O sobectví, nezodpovědnosti i kompetenci. Role politiků v dějinách

Kdo pochybuje o roli jednotlivce v dějinách, nechť se podívá na sestřih zápasů z mistrovství světa ve fotbale v roce 1986. Naprosto průměrný argentinský tým zvítězil. A to díky jednotlivci jménem Diego Maradona. Nikdo, ani Pelé, Messi nebo Ronaldo, neměl pro svůj tým takovou cenu.

Může se to, co se stává ve sportu, stát taky v politice? Ano, ale méně často. Z historie víme, že role jednotlivce je omezená. Ve většině případů rozhodují širší, řekněme společenské či ekonomické trendy. Československo by se po listopadu 1989 rozpadlo, i kdyby nejsilnějším slovenským politikem té doby nebyl zrovna Vladimír Mečiar. Demokracie v Německu by se ve třicátých letech minulého století zhroutila, i kdyby se neprosadil Adolf Hitler, ale někdo jiný. Armáda by pravděpodobně zavedla vojenskou diktaturu, Židé by v Německu byli perzekvováni i bez nacistů, konstatuje historik Ian Kershaw. Pravděpodobně by ale nedošlo na Hitlerovy maniakální plány jejich úplného vyhlazení. Jedinec tedy za určitých okolností přece jen bývá rozhodující.