Prostě jsem se rozhodla, že půjdu do války. Ukrajina mi za to stojí

Poté co na jaře roku 2014 Rusko anektovalo Krym a v Doněcku začali separatisté s ruskou podporou ozbrojené povstání, připojily se k ukrajinské armádě a dobrovolnickým praporům také tisíce žen. V letech 2014 a 2015 jsem byl několikrát ve válečných zónách na východě země a potkal tam mnoho žen v uniformě. Ve městě Ščasťa, blízko frontové linie, jsem se tehdy setkal s osmnáctiletou studentkou z Kyjeva Soňou Novikovou. O rok dříve přijela na východ, aby se přidala k dobrovolnickému praporu Ajdar a se zbraní v ruce se zařadila do oddílu, který působil v okolí strategicky důležité elektrárny Luhanska TES. Ukazovala mi místa v jejím okolí, kde granáty a rakety zabily kamarády, kteří s ní v praporu bojovali.

„Prostě jsem se rozhodla, že půjdu do války. Ukrajina mi za to stojí. Ne každý chce žít v nějakém Novorusku,“ vysvětlovala mi své důvody v kasárnách Ajdaru ve chvíli, kdy se vrátila z jedné noční akce. Rodina prý přijala její krok nejednoznačně. „Táta byl na mě hrdý, máma byla zpočátku proti. Moje babička žije v Rusku a říká, že na Ukrajině vládnou fašisté. Ví ale, že jsem tady,“ usmívala se bojovnice, zatímco si zapalovala cigaretu a samopal přehazovala na záda. Ve Slavjansku, který separatisté vedení ruským důstojníkem Igorem Girkinem obsadili v dubnu 2014, jsem zase viděl mladou dívku, jak s ochranným štítem a vestou prohledává centimetr za centimetrem území, na kterém nepřátelé položili nášlapné miny. Říkala, že chtěla pro svoji zemi udělat něco důležitého, tak se přihlásila jako dobrovolnice na odminovávání.