První záběr. Cosi je divně. Skoro nic není vidět. Zapomněli jsme snad, jak vypadají filmy v kině po měsících koronavirové abstinence? Jenže pak zazní první tón. A spolu se zvukem na okamžik zjasní také obraz. A znovu. Jen vteřiny stačí, aby si divák uvědomil, co to znamená, když zase po dlouhých devíti letech natočil nový film francouzský režisér Leos Carax. Tato událost má parametry zázraku, při němž se publikum cítí jako první filmoví diváci v historii, na které se ve snímku bratří Lumiérových řítil ze tmy supící vlak. Stejně jako oni budou hledat nástroje, jak se na film dívat, jako kdyby to bylo jejich poprvé.
Zbývá vám ještě 90 % článku
Nebo zkuste
předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné?
Přihlaste se
