Mančaft už neobvolá. Petr Pithart k uctění zesnulé disidentky Jiřiny Šiklové

Volala ještě před několika dny. Volala poslední rok často, tak jednou za týden: „Nic, já jen vobvolávám mančaft, jestli jste v pořádku, jestli něco nepotřebujete… Tak dobrý, čau, chlapečku, vopatruj se.“

Jiřina celý život někoho obvolávala, obcházela, někoho, kdo byl v maléru. Měla starosti o jiné. O blízké i vzdálené. Někdo tomu mohl říkat „aplikovaná sociologie“ nebo „sociální práce“ anebo také neokázalá, praktická lidskost. Vždycky na sebe brala mnohem víc starosti, než musela.

Znali jsme se víc než půl století, intenzivně od osmašedesátého. Naše děti vyrůstaly spolu v „indiánském“ oddíle Ligy lesní moudrosti, oficiálně Pionýr… Jezdili jsme k ní na chalupu…

Ten „osmašedesátý“ přicházel po krůčkách několik let. Už tehdy jsme se potkávali. Rodil se ze samých průšvihů, menších či větších konfliktů, do značné míry v prostředí mladých lidí, vysokých škol, Jiřininy Filozofické fakulty a spíše strojárny a jaderné fyziky než z mých práv. Spojovaly nás Literární noviny, od jara 1968 Literární listy. Náročný týdeník s nákladem přes tři sta tisíc! Měli jsme tenkrát desetkrát méně informací než dnes, ale byli jsme lépe orientováni než ti na dnešních sítích. Dokázali jsme podle toho jednat. Bylo lze rozeznat, co je hlavní a co vedlejší. Lhalo se stejně jako dnes, ale obecenstvo, diváci i čtenáři se lépe vyznali. Lež neměla několik jmen v angličtině jako dnes, byla prostě lží. Bylo zřejmější, za co stojí se nasadit a co obětovat, nejčastěji to bylo místo v zaměstnání. A úplně nakonec i osobní svoboda, vězení.

Tenkrát, během několika let, se mnoho lidí, a nejen u nás, poznalo a dalo dohromady pro celé zbytky jejich životů. Mnozí spolu vydrželi do smrti. Celý svět se tehdy jako by uvolnil, otevřel změnám, leccos ukazovalo, že to může být k lepšímu. Ti, kteří od té doby vydrželi, neodpadli v normalizačním marasmu ani v pokušeních neoliberálních, zlodějských devadesátek. Pořád ti samí. Generace.

Ta je dnes už jen tenčícím se jádrem „mančaftu“. Jiřinina mančaftu. Dodnes pořádně nevím, co to bylo, ten nadějný, ale neodpustitelně pošetilý osmašedesátý, který nás dal dohromady. Co vím, že stvořil – generaci, které je Jiřina Šiklová z nejpřesvědčivějších představitelek. Ačkoli by to se zachechtáním odmítla.

Jiřina už tenkrát o těch mladých, konkrétně o studentech ze západních univerzit („Nová levice“, třeba Rudi Dutschke, Cohn‑Bendit), napsala knihu s příznačným názvem Stoupenci změn. Chápavou, ale kritickou. Oni totiž chtěli bořit to, co my jsme chtěli postavit: na prvním místě parlamentní demokracii, vládu práva. Ta kniha vyšla o dvacet let později a je i dnes srozumitelná. Nebyli jsme ti reformní, „osmašedesátníci“, tím méně Novou levicí. Ano, byli jsme stoupenci změn a zůstáváme jimi, jen je nám k osmdesátce. Kritičtí ke každé moci, každý za sebe, každý jiný a přitom navzájem solidární.

***

My dva jsme se dávno znali, ale osudově jsme se sblížili při paši. Já tomu říkám paš. Pašovali jsme knihy a časopisy vší (nejen) exilové provenience a posílali jsme na Západ rukopisy všeho druhu. Dohromady metráky, spíše tuny sem, stovky rukopisů ven.

Vybudoval jsem někdy ve dvaasedmdesátém kanál, který začínal skromně – dopis desetkrát přeložený a olepený izolepou, vtištěný do dlaně při domluveném setkání v pasáži kina U Hradeb – a končil turistickými karavany, uzpůsobenými k pašování. Měly dveře, stropy i podlahy dvojité. Snad prý kdysi sloužily irské republikánské armádě – to jsme, probůh, nevěděli!

Po několika letech monopolu jsem byl zralý k vystřídání, opotřebovaný, vystrašený, měl jsem už nervy nadranc. Hledal jsem, kdo by to vzal za mě. Jiřina byla bez zaváhání ochotná naskočit k veslům! Hubená ženská, řeklo by se. Byla lepší než já, já byl menší samoobsluha, ona skoro megastore. Za jejího působení kanál fungoval další čtyři roky až do dubna 1981. Na jeho druhé straně byl londýnský Jan Kavan jako výpravčí, v Německu pak historik Vilém Prečan jako „ten zodpovědný“, zasilatel, příjemce a distributor. A skrze ty dva stovky a tisíce exulantů.

Pak se ale ucho utrhlo. Podařilo se jim nasadit mezi nás zrádce, agenta. Jiřina a devět dalších, vesměs novinářů, historiků a spisovatelů, zahučeli do basy. Eva Kantůrková, Ján Mlynárik, oba Rumlové, Milan Šimečka… Čekal se monstrproces. Tentokrát měli všechny důkazy v ruce a na filmových páskách. Pak se něco stalo v nejvyšší diplomacii či politice mezi Husákovým režimem a Západem a vazební vězně po roce beze slova pustili. Dodnes nevíme, co to bylo.

Ano, báli jsme se. Žili jsme tehdy v permanentním strachu. Nejméně se z nás bála Jiřina. A to tak, že se snad vůbec nebála.

Jiřina měla z nás všech po propuštění z vazby největší nárok na „zaslouženou dovolenou“ vrcholového zpravodajce, zkrátka mohla si už dát pokoj, ale ona se jen oklepala a vrhla se do pašování znovu! Bylo to proti všem pravidlům, pokud nějaká existují. Tentokráte přes diplomaty západních zastupitelských úřadů. Nikdo jsme neměli tolik odvahy chodit k nim pod rouškou tmy do bytů. Nebo třeba nasadit si paruku – slušela jí, slušelo jí všechno! – a jít za dne bílého na švédskou ambasádu… Trnuli jsme, ona se nám smála. Nebo spíše: strach na ní nebyl znát. Do značné míry díky ní nebyly v Československu statisíce zvídavých čtenářů odtrženy od světa, nejen od našinců ve světě.

Při tom všem a při jejích ubohých zaměstnáních psala (a pod cizími jmény vydávala) milé, návodné knížky pro dívky v pubertě a také pro babičky a dědečky: jak žít, když je zle, jak překonávat životní krize. Profesí často uklízečka a pracovní náplní geriatrická sestra – v různých podobách. V Thomayerově nemocnici spolupracovala na vědeckých výzkumech, protože ne všichni doktoři šéfové se báli spolupracovat s ní.

A kromě toho publikovala v řadě exilových periodik. Volila si pokaždé za pseudonym jiné, ale pro hrstku zasvěcenců identifikovatelné jméno. Jiřina byla vždycky česká řeka, Otava, Vltava, Nežárka… Československou exilovou publicistikou tak protékají malebné české řeky a říčky.

***

Život nebyl tehdy černobílý, nikdy není. I když by to tak mnozí lidé raději. Jiřina svým sociologickým, ale především mravním instinktem vycítila potřebu jasných pojmenování. To ona poprvé razila pojem „šedá zóna“. Mínila tím ty odvážné mezi námi, kteří z těch či oněch důvodů nepřidali svůj podpis pod Chartu 77. Ale pomáhali disidentům. To nebyli jen chartisté: přibývaly další a další nezávislé iniciativy – rodila se „občanská společnost ve stavu nouze“. Někdo nám musel pomáhat při opisování textů, vázání knih, jejich distribuci, při sbírání faktů o represích – pokud jsme nechtěli degenerovat v ghetto samospravedlivých. Bylo třeba odborníků ze „struktur“ při tvorbě chartovních dokumentů o stavu země.

Šlo úhrnem o tisíce lidí, bez nichž by disent usychal, až uschnul. Když někoho z těch šedivců estébáci chytili a zadrželi nebo uvrhli do vazby, trvalo celé dny, než se to svět dozvěděl. Nebyli holt mezi „prominentními“ disidenty: ti, když byli zadrženi ve dvě odpoledne, v pět už o tom hlásil Ivan Medek z vídeňského Hlasu Ameriky. Disidenti byli takto svým způsobem přece jen trochu chráněni, ti z šedé zóny nikoli. Vždycky jsem Jiřinu chválil za toto prozíravé a spravedlivé vymezení a pojmenování. Ne, svět nebyl nikdy černobílý: hrstka statečných – a anonymní, konformní masa. Tak to nefunguje.

Existence úctyhodné šedé zóny dokazovala, že postavit se nemravnému režimu, stojícímu na stvrzení okupace jako bratrské pomoci, bylo možné: nemuseli jste se rovnou nějakým podpisem etablovat jako nepřátelé režimu, ale mohli jste dělat něco pozitivního „proti“. Nešlo přece už o život ani o koncentráky jako v padesátých letech. Šlo o naše postavení v podniku, o děti na školách, o dovolenou v „Jugošce“… Zkrátka nemuseli jsme všichni držet ústa a krok.

Je bohužel příznačné pro naši dobu, že pojem „šedá zóna“ nabyl postupně zcela jiného významu: šedá zóna, tou se dnes míní právě ti oportunní, konformní. Spokojení uživatelé normalizačních vymožeností. Byli tedy jen bezvýznamní disidenti a pak Pullmannovi ideologii akceptující konzumenti, nic mezi tím. Tento posunutý význam je bezděčnou nemravnou obhajobou konformity: dává nám rozhřešení, když vemlouvavě říká, že se nedalo dělat vůbec nic než podrobit se a jásat na Prvního máje. Vždyť to byl přece totalitní režim, „totáč“. A ve skutečnosti navíc režim, který se přece k padesátým letům nedá přirovnat! Ať již ho nazveme jakkoli. A to rozřešení se může vztáhnout i na dnešek.

Jiřinou Šiklovou ražený pojem „šedá zóna“ byl výsostným aktem sociální a mravní hygieny národa. Komu čest, tomu čest: nebylo nutné okupačnímu režimu se poddat.

Připomenu ještě něco, o čem se moc neví. Premiér Babiš se svou příslovečnou ignorancí, pokud jde o dějiny tohoto národa, se nešťastně vyslovil o tom, co byl romský koncentrák v Letech v české režii. Snesla se na něj kritika takové síly, že se kajícně rozhodl jet se tam tedy podívat. Za okolností, které neznám, ale vím to od ní, se mu Jiřina nějak vloudila do auta a jela tam s ním. A hučela do něho celou cestu, to si dokážu živě představit. Zanedlouho vláda prasečinec konečně vykoupila, takže může být zbourán a na jeho místech postaven důstojný památník… Po více než třiceti letech.

Díky, Jiřinko.

P. S. Michal Pullmann, módní sociolog a historik tematizující normalizaci bez disidentů a s víceméně spokojenými masami