čtyři miliardy korun.
HN: Jak jste k tomuhle číslo došla?
Náklady na léčbu, na nemocenskou, na ušlý zisk, který potom stát dotuje sociálními dávkami, práce soudů, soudních znalců, policistů a tak dále. Aspoň kvůli penězům by se zástupci státu měli probrat, když už ne kvůli zničeným životům. Na peníze stát přece slyší.
HN: A co by měl tedy stát udělat?
Mám tu znásilněné děti, opakovaně týrané ženy a pracuju pro ně, jak nejlépe umím. Ale nejsem psycholog ani psychiatr. Těch je zoufalý nedostatek, nelze je získat k systematické spolupráci a my si nemůžeme dovolit ani asistenta, který by obvolával ordinace a naše klienty se tam snažil protlačit. Přitom – podle Istanbulské úmluvy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí – by stát měl v každém kraji zřídit alespoň jeden útulek pro oběti. Prostě místo, kde se vám dostane ihned lékařského ošetření, kde můžete pobýt dva tři dny, mluvit s policií, s psychologem. Systém této péče by měl být nízkoprahový, ale my nemáme žádný. A potom se tady najdou lidé, kteří se diví, že oběti nejdou na policii. Proč by to hlásily? Vždyť systém je jen odrazuje.
HN: Moje matka v 80. letech nenašla odvahu jít na policii, protože nikdy neměla důkaz, ani jednu modřinu. A také věděla, že ji policisté stejně neochrání před dalším útokem.
Dnes máme legislativu, která aplikuje institut takzvaného vykázání pachatele, a to v trestním i občanskoprávním řízení. V trestním řízení dokonce lze pachatele vykázat na celou dobu řízení a pak mu lze uložit ještě i zákaz kontaktu v rámci opatření při trestu. Samozřejmě je však otázka, nakolik se tyto prostředky opravdu využívají. Zrovna dneska ráno mi volala paní, že maminku mlátí manžel a policie ho odmítla vykázat ze společného bytu s absurdním odůvodněním, že je spolumajitelem nemovitosti. To je úplná hloupost. Vykázat lze přece i člověka, který tu nemovitost vlastní sám! Bohužel, takové chyby se stále dějí. A také se objevují rozsudky, v nichž se píše, že si za domácí násilí mohla oběť sama, protože se k manželovi předtím nechovala hezky. Další absurdita.
HN: Jaký trest vůbec může tedy takový násilník dostat?
Domácí násilí podle paragrafu 199 trestního zákoníku je zlé zacházení, které je pro oběť dlouhodobým příkořím, jež ona sama tak vnímá. A když se to děje delší dobu nebo na více lidech nebo je tím způsobena těžká újma na zdraví, potom je to ve vyšší právní kvalifikaci. Obvyklá sazba jsou dva roky až osm let, ale 75 procent domácích agresorů odchází s podmínkou.
HN: Proč?
Ráda bych odpověděla, ale nevím. My se tím zabýváme v Bez trestu, což je organizace, na jejímž založení jsem se podílela. Analyzujeme rozsudky, které vykazují velmi nízké tresty, a nacházíme v jejich odůvodněních bagatelizace. Třeba se v nich píše, že týraná žena se k muži opakovaně vracela, a tak si to vlastně přivodila sama. Přitom každý člověk, který pracuje s oběťmi, ví, že když je násilí velmi intenzivní, mění se psychika oběti. Takže to, že se týraná žena vrátila, mělo být naopak přitěžující okolností proti tyranovi. Nebo se v odůvodnění nízkého trestu píše, že příčinou domácího násilí byly dlouhodobé neshody a neschopnost ženy vyhledat terapii.
HN: Chápu správně, že někteří soudci prostě nevědí, jak to při domácím násilí chodí?
Máme za to, že kdyby se soudci více vzdělávali, nemohla by tak nesmyslná odůvodnění padnout. Upozorňuji ale, že nechceme říkat soudcům, jak mají rozhodovat. Chraň bůh! Chceme jenom, aby rozhodovali s plným vědomím toho, jak viktimizační principy fungují. Když o nich nic nevíte, držíte se pofiderních laických představ. A ty jsou nabyté mýty, pohádkami.
HN: Jaké mýty kolují po Česku?
Stále převažuje mýtus, že domácí násilí se děje hlavně v sociálně slabších rodinách. Pak se také traduje, že manžel agresor se pozná na první pohled, protože se neumí ovládat. Anebo si mnoho soudců myslí, že násilí nemá vliv na děti, když se doma „jen“ dívají. Další mýtus: když je žena opilá, v podstatě může za to, že ji znásilnili. Anebo: když ženu znásilní manžel, je to vlastně jen špatný sex, nemůže se srovnávat se znásilněním v parku. To je něco úplně jiného. Jak jiného? Čísla mluví jasně – 70 procent znásilnění se odehrává v partnerských vztazích a pro oběť to znamená vždy otřesnou zkušenost. Otřesnější než park.
HN: Žena by se také neměla vyzývavě oblékat, že?
No jasně! Vzpomínáte, jak zástupce kandidáta na pražského primátora řekl při debatě se studenty, že ženy nemají po nocích chodit samy venku? A když si nezařídí doprovod, je to jejich risk. Šílené! Reálně to znamená, že když já si objednám taxíka, útočník znásilní někoho jiného, kdo na taxíka nemá. A když si vezmu delší sukni, tím mu vlastně vzkážu: „O. K., vyber si jinou oběť.“ Ale my přece nechceme, aby to takhle fungovalo. A už vůbec nemůžeme tímto způsobem odůvodňovat rozsudky.
HN: Až donedávna také platilo, že lékaře, kteří využívají svého postavení, se jaksi nesluší hnát k odpovědnosti. Teď policie nashromáždila 28 svědectví proti doktoru Janu Cimickému a vy řadu napadených žen zastupujete. Troufnete si odhadnout, jak to dopadne?
Nepřísluší mi to komentovat, bylo by to neetické a neprofesionální. Ale je moc dobře, že se tato kauza otevřela. Je to typický vzor: všichni něco věděli, nikdo nic neřekl, nepodnikl. Řada jiných žen mi vyprávěla, že je také zneužíval gynekolog, psycholog, obvoďák, ale protože měly pocit, že jsou v tom samy, nic neohlásily. Až díky kauze Cimického jejich zábrany padají. Zrovna teď čelí takové vlně svědectví další lékař v Ostravě.
HN: Na řadu deliktů doktora Cimického se ale bude jistě vztahovat promlčecí lhůta.
Obecně mohu připomenout, že promlčecí lhůty jsou různé, protože existují různé trestní sazby a každá sazba se promlčuje jinak. V takové kauze se pak tedy sejde spousta promlčecích lhůt, které na sebe navazují, pokud pachatel třeba opakoval trestnou činnost. Je to poměrně složité.
HN: Můžete tedy demonstrovat na konkrétním případu, kdy takový predátor byl odsouzen?
U zneužívání dětí se promlčecí doba prodlužuje o ty roky, jež zbývají do dospělosti oběti. Pokud tedy dnes pětadvacetiletá žena konečně sebere odvahu a popíše, co se jí stalo v dětství, a policie to opravdu bude řešit, pak delikt vůbec nemusí být promlčený. To se stalo v jedné mé kauze – byla znásilněna devítiletá dívka, ale začalo se to soudit, až když jí bylo 22 let. A násilníka odsoudili.
HN: Když ale oznamuje padesátiletá žena, že ji před pětadvaceti lety osahával její psychiatr, chápu, že to leckteří považují za promlčené, dokonce výpovědi žen zpochybňují.
Zákon upřednostňuje nehrabat se ve starých věcech, neboť důkazy časem degradují, vyšetřování je složité, a proto tedy stanovuje promlčecí lhůtu. Zároveň ale zákon říká, že pokud jde o závažný a opakovaný trestný čin, promlčecí lhůta se přerušuje. A to je moc dobře. Říkáte, že někomu přijde nesmyslné stíhat člověka za sexuální delikty, které provedl před 20 lety? Tak já jsem s tím celkem v pohodě. A až v téhle zemi přestanou bagatelizovat sexuální a domácí násilí, půjdu a koupím si fakt drahou kabelku. Za odměnu!
Lucie Hrdá (41)
Který váš případ dopadl zvláště špatně? Nad otázkou dlouho nepřemýšlí a připomene si vedoucí letního tábora, která zjistila, že praktikant strkal prsty do análního otvoru sedmileté dívence. Vedoucí to považovala za znásilnění a šla jej nahlásit na policii. „Ale paní, prosím vás, to chcete tomu klukovi zkazit život? Za tohle by mohl jít sedět na dlouho a přitom s ní ani nespal, ne?“ uklidňovali ji s pobavenými úsměvy policisté. A mladík dostal jen podmíněný trest.
„Soud navíc konstatoval, že dívka má funkční rodinu, takže nepotřebuje ani odškodné. To mě vzalo. Stát ochránil pachatele hned nadvakrát. Vždyť bychom mu, chudákovi, zničili život a ještě by se musel zadlužit! Ta znásilněná holčička nikoho nezajímala!“ říká advokátka Lucie Hrdá, která dlouhodobě zastupuje oběti zvláště závažných trestných činů a domácího násilí.
Kdysi chtěla být archeoložkou i herečkou, vystudovala však práva, vsadila na advokacii a přitom mnoho let působila jako dobrovolná právní poradkyně Bílého kruhu bezpečí. Právě tam pochopila, že oběti vlastně nikoho nezajímají, že český stát jim vůbec není schopen a ochoten poskytnout potřebnou pomoc a péči. Dnes proto sama pomáhá znásilněným nebo týraným před soudy i mimo ně, kritizuje rozporuplné rozsudky i zažité stereotypy. Je vysokoškolskou ombudsmankou, feministkou a komentátorkou, jež si nebere zrovna servítky. Podílela se na založení organizace Bez trestu, podílí se také na vzdělávacích programech pro právníky.
A vychovává pětiletá dvojčata, dcery.
HN: Proč se vůbec věnujete zrovna této problematice?
V Bílém kruhu bezpečí jsem zjistila, že na tyhle věci se advokáti nespecializují. Není to dvakrát výnosná činnost, trávíte hodiny s oběťmi, děláte psychologa i sociálního pracovníka, ale stát nepřispěje ani korunu. Tak trochu to na mě zbylo. A má to smysl. Pomáhám desítkám a desítkám obětí.
HN: Jsou mezi nimi i studentky, jež čelily sexuálnímu nátlaku ve škole?
Stala jsem se nedávno ombudsmankou na soukromé vysoké škole Ambis. Je to potřeba na všech vysokých školách bez výjimky. Dokud je vysoké školství nastavené tak, že pedagog může mít pět dětí s pěti studentkami anebo udržuje bez obav ve škole sexuální vztahy, pak je něco špatně. To je stejné, jako kdybych si vytvářela harém z koncipientů. A oni by to snášeli ze strachu, abych je nevyhodila, nesnížila jim plat nebo je nepomluvila na advokátní komoře. To je jen o moci, o převaze.
HN: Namítnu, že se učitel také mohl jen osudově zamilovat.
Podle mě první pravidlo lidské sexuality spočívá v tom, že to dělám s člověkem, který je mi rovný. A tyhle vztahy prostě rovné nejsou. To je, jako když otevřete kozlovi zahradu. Jak jinak to mám nazvat, když se to děje i na středních školách? Dospělý učitel si vybírá mezi čtrnáctiletými a ředitel to ví, vědí to rodiče…
HN: A může to také být pomluva. Pomsta.
Křivé obvinění existuje u všech trestných činů. Nehájím jen oběti, ale také při opatrovnických sporech zastupuji často lidi obviněné z domácího násilí, ze zneužívání dětí. Ano, někdy se proti křivému obvinění bojovat dá a někdy nedá. Ale musím připomenout, že počet křivě obviněných v těchto kauzách není větší než u jiných trestných činů. A vždycky jde o malá procenta. Tak třeba 95 procent znásilnění není nahlášeno a u těch pěti procent, jež nahlášena jsou, představují křivá obvinění jen šest až sedm procent. Uznejte, že je to velmi málo, a je tedy absurdní, že se najde stále dost lidí, kteří výpovědi napadených bagatelizují. Vlastně to je logické. Společnost reaguje podle toho, jaké v ní platí normy. Proto se většině lidí zdá přehnané hnutí #MeToo, proto soudci vynášejí nízké tresty za znásilnění. Ctí se prostě staré dobré pořádky a každý, kdo je chce bourat, je divný, hysterický, nedůvěryhodný.
HN: No, možná je toho moc najednou. Dříve byla tato témata tabu, teď jsou všudypřítomná. Konzervativnější lidé se děsí extrémů.
A tak chrání tradiční rodinu! V čem spočívá? V mlácení manželek? Tradiční rodina je postavena na principu, že jedna strana je v absolutně nevýhodné pozici. Tohle ale přece ve 21. století nechceme. Nebo – většina mladých to nechce, já to nechci! Feminismus je v Česku stále sprosté slovo, zatímco na Západě je už normou. Znamená rovnost v právech. Tady si většina myslí, že když jsem feministka, nosím v kabelce samopal potřený menstruační krví a zastřelím každého, kdo se mi pokusí podržet dveře. Je třeba ještě hodně času, než se to změní.
HN: Mně se spíš zdá, že se už mnohé změnilo. Proč tolik pesimismu?
Velká část české společnosti je konzervativní, zejména starší část. A ta drží v rukou moc. Zatím pevně. Obávám se, že budeme muset počkat, až to všechno staré prostě odejde, zmizí. Umře.
