Když se loni na jaře začal šířit koronavirus SARS‑CoV‑2, odborníci po celém světě začali sledovat nejrůznější děje v organismu a hledat mezi nimi souvislost s vyšším rizikem onemocnění či jeho těžším průběhem. Poměrně rychle si všimli, že hospitalizovaní pacienti trpí nedostatkem vitaminu D. A protože o vitaminu D víme, že podporuje funkce imunitního systému, začalo se šířit doporučení jeho preventivního užívání, v některých nemocnicích byl dokonce podáván pacientům jakou součást léčby.

V době, kdy jsme neměli nic jiného, se toto řešení zdálo jako geniální – levné, bezpečné a ihned široce dostupné. „Na vzájemnou souvislost mezi nedostatkem vitaminu D a covidem poukazovalo i několik studií, publikovaných především jako preprinty, tedy ty, jež neprošly standardní odbornou recenzí, postupně ale přibývalo důkazů, že je to celé složitější a že skutečné důkazy o přímé souvislosti chybí,“ popisuje Eliška Selinger, lékařka a vyučující vědecké metodologie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. „Stala se z toho přímo modelová ukázka komplexnosti oboru nutriční epidemiologie a důležitosti výběru vhodné metody a správné interpretace vědeckých dat.“

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se