Dýchej, vzkazuje držitel Anděla, zpěvák David Stypka, na desce, která vyšla několik měsíců po jeho smrti

Zanechal po sobě prý asi třicet písniček v různém stadiu rozpracovanosti – od náčrtků a demosnímků po částečně hotové i definitivní verze, připravované k vydání pod dohledem vyhlášeného producenta Martina Ledviny. David Stypka tvrdil, že jeho nová deska Dýchej není jen kolekcí náhodně posbíraných písní, ale na rozdíl od předchozího alba Neboj, které vyprávělo o různých podobách strachu, bude novinka hlavně o naději.

Taky že ano. Stypka v době, kdy se album realizovalo, moc dobře věděl, že konec jeho života se blíží. A v řadě okamžiků na to ve svých textech naráží, když se obrací k vesmíru nebo k „Němu“, ale jeho písně jsou plné jasu a naděje: „To je jasné, že to může být zlé, / ba ne, my se s tím popereme / ba ne, tohle zvládneme,“ zpívá v písni Ještě se mi zdají sny. V Růži zase sděluje, že „už se ta chvíle blíží – cítím to bezpečně v kříži / unikám zemské tíži“. Vždy ale vizi nevyhnutelného konce kreslí v jiných souvislostech, nejčastěji milostných. Ten pravý text vyprávějící o chvíli před koncem za něj nazpíval Vladimír Mišík, když na závěr svého právě vydaného alba Noční obraz umístil píseň se Stypkovým textem nazvanou Děkuji. Ale rovněž ta je plná naděje: „Děkuji ti, že ještě mohu. Děkuji ti, že ještě jsem.“