Proč čas někdy letí jako splašený a jindy se vleče jako šnek

„Čas se vleče. Dny nám splývají. Dva týdny jsou jako dva roky,“ píše o vnímání času v době vrcholící koronavirové krize Alison Holmanová v článku s případným názvem Když se čas rozpadá. Ve stati otištěné časopisem Psychological Trauma: Theory, Research, Practice and Policy profesorka psychologie na University of California v americkém Irvinu připisuje narušené vnímání času psychickým traumatům, jež s sebou pandemie nese.

Během krizí nedokážou lidé odhadnout vývoj událostí ani pro nejbližší budoucnost, a jsou tak donuceni upírat pozornost k současnému dění. Ostře vnímají to, čeho jsou sami svědky, o čem se dozvídají od známých nebo ze sdělovacích prostředků. A ačkoliv se všude kolem odehrává bezpočet větších i menších dramat, člověk má stále silnější pocit, že se čas vleče. Potvrzují to i průzkumy mezi lidmi z oblastí Kalifornie postižených rozsáhlými lesními požáry nebo mezi svědky útoků z 11. září 2001.