Kdo pochybuje o roli jednotlivce v dějinách, nechť se podívá na sestřih zápasů z mistrovství světa ve fotbale v roce 1986. Naprosto průměrný argentinský tým zvítězil. A to díky jednotlivci jménem Diego Maradona. Nikdo, ani Pelé, Messi nebo Ronaldo, neměl pro svůj tým takovou cenu.
Může se to, co se stává ve sportu, stát taky v politice? Ano, ale méně často. Z historie víme, že role jednotlivce je omezená. Ve většině případů rozhodují širší, řekněme společenské či ekonomické trendy. Československo by se po listopadu 1989 rozpadlo, i kdyby nejsilnějším slovenským politikem té doby nebyl zrovna Vladimír Mečiar. Demokracie v Německu by se ve třicátých letech minulého století zhroutila, i kdyby se neprosadil Adolf Hitler, ale někdo jiný. Armáda by pravděpodobně zavedla vojenskou diktaturu, Židé by v Německu byli perzekvováni i bez nacistů, konstatuje historik Ian Kershaw. Pravděpodobně by ale nedošlo na Hitlerovy maniakální plány jejich úplného vyhlazení. Jedinec tedy za určitých okolností přece jen bývá rozhodující.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
