Které knížky teď máte na nočním stolku?
Velmi mě zaujala kniha o doprovázení blízkého člověka na poslední cestě – O smrti a životě od Irvina D. Yaloma a Marilyn Yalom.
Máte zvláště oblíbeného autora?
Určitě jsou to „Jižani“ – povídky Trumana Capoteho a Srdce je osamělý lovec od Carsona McCullerse dýchají neopakovatelnou melancholií. A učaroval mi jihoamerický magický realismus. Třeba Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze.
Co jste četla, když jste byla malá?
Přes pohádky jsem se rychle dopracovala k dobrodružným knížkám, odkud už nebylo daleko ke Dvěma divochům Ernesta Thompsona Setona a k dalším knihám o zvířatech. Prošla jsem i obdobím romancí a pak propadla velkým příběhům jako byla Sophiina volba Williama Styrona nebo Něco se stalo Josepha Hellera.
Potkala jste tehdy literární postavu, která ovlivnila vaši budoucnost?
Už v šesti letech mě zasáhl Příběh lvice Elsy od Joy Adamsonové. Ale až skoro po 50 letech jsem se skutečně dostala k tomu, co jsem po přečtení knihy hned chtěla dělat: chránit divoká zvířata a jejich přirozené prostředí. Pochopitelně dnes již v kontextu poznatků moderní vědy a aktuálních hrozeb, kterým příroda čelí.
Kterou knihu si v tomto životě ještě určitě musíte přečíst?
Chci dočíst knihu Antropocén od Petra Pokorného, Davida Storcha a kolektivu. Je to nelehké čtení, ale dodává mé snaze zorientovat se ve stavu současného světa potřebné uvědomování si souvislostí a propojování všech oblastí lidského vědění.
Kterou knihu čtete jako lék na špatnou náladu?
Pro obveselení už knihy nečtu. Když jsem se nedávno vrátila k Co život dal a vzal od Betty MacDonaldové, u které jsem kdysi slzela smíchy, zjistila jsem, že mě identické pasáže dojímají k pláči.
Se kterým autorem byste ráda zašla na sklenku vína?
Ráda bych si povídala s Claudem Lévi‑Straussem, k jehož Smutným tropům se vracím pořád. Co by si asi myslel o dnešní brazilské přírodě?
A se kterým autorem byste podnikla cestu na safari?
Cestování s někým, koho neznáte, je ošemetná věc. Takže by to asi byl můj muž Jan Dungel. U ohně bychom si povídali jako vždycky o tom, jak blízko jsou v divočině hvězdy, jak mimořádnou sounáležitost nejen s okolní přírodou, celou planetou, ale i nedozírným vesmírem tam cítíme a jak jsme díky tomu šťastní. A jak nechápeme, že jsou lidé, kterým ty souvislosti nedocházejí, a jak je nám jich vlastně trochu líto.
