Dojit se naučím na YouTube. O symbióze koz, slepic a lidí ve městě

Stačí palcem a ukazováčkem pevně stisknout teplý struk a na dno plechového hrnce rytmicky tryská kozí mléko. Musíte mít ale správný grif. „Každému to nejde. Kdo zkouší dojit poprvé, většinou říká, že je to zvláštní pocit, skoro až nepatřičný,“ říká zkušená dojička, drobná třiatřicátnice Tereza Janovská, když se sklání pod bílou rohatou kozou Vendulou. Na pravidelné odlehčení vemene čeká ještě bezrohá Bezinka, v ohradě na Císařském ostrově mezi pražskou Stromovkou a Trojou k tomu poskakují a pomekávají čtyři kůzlata, zatím nedojící strakatá koza zvaná Krteček a vykastrovaný kozel Mekta. Tomu se ve farmářské terminologii neříká valach či vůl, nýbrž hňup.

Stádo tu na magistrátním pozemku s oploceným výběhem a přístřeškem žije od loňského listopadu, kdy se sem přestěhovalo z předchozího působiště na brownfieldu u nádraží Holešovice. Na jaře 2019 tam parta nadšenců založila komunitní zahradu, v níž zájemcům nabídla k pronájmu za členský poplatek záhonky a možnost podílet se na péči o „sdílené“ kozy a slepice. Odměnou bylo a je čerstvé mléko, z nějž si řada lidí doma vyrábí i sýry, a vejce, nepochybně kvalitnější než ze supermarketu. A ve městě zcela neobvyklé zážitky, které jsou dnes, jak známo, ceněné výš než materiální statky.