Můj sen je, aby vyučování bylo návykové jako počítačové hry, říká guru on‑line vzdělávání ze Silicon Valley

Svět on‑line vzdělávání nejspíš nemá většího průkopníka a podporovatele než Salmana „Sala“ Khana. Prostřednictvím jeho projektu Khan Academy, který založil v roce 2009, se už doučovaly desítky milionů dětí, YouTube kanál platformy má skoro sedm milionů odběratelů a videa hlásí bezmála dvě miliardy zhlédnutí. Čtyřiačtyřicetiletý rodilý Američan, jehož rodiče ovšem pocházejí z Indie, na sebe znovu výrazně upozornil při pandemii, kdy téma vzdělávání přes web získalo kvůli karanténám a zavřeným školám na důležitosti. „Technologie nám teprve ukážou, co dovedou,“ říká Khan, který byl hostem konference věnované budoucnosti konference věnované budoucnosti školství FutureEdu, již v září pořádal Pražský inovační institut a další organizace.

HN: O digitalizaci vzdělávání se mluví dlouho, vy jste jejím průkopníkem. Byl covid opravdu tím milníkem, který školy, ale také rodiny přiměl moderní technologie skutečně akceptovat při výuce?

Uvidíme. Něco se nepochybně změnilo. O digitálních technologiích ve školství se mluvilo dlouho a hlavně v západním světě se s tím v posledních letech docela pohnulo. Na co ale covid hodně ukázal, je kvalita digitálního vybavení v domácnostech žáků a jejich rodičů. Mají chytré telefony, asi i notebook, ale aby byli vybavení na kvalitní práci několika lidí přes internet, to ani náhodou. Na to by se mělo zaměřit hodně pozornosti. Tohle byl dosud skutečný blokátor, proč nešlo plně využít potenciál on‑line nástrojů ve vzdělávání. Pokud ve třídě s 30 dětmi jen jedno z nich nemá dostatečné vybavení, aby mohlo pracovat třeba na počítači doma, nemůže na on‑line učitel spoléhat, nemůže dětem dávat domácí úkoly přes internet.

HN: To jsme však věděli už dřív. 

Ano, ale teď se to víc odhalilo. A pak je tu jeden filozofický aspekt – lidé by spolu měli při studiu komunikovat, měli by na sebe reagovat, nemělo by se stávat, že někdo přednáší 30 dalším a ti jej pouze tiše poslouchají a nijak se nezapojují. A při hodinách přes Zoom si spousta lidí včetně učitelů uvědomila, jak důležitá interakce je a jak těžké je děti zapojit. Takže začali vymýšlet různé triky a metody, což je něco, co zůstane a co se přenese i do off‑line hodin. Je to naprosto zásadní věc, které se dosud nevěnovala dostatečná pozornost. Pro mě bylo vždy důležité, aby učitelé potkávali žáky tam, kde jsou. A to nejen fyzicky, ale také z pohledu jejich dovedností a míry pokroku. Což je těžké, protože učitel je pouze jeden a žáků desítky a každý z nich potřebuje jiný přístup. Existuje však spousta studií, které ukazují, jak zapojení moderních technologií tomuto pomáhá – a nutnost řešit tento problém kvůli covidu narostla, ještě víc se zvětšil rozdíl mezi žáky právě kvůli technickému handicapu. Poprvé je vidět, že i mainstreamoví učitelé berou tuto otázku vážně, hodně se mluví o personalizaci vzdělávání a intenzivní výuce, aby se dohnalo to, co se zameškalo.