Dva odlišné příběhy: proč němečtí Zelení sahají po kancléřství, zatímco ti čeští mizí z politické mapy

Kožená černá bunda, velké sebevědomí a bojovný projev. Takhle si účastníci sjezdu německé strany Zelených z roku 2018 pamatují vystoupení tehdy sedmatřicetileté Annaleny Baerbockové. „Dnes nevolíme ženu po Robertově boku, volíme novou spolkovou předsedkyni!“ křičela do mikrofonu černovlasá rodačka z Hannoveru. V té době řadová poslankyně Spolkového sněmu a partajní mluvčí pro otázky klimatu byla do čela strany Zelených zvolena společně se spisovatelem a ministrem životního prostředí a zemědělství Šlesvicka‑Holštýnska Robertem Habeckem. Od začátku dávala najevo, že nebude chtít být jen doplňkem dosavadní dlouholeté hvězdy Zelených. Přesto ji mnozí za dvojku považovali. Nakonec se cílevědomá majitelka bronzu z německého mistrovství ve skoku na trampolíně vyhoupla z Habeckova stínu. Podle německých médií se v uplynulém pandemickém roce projevila výrazněji než její jednapadesátiletý předsednický kolega. Často mluvila třeba o problémech středostavovských i sociálně slabších rodin a především matek a navrhovala změny v jejich prospěch.

„Trochu by mě bodlo u srdce,“ přiznala letos v březnu Baerbocková, když se jí novináři ptali, jak by se cítila, kdyby nakonec stranickou nominaci na post spolkového kancléře získal Habeck. Předposlední dubnové pondělí přišel její velký den. Zelení ohlásili, že do zářijových voleb půjde jako kandidátka na nástupnictví po Angele Merkelové právě Baerbocková. Dva dny poté byl zveřejněn výzkum veřejného mínění, podle nějž strana Spojenectví 90/Zelení předstihla s 28 procenty o sedm procent i do té doby neotřesitelnou CDU/CSU. Zelená matka dvou dcer tak coby jediná ženská kandidátka na nejdůležitější funkci v zemi není vůbec bez šancí.